Given a Chance

Given a chance 16., Kardinální zkonění.

Sedí vedle sebe na střeše a mlčí. Není to tak docela... příjemné ticho, protože Michael by hrozně rád něco řekl, ale nedokáže se ani pořádně nadechnout, a Luke se tak napůl hroutí a polyká vzlyky a zároveň má sto chutí se hystericky rozesmát, aby pak s psychopatickým výkřikem skočil dolů. Zároveň ale chtějí být tady. Je to tak nějak správně, být tu. Měli by mluvit, možná se k tomu dostanou, i když ani jeden z nich tomu doopravdy nevěří. Možná, jednou. Ostatně, čas je tlačí, pokud tu Akademii chtějí vzít vážně - ale tohle není jen o Akademii. Vlastně je to nejspíš jedna z posledních věcí, na kterých teď záleží.

"Eh... jen. Víš, chtěl jsem... "

Vymáčkni se, Clifforde. Řekni mu, že tě to mrzí. Řekni mu, že je cool. Nebo punk-rock.

"Prostě... jestli , však víš. Jestli jsi v pohodě. Víš, my dva, a... tak."

Luke se trochu uchechtne, ale přemůže ho vzlyk. Sakra, Luke, co to s tebou je?!

"Nechtěl jsem... ach jo," vydechne frustrovaně Michael. Je mu ze sebe špatně. Luke se takhle cítí kvůli němu a Michael je kokot. Totální kokot.

"Jasně," šeptne Luke, svému hlasu nevěří.

Michael zní otráveně. Skvěle, Hemmingsi. Fakt válíš. Měl bys za svoje chování dostat nějakou cenu. Jsi jak malé děcko, umíš akorát brečet, navíc to vypadá, že se tu schováváš a že se neumíš vyjadřovat, protože sakra bezdůvodně brečíš. Není divu, že nemáš žádné kamarády, sakra, není divu... !

"Ne, myslel jsem... že... mě to... mrzí," vydechne Michael.

Zavře oči a úlevně vydechne. Řekl to. Ježiši. Konečně to řekl. Svobodně se nadechne a trochu se pro sebe usměje.

"Mrzí mě... toho hodně. Hlavně jak... jsem se choval. To... jo. To mě... mrzí. K tobě. Nechtěl jsem tě-tě takhle... víš."

Luke zapomene, že se mu po tvářích řinou slzy, které chtěl před Michaelem ukrýt. Zvedne hlavu a nevěřícně na druhého chlapce zírá. Nevěří tomu, co slyší, protože, well. Tohle se neděje. Michael naproti tomu těká očima ze strany na stranu a neví, kam s rukama, protože se mu trochu třesou. Nakonec sklopí pohled a chvilku tak zůstane. Když se na Luka znovu podívá, má chuť si vrazit. Jeho obličej je celý mokrý a strhaný a Luke vypadá, jako by nemohl uvěřit tomu, že je Mike vůbec schopný říct jedinou větu bez toho, aby ho neurazil. Jako by to ani nebylo normální. Doháje.

"Promiň," vydechne. "Tak... promiň."

Luke nepobírá situaci. Jak je možné, že Michael Zatraceně Clifford říká něco takového? Jak je to... v jakém alternativním vesmíru - jak - kudy - a proč...?! Je tohle nějaký vtip? Je tohle způsob, jak později Luka ponížit? Čeká na něj dole celá jídelna, která čeká, až Luke přijde s Michaelem dolů a pak se mu budou všichni smát, protože uvěřil tomu, že Michael se mu omluvil a že by mohli být přátelé?

Přinutí ho to znova trošku popotáhnout.

Musí ale něco říct, ví, že musí. Jasně, Hemmingsi, tvař se normálně, tvař se, že mu to věříš, musí si to myslet. Nebo.. nějak... to popři. Musí tady být nějaký argument, který dokazuje, že je tohle všechno blbost, ne? Jako třeba, že je tohle doháje Clifford? Ha, to mu ale říct nemůže... sakra, nepopotahuj, nevzlykej! Je vážně jako malé děcko. Nesmí mu zavdat další příležitost si z něj utahovat nebo ho zesměšňovat. Nikdy se Clifforda nezbaví, vsadí všechno co má, že i na vysoké se bude děsit vzpomínky na Michaela Clifforda.

Zvlášť, pokud se mu ještě někdy stane stejná nehoda jako dnes v noci. Asi si na to neměl vzpomenout právě teď. Protože se rozbrečí ještě trochu víc.

Michaela to vyděsí, ale spíš proto, že sakra vůbec netuší, co má dělat. Musí tu být přece nějaký způsob, jak tohle nějak... zastavit, ne? Jak donutit Luka přestat tvářit se takhle, protože teď má Mike sto chutí ho zabalit do deky a vtisknout mu hrnek s horkou čokoládou. Nechce se mu věřit, že mu někdy mohl ublížit. A nechce si připustit, že vůbec tohle, to, že Luke teď vidí v takovém stavu, je jeho vina. Ale je, ví, že je. Musí s tím něco udělat, jen neví co.

Zkusí se trochu jako, přisunout blíž k němu, jenom tak pomalu. Na chvilku tak zůstane, ale Luke vypadá, že už je mu všechno asi úplně jedno. Jako by tu ani nebyl. Skelný pohled, slzy, stékající po tváři, nepřítomný výraz. Mike ztuhne, protože tohle je sakra špatné. A je to doháje jenom jeho vina! Přisedne si ještě blíž k druhému chlapci, takže se teď dotýkají pažemi a koleny. Um. Trochu... trapné, uzná Michael. Musí jednat rychle, jinak si to rozmyslí a Luke s ním už nikdy nepromluví. Otočí se trochu k němu a záhy má blondýnka v náruči. Úhel je špatný a Michael si není jistý, jak a kam má položit ruce, jestli na bedra, nebo na zátylek, nebo jenom neurčitě na záda někam pod lopatky. Je z toho spousta pohybu a jedno nebo dvě frustrované vydechnutí.

Luke na druhou stranu zatuhnul na místě. Zatímco Michaelovy paže se posouvají okolo Lukova těla a jeho dlaně se nejistě dotýkají jeho zad, jeho vlasy lechtají Luka na tváři a na krku, protože si Mikey není jistý, jestli si může opřít bradu o Lukovo rameno, Luke snad ani nedýchá.

Okay, Clifforde, to možná nebyl nejlepší nápad. Teď se kvůli tobě udusí. Možná si může myslet, že se ho Michael právě snaží zabít? Nějakým... chytrým způsobem? Clifforde, dělej něco, nebo se ten kluk udusí a taky to bude tvoje vina.

"Promiň," zamumlá Michael a opře tvář o jeho skráň.

Ne, nic se neděje a Luke pořád nedýchá. Eh. Co ho trochu pohladit po zádech? No jo. Jasně. Pohladit po zádech. Ale to taky moc nepomáhá. Krucinál, najít je tady někdo takhle, bude se to hodně blbě vysvětlovat.

"Promiň."

Luke se prudce nadechne. Díky bohu. I když ne, ne, počkat. Oh. Ale ne. Luke vzlyká ještě víc než předtím. Tělíčko, které se Mikovi celé schová v náručí, se chvěje, ale vždyť co se stalo, co mu provedl? Snaží se mladšímu chlapci podívat do obličeje, ale ten od něj odvrací tvář, zahanbeně si kouše spodní ret a něco mumlá, čemuž Mike nerozumí. Po tvářích mu stéká jedna slza za druhou, což Michael nemusí vidět.

No prostě báječné, Hemmingsi. Sakra, co to děláš. Co děláš. Proč ho nedostrčíš a neutečeš, dokud můžeš. Proč neskočíš z mostu. Proč nespolkneš kilo kyanidu. Proč tady vzlykáš v Cliffordově náruči a namlouváš si, že by to mohlo být skutečné. Ježiši... ! Ví, že tohle skutečné není. Že to je jenom nějaká věc, které přesně nerozumí, ale Clifford to má jistě naplánované.

"Tohle jsem nikdy nechtěl... tohle jsem nikdy nechtěl," zamumlá Michael. "Podívej se na mě."

Luke zavrtí hlavou a skloní ji do klína. Michael se od něj trochu odtáhne.

"Hem-, Luke," zopakuje, jistěji.

Luke zvedne hlavu jenom proto, že nevěří, že Clifford vůbec zná jeho křestní jméno. Natož že ho řekl tak... no, tak... normálně. Hezky. Dokonce mu na chvilku přestanou téct slzy, jenom trochu popotáhne. Mike si přeje, aby u sebe nosil kapesník, aby mohl Lukovi utřít mokré tváře, ale vyjma jednoho papíru, vyrvaného z Calumova sešitu na matiku, který použil v biologii, u sebe nic savého nemá. Nah. Zvedne jednu ruku z Lukových zad a setře jeho slzy hřbetem dlaně. Je jich moc na to, aby to fungovalo, ale i Mikey tuší, že je to víc o tom gestu. Není si jistý, co to sakra dělá. Ale Luke na něj pomrkává zpod řas, a ačkoli je červený ve tváři, rtíky má napuchlé a očka zarudlá, jenom pár slz a další už nepřijdou.