Given a Chance

Given a chance 31., Seasons change, but people don't.

Michael se zarazil ve dveřích. Spěchal ze svého trestu jenom pár minut po třetí hodině, aby stihl Luka, aby mu vysvětlil, že nechtěl přijít pozdě, ale dějepisářka ho nenávidí. Chtěl vejít do hudební místnosti, pozdravit a omluvit se, ale nemohl. Dveře byly otevřené, slyšel Lukův hlas a pak ho slyšel vyslovit jeho jméno. Když mu došlo, v jakém kontextu to Luke řekl, zarazil se a nedokázal vejít.I believe in nothing, not in Michael Clifford showing up. Well, yeah. Nemůže se mu divit. Ale Mike nechtěl, vážně ne. Ale... ale proč tam tedy Hemmings ještě pořád doháje sedí? Proč, když nevěří tomu, že by Michael ještě skutečně mohl přijít? Protože zcela upřímně, Mike by se na to na jeho místě vykašlal po deseti, možná patnácti minutách, pokud by měl dobrou náladu, ale nejspíš ne. Prostě by přišel do hudební místnosti, viděl, že tam Luke není, možná ze zvyku vytáhl kytaru, ale pak by se akorát naštval a odešel. Rozhodně by nevydržel čekat víc jak hodinu. Zvlášť, pokud by ani nevěřil, že se ukáže. A Luke tomu nevěří."Wow. Jak patetický asi jsem," povzdechne si Hemmings polohlasně sám pro sebe.Mike se tak trochu nenávidí, protože je to jeho vina. Zase. Doprdele už, sakra. Má sto chutí vletět do třídy a vysvětlit mu, že to tak není. Že na něj nezapomněl, že se na něj nevykašlal, že... že mu není u piči. Teda, je. Nebo teda, no. Ne tak docela. Teda jako jasně, je... je to Hemmings, okay? Pořád je to Hemmings. Ale to neznamená, že si tohle zaslouží. Nemůže.. ugh. Ježiši, Mikey, buď trochu punk-rock, běž za ním, sedni, seber kytaru a začni prostě hrát, až začne znova zpívat. Ten kluk tady převedl 100 Suns, Chasing the sun, pak Famous last words a teď leží na klaviatuře po jediném verši z Mama. Očividně si v hudbě sednou.Luke nechá dřevo chladit jeho čelo. "Don't you sway.... don't you sway.... don't... don't you sway..."Mikey popošlápne na místě. Lostprophets...? Nedělal si prdel.Luke zvedne hlavu, zavře oči a uchechtne se: "Baby seasons change,... but people don't, and I'm always... always waiting in the backroom...!"Rozesměje se. Ježiši, jak ještě přesnější může být punk-rock než takhle? Jo, ještě: "Stop fucking around with my emotions."Luke už se nemůže ani smát. Podívá se vzůru přímo nad sebe. Je půl čtvrté. Čeká tu hodinu a půl, je patetický, blbý a naprosto beznadějný."Do you ever feel like breaking down, do you ever feel out of place, like somehow you just dont belong and noone understands you... " vyprskne smíchy. "Do you ever wanna run away... all the time, do you lock yourself in your room with the radio turn up so loud that noone hears you screaming... yeah. No you don't know what its like to be like... me... To feel hurt, to feel lost, to be left out in the dark, to be kicked when you're down, to fell like you've been pushed around. To be on the enge of breaking down and noone's there to save you... no you don't know what it's like, what it's like..."Práskne hlavou zpátky na klaviaturu a pár vteřin jenom zírá do dřeva, tlukot srdce v uších v nástupu mírného záchvatu úzkosti. Vzpomene si na koupelnu, vodu a na ni, ale jenom tak trochu."Welcome... to my life."Michael vlastně ani neví, co by si měl myslet. Trochu ho vyděsilo, s jakým pochopením Luke zazpíval Welcome to my life, ale tohle ho napadlo už u 100suns. Luke je taky jenom outcast. Leží na klaviatuře a nehýbe se dobrých pár minut. Mikey musí něco udělat, a odejít nemůže. Nemyslí, že tohle by si dokázal odpustit. Luke se musí cítit tak děsně na piču. Všechno je v háji, Michael je debil a Luke tu čeká už hodinu a půl. Nemůže jít pryč. Nemůže. Dluží mu to. Dluží mu Akademii, protože ji má jenom díky němu, ale především mu dluží tohle. Ačkoliv si není jistý, co to je. Ale Luke rozumí té hudbě, rozumí těm slovům. Mike mu to dluží.Zhluboka se nadechne, vejde do místnosti, jak nejtišeji to jde, posadí se na židli, chopí se své kytary a bez second thought spustí nejznámější akord na punk-rockové scéně."Summer has come and passed, the innocence can never last. Wake me up, when september ends."Snaží se nezvedat hlavu, protože neví, jestli by pohled na Luka snesl. Místo toho se snaží všechno, co by si přál říct, ale nemůže, protože netuší, co to vlastně je, vložit do písně, do hlasu, do jejího pochopení, do její interpretace, do toho, jak ji předvádí Lukovi, protože je pro něj. Tahle hra je pro něj, ať chce nebo ne. Mike nehraje pro sebe. Možná poprvé. Hlas ho zradí a on se na chvíli zasekne, nechá několikataktovou mezeru vyplnit třemi akordy akustické hry. Když se znova odváží zpívat, Lukeho hlava je pořád opřená o klaviaturu, ale jeho oči jsou otevřené."Like my father comes to pass, twenty years has gone so fast. Wake me up when september ends, wake me up when september ends, wake me up when september ends."Mikey prodlouží konec o několik taktů. Nechce mluvit. Luke pořád leží na klaviatuře a Michaelův tep zrychlí. Neměl by tu být? Měl odejít? Je to příliš intimní moment pro Luka, a Mikey překročil nevyslovenou hranici?Měl by něco říct?Poslední akord vyzní do prázdna, Michael mlčí a Luke nezvedá čelo z klavíru. Mikey se dívá na Luka vyčkávavě. Když blondýnek zvedne hlavu a podívá se na něj, Mikey z jeho tváře nedokáže nic vyčíst. Otevře pusu, naprázdno, neví, co říct. Luke se mu chvíli dívá do očí. Mohl si to rozmyslet. Mohl nepřijít. Mohl... mohl to být jenom výstřel do tmy v jeho touze po kamarádovi. Michael musí něco říct."Nezapomněl jsem."