Given a Chance

Given a chance 47., Štěbetání, objímání a cukrování.

Nestihl se ani otočit, ani nic říct. Rozběhne se prázdnými chodbami zpátky na ošetřovnu, zastaví se na chodbě a letmo na sebe pohlédne do skla v chodbě bez oken. Vypadá doopravdy trochu nemocně. Aspoň má výmluvu.

"Broučku! Kde jsi byl, sluníčko, bylo ti špatně?" přiběhne k němu školní sestra, když se objeví ve dveřích.

"Trochu.... musel jsem se projít, byl tu... špatný vzduch," řekne Luke, a ani moc nelže. Celý jako by se měl každou chvíli rozplynout v mlze, nebo ho měl naopak zasáhnout výboj elektřiny. Možná to spolu souvisí, těžko říct.

"Dobře, sluníčko, ukaž," sestra mu sáhne na čelo.

Lukova tvář hoří spíš z běhu, to jí ale neřekne.

"Hm," zamračí se trochu. "Tak si tady sedni, ano? Otevřu okno, aby se ti dýchalo lépe."

Luke potichu přikývne a poslušně se posadí na lehátko, na než mu sestra ukázala. Nechce zameškat víc hodin, ale nemůže z ošetřovny jen tak odejít. Krom toho mu místní pobyt neublíží, naopak, potřebuje se uklidnit. Ale je to lepší, po objetí je to vždycky lepší, a Louis je rád, že za ním zašel. Udělal něco správného a užitečného, někomu pomohl. Louis řekl, že pomohl zachránit zápas. To znamená, že se to týká celého fotbalového týmu, ne jenom Louise. Panebože. Ježiši.

Znovu se mu trochu zamotá hlava. Jednou dlaní se pevně zapře o okraj lehátka, druhou dlaň si přitiskne ke spánku. Co se to děje. Zatracení buddhové, neadresovaní sloni, citrusovníky na ananasech, Nirvana nátělníky a basketbalový tým. Luke dneska ráno vůbec neměl vstávat z postele. Má trochu chuť vytáhnout z batohu plyšového tučňáka a zabořit do něj obličej, ale musí se chovat dospěle. Už se dneska rozbrečel i nepředstavitelně ztrapnil, tak by to snad stačilo. Oh, vlastně ještě vrazil do baskeťáka. A musel odmítnout Michaela. Taky Louis a jeho zápas, a Caspar. A taky Calum. A Jack. Ha. Totálně klidný den, jo.

Místo plyšáka sevře v dlani tričko od Bena. Funguje to, ale jenom trochu. Ben by fungoval líp. Má velké a silné ruce, a když položí dlaň na Lukovo břicho, skoro celé ho zakryje. Luke si s ním připadá příjemně malý. V bezpečí. Je to nádherný pocit.

Seč si chce vybavit náruč svého nejstaršího bratra, jediné dvě pevné ruce, které se ve vzpomínkách obtočí okolo jeho těla, přitisknou ho na sebe a položí si jeho hlavu na rameno, jsou ty Louisovy. Luke zatřepe hlavou - neměl by myslet na fotbalového kapitána. Asi by neměl. Zvlášť, když je zadaný. Jenže Luke to nemyslí nijak sexuálně a nemůže si pomoct; Louis v sobě má cosi, co se Benovi velmi podobá. Neumí to pojmenovat, ale i tak se snaží myšlenku z hlavy vypudit.

Naštěstí pro něj se zase objeví sestřička, tentokrát se sklenicí vody v ruce. Luka mimoděčně napadne, kolik dětí sem denně přijde. Asi ne moc, spíš jdou rovnou domů. Jestli se tu sestra necítí tak trochu osaměle. Možná by měl dát tučňáka k pomazlení spíš jí. Sestra přidřepne k němu a podá mu sklenici.

"Tady máš, zlatíčko. Pij pomalu, je trochu studená," upozorní ho starostlivě.

"Děkuju," trochu se na ni usměje, protože si to zaslouží.

Poslušně se napije, polkne jenom jeden doušek, než sklenici oddálí od rtů. Rád by něco řekl, nějak začal hovor, ale neví jak. Co se říká milým sestřičkám středního věku na ošetřovně státní školy?

Snaží se pít jako člověk, a ne jako... no, Luke. Což není zrovna snadné, protože Luke má problém s vysokými úzkými sklenicemi. Nedělá to naschvál, ale vždycky se nějak stane, že mu voda teče po bradě a on si pak musí převlékat triko. Napije se velmi opatrně, jenom smočí rty. Jeho dech se zklidní a studená voda na rtech jako by ho probrala. Jeden doušek, druhý, třetí. Postaví vodu na stolek.

"Aspoň na hodinu si tu odpočiň, srdíčko," vyzve ho sestřička. "Pokud ti nebude líp, až se vzbudíš, nekompromisně volám mamince."

S tím Luke souhlasí zcela klidně. Vyřídil, co potřeboval, teď se může uklidnit. Ale nepohrdne volnou hodinou. Uloží se na sanitární lůžko a z rozrušení skutečně usne. Vzbudí se sám sotva o pětačtyřicet minut později. Cítí se báječně. Má pocit, že všechno zvládl, že mu všechno vyšlo. Seskočí z lůžka a vejde do sestřiny kanceláře.

"Zlatíčko," usměje se sestra a založí fascikl do kartotéky. "Konečně máš zdravou barvu. Je ti líp?"

Luke s úsměvem přikývne. "Moc vám děkuju."

Sestra se otočí ke stolu, dá razítko na nějaké lejstro a to chlapci podá. "Dej to svému vyučujícímu, aby tě omluvil z předchozích hodin. Kdyby se ti zase udělalo špatně, přijď tady za mnou, ano? Tak běž, zajdi si na oběd, cukroušku."

Luke si vezme lejstro a rozloučí se. Milá paní, to musí uznat. Luke založí papír do sešitu z matiky a rozhlédne se po chodbě, než se vydá cestou k jídelně. Bude zvonit asi za deset minut. Staví se na záchodě, konečně vykonat potřebu, ke které je ta místnost určena. Nespěchá, a při umývání rukou na sebe dlouze pohlédne do zrcadla. Poznává svůj odraz, ale jako by se na něj díval někdo jiný, než když přesně na tomhle místě stál včera a zrovna takhle se na sebe díval.

Posun se těžko definuje. Člověk potřebuje odstup.

Luke projde dveřmi jídelny ve chvíli, kdy se nad jeho hlavou rozezní odporný zvuk školního zvonku. Lukovi se teď rozbuší srdce. Louis. Michael. Calum. Caspar. Má se rozčtvrtit? Možná by to bylo ideální, aspoň by se nemohl zase ztrapnit. Vlastně to trvá jenom pár vteřin, Luke se nestačí s tácem ani posadit a do kantýny vejde právě Louis. Hned se na chlapce usměje, nechá si naložit chutně vypadající oběd a připojí se k postávajícímu Lukovi, který netuší, co... má dělat.

"Ahoj, můj malý zachránce," usměje se na něj Louis a vede ho ke stolu, kde obvykle sedává se svými přáteli. "Vypadáš odpočatě."

Luke se usměje a přikývne, nevěří svým rozvířeným myšlenkám ani svému hlasu natolik, aby se odvážil mluvit. Musí počkat. "Usnul jsem."

Omg. Luke, ježiši, omg? Dvě slova? Dvě slova bez breptání, zakoktání se, mrmlání, spadnutí na zem? Jak??

Louis se uchechtne: "Jo, já skoro taky. Pojď, sedej."