Given a Chance

Given a chance 117., Co se to sakra dneska?!

"Co to tu bylo za řev?" dolehne k němu otcův bručivý hlas.

"Um. Jen... Mikey už musel jít... a Ben ho šel odvézt," nemá odvahu se podívat otci do očí. Nikdy neměl. "Promiň. Už budu zticha."

"Hm," zavrní Andy a dá si záležet, aby to znělo pozitivně. "Přijde Michael i zítra?"

"Ne," zavrtí hlavou Luke a nepatrně vzhlédne.

Andy chce už něco říct, však si to myslel, asi zjistil, jaký je Luke, no... jaký je, a raději si najde jiné kamarády, ale jeho nejmladší syn dodá: "Pozval mě k sobě."

Andymu sklapne. Aha. "No, to je bezva."

Luke se podívá otci do očí. Bezva není slovo, které by se běžně vyskytovalo v jeho slovníku. "Jo... jo. Um. teda, pokud můžu jít...?"

"No jistě, samozřejmě. Máma tě odveze, Ben jde se mnou na motorky. Takže... jste se bavili?"

Lukovi je divné, že otec vyzvídá. Nestává se, vůbec nikdy, že by se s ním otec bavil o... vlastně o čemkoli. Na konci trimestru se zeptá na známky a před narozeninami se zeptá, co by si Luke přál, občas, když je Liz dlouho v práci, se ho zeptá, jestli má hlad, přpadně jestli udělal domácí práce, které mu Liz naložila, ale... ale to je všechno. Luke nejistě popošlápne na místě.

"J-jo. Bylo to fajn odpoledne. Um, promiň, jestli jsme tě rušili," ví, jak si jeho otec potrpí na klid v domácnosti. Jediné, co strpí, je povyk u fotbalu nebo rugby, případně Liziny oslavy s kamarádkami nebo rodinné sešlosti. To mu ostatně nic jiného nezbývá.

"Slyšel jsem vás hrát," přitaká Andy. "Když jsem myl auto."

"Oh. Jo. No, a... hm, jak se ti to...?"

"Šlo vám to," řekne rychle. "Bylo to moc hezké."

Luke se na otce usměje, nejprve nejistě, pak ale jeho úsměv nabývá na síle a nakonec se na něj zubí od ucha k uchu. "Díky, tati."

A Andyho myšlenky se zarazí v polovině jakékoli úvahy; nepamatuje si, že by se na něj Luke kdy usmál. Nebo že by... že by s ním mluvil. Nebo že by ho někdy pochválil. Opravdu neviděl Lukův úsměv takhle zblízka strašně dlouho. Možná nikdy. Andy si vezme pár vteřin, aby prostudoval synovu tvář. Je hezký, hezčí než jeho bratři. Zhubl a trošku se vytáhl, ale i tak je na patnáctiletého kloučka malý. Má široká ramena a velmi výrazné klíční kosti. Ve tváři je tak podobný matce, jen... jen oči má po Andym. A ďolíčky... ty mají v rodině. Ben je mohutnější, charismatičtější a Jack fyzicky hezčí, menší, ale má vyrovnanější postavu. Jeho nejmladší syn zato má něco v očích. A má Andyho rty. Až vyroste z téhle trapné fáze, bude mnohem atraktivnější než jeho starší bratři.

"Znělo vám to hezky, spolu," řekne ještě jednou Andy, pro případ, že Luke nepochopil, že je to otcovská pochvala. "Takže zítra se zase uvidíte?"

"Jo. Jo, mu-musíme ještě zkoušet harmonie. To jak... to jak zpíváme spolu," vysvětlí Luke a Andy si všimne, že Luke mluví hlasitěji a už tolik nekoktá.

"Hm, hm. Tak jo. Tak dobře. Tak... jdeš zase nahoru?" zeptá se Andy neobratně; vůbec netuší jak se synem mluvit. Nechce působit, že ho od sebe vyhání, ale tohle je neuvěřitelně trapné, pro Andyho v mnoha směrech, a navíc si právě uvědomil, že Luka vůbec nezná a absolutně netuší, o čem si s ním povídat.

"Uh-um, jo. Pak... pak jdu - kde je mamka?" zeptá se náhle. Tohle by raději řešil s ní.

"Je u, eh, kamarádky nějaké, nevím. Co - co potřebuješ?" Andy se trochu modlí, aby Luke řekl, že to poví matce, až se vrátí, že řekne nic, to je dobrý. Že nebude chtít pomoct s nějakými holčičími věcmi nebo make-upem nebo něčím takovým. Na druhou stranu přesně v to doufá - že se mu Luke s něčím svěří a že bude předpokládat, že mu jeho táta pomůže to vyřešit. Že Luke bude jeho pomoc vyžadovat, protože to bude znamenat, že Luka trošku pozná a bude si s ním mít co říct.

"Jen... jen že... jdu ven? A nevím... v kolik se vrátím. To asi bude... záležet na Aleishe, myslím."

"Ano!" rozzáří se náhle Andy. "To rande! S dívkou. Zapomněl bych. Takže... kam půjdete?"

S touhle fází klukovin svoje zkušenosti má, i Jackovy. Benovy moc ne, toho na svěřování se moc neužilo. Ale s Jackem holky řeší, a tak se jeho postoj stane sebevědomějším. Ale sotva se jeho nejistota vytratí, všimne si, že do Lukova výrazu se vrátí něco... něco, co se tam Andymu moc nelíbí.

"Já... um, ještě-ještě ne-nevím, a-asi se jenom... projdeme, nebo se posadíme v kavárně v zahra-zahradách," kývně Luke neurčitě za sebe.

Není to úplně strach, to ne, spíš obava a přílišný respekt. Není to úplně to, co by měl otec bezdůvodně vidět v synově tváři. Trochu ho to chytí za srdce a od svého postoje trochu ustoupí, načež se pokusí trochu ztišit hlas.

"To je dobrý nápad. Jack tam taky brával svoje slečny, když byl na střední. A na druhé straně parku je moc pěkná pizzerie, možná byste si mohli zajít tam," navrhne a až se zarazí sám nad sebou, jak něžně k dítěti před sebou hovoří.

Otcovsky neuměle ale dobrosrdečně sáhne na odkládací stolek a z peněženky vytáhne náhodnou bankovku. "Ať je to pěkné rande."

A poměrně spokojeně se vrátí zpátky do obýváku, zatímco Luke zůstane stát s tikem v obočí ještě dalších patnáct minut na místě. Co se to krucinál dneska...?!