Given a Chance

Given a chance 88., Předpokládání.

Jack a mamka se potkali u dveří a Luke sice neslyší, o čem mluví, ale podle tónu a náhle ztišeného hovoru pozná, že je to o něm. Když vejde do kuchyně, kde se oba bratři a hlava rodiny sešli, všichni tři ztichnou.

"Ahoj," pozdraví nejmladší syn s nejistým úsměvem.

Ben nechápavě zamrká. Luke byl před sotva dvěma hodinami téměř v katatonickém stavu, zato teď se malinko usmívá a vypadá zcela klidně. Ben doopravdy nerozumí, co se s jeho nejmladším bratrem děje.

"Ahoj, broučku," pozdraví ho mamka a stiskne v náručí.

Lukem projede silná vlna nadšení a trochu i nervozity, když si uvědomí, co se chystá říct nahlas. Je to poprvé, co tuhle větu říká, potřebuje si ji vychutnat. Je to jako výhra v loterii, nejspíš nejšťastnější pocit, jaký kdy v životě zažil, a zároveň se mu chvěje hlas. Potřeboval by si sednout. Nebo panáka. Ugh.

"Mami, mo-mohl by... mohl by zítra při-jít můj k-kamarád?"

Nějak nemá odvahu zvednout pohled a podívat se mamce do očí, i když s tím normálně nemá problém. Jenže Liz zaraženě mlčí, a i když má ruku položenou na jeho rameni, Luke si není jistý, co si o tom myslet. Chtěl se jenom zeptat, protože může, ale vlastně tak trochu počítal s tím, že jí Ben třeba něco řekl. Vlastně to byl jenom způsob, jak mamce, Benovi i Jackovi, potažmo celé rodině říct, že má kamaráda. Že si konečně... našel kamaráda. Ani ho nenapadlo, že by mamka mohla doopravdy říct ne. Chce se mu rozbrečet nad tou bezmocností, protože jestli je to problém, musí napsat Michaelovi, že se zítřejší zkouška ruší. Um.

"Už jsem se nabídl, že pro něj dojedu," zachrání to Ben.

Luke rychle zvedne hlavu a podívá se jeho směrem, a ačkoliv to mamka ještě pořád může zamítnout, Luke vydechne tak nějak klidněji. Jo. Ben slíbil, že pro Michaela dojede. Ben je tady a myslí si, že Michael může být Lukův kamarád. Otočí hlavu zpátky k mamce, a ačkoliv se jí nepodívá přímo do očí, udrží se, aby pohled nesklonil úplně k zemi.

"J-jo... jo," vydechne Liz konečně. "Jasně. To je... samozřejmě, sluníčko."

Ještě chvilku jí trvá, než se vzpamatuje, ale nakonec se na svého nejmladšího syna povzbudivě usměje a zasype ho dotazy - ne však příliš dotěrnými, ostatně, zdá se, že Ben o tom chlapci něco ví, takže se bude moci později zeptat jeho.

"A jak se jmenuje? A kdypak přijede? Mám tě ráno vzbudit? Stačí mi říct v kolik, zlatíčko. Zůstane tu na oběd? Co mám uvařit? Mám zavolat jeho mamince? Určitě ho odvezu zpátky, nebo Ben. Mám vzít ráno něco speciálního z obchodu? Máme vám nechat prázdný dům? Jsem si jistá, že bych mohla vzít taťku na pár hodin k ségře. Máš uklizený pokoj? Převlíknu ti peřiny. Nezapomeň mi donést koš se špinavým prádlem, chci zapnout pračku. Co jsi večeřel?"

Luke, jakoby neslyšel její dotazy, úplně mimo téma prohlásí: "A pak mám rande." Bez jediného zakoktání.

Ben se tak tak zadrží, aby se neplácl do čela, protože na Aleishu málem zapomněl, ale kření se od ucha k uchu. Stejně tak Jack na druhé straně kuchyně. Liz vypadá, jako že si není jistá, jestli se má rozbrečet nebo Luka umačkat k smrti. Andy, které vešel do místnosti ve chvíli, kdy byl monolog Liz v polovině, se nad Lukovou deadpan zastaví v polovině pohybu. Ben z toho má nekontrolovatelný záchvat smíchu, který ale zvládá dusit do vlastní dlaně.

Luke se konečně podívá Liz do očí.

"Te-teda...? Jestli bych... je-jestli bych mo-hl?" náhle znejistí.

Liz hodí pohledem po Benovi, ale toho Luke nevidí.

"No... samozřejmě, že ano," řekne, už o něco váhavěji. "Budete tady? Nebo půjdete někam ven?"

Luke si skousne ret. Vlastně nad tím ani moc neuvažoval a s Ali o tom nemluvili, navíc s tím, jak spěšně a bez rozloučení Luke odešel, se nedohodli ani na čase. Bude jí muset napsat. Přistihne se, že se trochu obává toho, o čem si s ní bude psát dál, a v duchu sestavuje seznam možných témat. Moc jich nenajde.

"Ne, ještě jsme... se nedomluvili. Ale myslím, že půjdeme ven, bylo by asi trochu nevhodné zvát ji domů na druhém rande," odpoví Luke váhavě, spíš pro sebe než pro mamku.

Liz se málem zatočí hlava. Druhé rande. Už druhé rande a ona o ničem neví!? Musí si pak s Benem vážně promluvit, protože její nejstarší syn vypadá, jako že ví naprosto přesně, o čem to Luke mluví - a o kom. Ale ona taky potřebuje vědět, co se v Lukově životě děje, sakra?! Ti kluci jí jednou přivodí infarkt - a to sázela na hyperaktivního Jacka nebo asociálního Bena, ne na jejího milovaného tichého a spolehlivého benjamínka.

"Vlastně... bych jí měl jít napsat," zamumlá Luke a pomalu se vytratí zase nahoru do pokoje.

Ve skutečnosti chce napsat spíš Michaelovi, ostatně, konverzaci neukončili a Michael nevypadal, že si s ní povídat nechce. Ježiši kriste. Michael. Kamarád. Uh, soustřeď se, Hemmingsi. Aleisha. Aleishe bude muset napsat taky, tam není o čem debatovat. Že půjdou na další rande, na tom se domluvili poměrně jasně, ale vážně si neřekli nic bližšího. Taky by se měl omluvit za způsob, jakým odešel. Nebylo to vhodné, ačkoliv Ben slíbil, že jí to Michael nějak vysvětlí. Jo, vlastně by se Michaela mohl zeptat, co jí řekl. Bezva, aspoň má jak začít hovor. Jenže s Michaelem se ještě nestalo, že by si neměli co říct. Luke se pro sebe pousměje, Mikey je ukecaný a hlasitý a přímočarý. Dokonce ani Luke nemá tušení, jak moc někoho takového potřebuje.

"Jistě, miláčku, jen běž. Donesu ti... za chvíli nějaké jídlo, dobře? Běž se bavit."

Liz nemá daleko k nervovému zhroucení, a Ben se tomu ještě směje. Liz by ho nejraději vzala vařečkou. Místo toho se na něj utrhne, sotva uslyší klapnout dveře Lukova pokoje.

"Bene?"

Ben pokrčí rameny a ještě pořád se šklebí. Ne vařečkou. Pánví.

"Bene, co se sakra děje, říkal jsi, že mu není dobře, a on přijde domů a má kamaráda? I s přítelkyní?"

Ben pokrčí rameny a hodí pobaveným pohledem po Jackovi, jenom aby se ujistil, že ho jeho druhému sourozenci taky přijde vtipné. Přijde. Jack se musí držet futer od dveří do obýváku a držet si ruku před pusou, aby si udržel aspoň trochu decentnosti.

"Vlastně nikdo z nás neví o moc víc než ty. Já jsem byl zrovna uprostřed kapitoly, když mi Jack napsal," - Ben se při vzpomínce na přesné znění Jackovi zprávy ušklíbne - "že dorazil na stadion, protože měli jít s Lukem na fotbal, a našel ho už jak s tou slečnou, tak taky pár dalšími lidmi. A všichni se k němu chovali přátelsky."

"Fotbalisti ho dokonce přátelsky unesli do šaten," zachechtá se Jack; o Liz se pokusí mrákoty.

"Nějak jim pomohl, tak mu chtěli poděkovat," ujistí ji rychle Ben - bude se muset později Jacka sám zeptat na podrobnosti, od Louise určitě všechno ví, ale teď je to jedno. "Jestli pamatuješ, Jack chodíval po zápasech do Voliéry. Tradice zůstala, a Luke byl dneska taky pozvaný."

"Ale pak toho na něj bylo moc?" Liz přivře oči a zhluboka se nadechne.

Nikdy by neřekla, že měl Luke záchvat. Zní to příliš nemocně. Její syn není nemocný, je jen osamělý. A teď už možná ani to ne. Jen toho na ni bylo příliš. To se stává i silnějším osobnostem.

Ben nejistě přikývne. Sám si její jistý, co to vlastně způsobilo. Byl tam s ním Michael, nejspíš to mělo něco společného, ale Luke teď přišel dolů a prohlásil ho za svého kamaráda, otevřeně. Michael navíc pro Bena došel, aby se o Luka postaral, takže Ben pochybuje, že by mu ublížil - nebo alespoň ne vědomě. Možná jen omylem něco prohodil. Nebo za to vůbec nemohl a byla jen šťastná náhoda, že tam byl, aby mohl Bena upozornit. Nejstarší z bratří Hemmingsů by rád věděl, co se vlastně stalo, ale neví, nakolik by bylo moudré s tím kohokoliv z nich konfrontovat. Luka se asi zeptat nemůže - kdo ví, jestli by vzpomínka nespustila stejný záchvat znovu.

Ben si nemůže pomoct, Michaelem si pořád ještě není jistý. Nemá nic proti němu, ale kdyby si uvědomil, že má v ruce Lukův spouštěč, že mu může ublížit... Ben si není jistý, jestli mu věří natolik, aby ho nechal tohle zjistit. Něco na tom klukovi mu nesedí. Jenom takový pocit, nějaké... hm. Jack by si měl se studiem psychologie pohnout a toho druháka mu zanalyzovat. Tohle předpokládání a pocity jsou na nic.