Komplikace✔

°58°

V pondělní odpoledne jsem seděla v pokoji u noťasu a snažila se nějakým způsobem vypídit, kdo stojí za tím, že jsem nakonec nesoutěžila s jednou broskví. S Lisou, Amber a Cameronem jsme hned po skončení vyhlášení zamířili do kanceláře, abychom se zeptali, jaké číslo u mě měli doopravdy napsané.

Dva tisíce dvě stě třicet jedna.

Což přesně odpovídalo počtu jadřinců, který jsme opravdu dohromady shromáždili, plus Cameronův příspěvek na poslední chvíli, který rozseknul konečný výsledek.

Někdo musel zařídit, aby všechny broskve byly ve škole včas, a nikdo z nás čtyř to nebyl.

Když jsem ani po půlhodině bádání nic nezjistila, rozvalila jsem se na postel a zadumaně zírala do stropu, pořád hotová z toho, co se dopoledne odehrálo. Když mi ředitel předal ceny, spousta lidí se ke mně seběhla a začala mi nadšeně gratulovat. Někteří mě zmáčkli v náruči. Beth na mě chvíli z dálky pořádně zle čučela, než si sebrala svých pět švestek a odešla. Lisa, Amber a Cameron mě doprovázeli domů. Všichni jsme byli tak překvapení, zmatení a šťastní zároveň, že jsme ještě půl hodiny stáli před naším domem a diskutovali o tom. S holkama jsme si na rozloučenou daly snad čtyři kamarádská obětí a s Cameronem jsme měli tak zvláštně stydlivý rozhovor, že jsem musela zrudnout až na zadku.

Zadívala jsem se na volňásky do aquaparku, abych na to přestala myslet. Evidentně nebyla pro společnost Ameria žije zdravě, která celou soutěž sponzorovala, žádná drahá záležitost získat volňásky do bazénu v polovině prosince.

Jsou to šizunkové.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Posadila jsem se a sledovala, jak dovnitř strká hlavu Rebeca.

,,Ahoj," usmála se nesměle a zavřela za sebou. ,,Chci říct, že jsem ráda, žes vyhrála."

Na oplátku jsem se taky usmála a pokývala hlavou.

,,A taky se omlouvám." Najednou zesmutněla a posadila se na postel vedle mě. ,,Já vim, že nemáš ráda, když vařim. Ale ty jsi jídlo ode mě nikdy neochutnala, a to mě trochu mrzí. Nechci se s tebou dál hádat. Chci, abysme se zase udobřily a všechno bylo jako dřív. Proto jsem ti zařídila ten odvoz broskví. Už se na mě nezlobíš?" hodila na mě ten svůj dětský roztomilý pohled.

Zarazila jsem se a vykulila oči. ,,Počkat... To ty jsi zařídila odvoz broskví?"

,,Jo, Suein táta má jedno strašně obrovský auto na velkej náklad, tak jsme ho přemluvily. Ono to vypadalo, že byste to s tvýma kámoškama jinak nevyřešily."

,,My... to... t-ty jsi..." zakoktala jsem překvapeně a najednou mi došlo, na co tenkrát použila můj mobil. Pak jsem to shrnula jedním slovem: ,,Děkuju."

Rebeca mi věnovala sesterský úsměv. ,,Nemáš zač." Pak ke mně nastavila náruč. ,,A jsme v pohodě?"

Přitáhla jsem ji k sobě a po dlouhé době ji pevně objala. ,,Jasně že jo."

Ségra se celá uvolnila a chvilku zůstala nehybně. ,,A teď ochutnej moje lasagne." Z ničeho nic mě chytila za ruku a táhla ven z pokoje. Ocitly jsme se v kuchyni, kde byly nachystané čtyři porce večeře. Máma s tátou už seděli u stolu a když nás uviděli, celí se rozzářili.

,,Holky moje," vydechla mamka.

,,Už se nehádáte?" zeptal se totálně nemístně taťka. Nebyla to žádná hádka, jenom obyčejná sesterská neshoda názorů. Kdyby to někomu samo nedocházelo.

,,Je to cajk." Ten prcek vedle mě vesele ukázal palec nahoru a natáhl ruku, aby mě mohl poplácat po rameni.

Posadily jsme se a já jsem se zahleděla na talíř. Vlastně to v celku vypadalo jako normální lasagne, ale zarážely mě na nich dvě věci.

Zaprvé, jsou podle receptu toho týpka Bornoda.

Zadruhé, ukuchtila je moje mladší sestra.

Pořád se mi do toho moc nechtělo, ale věděla jsem, že tentokrát bych měla.

Pokusila jsem se uklidnit srdeční tep zatřesením ramen a rychle do sebe hodila první sousto.

Teda, nechci tady nikoho přivést k pochybnostem o mých chuťových buňkách, ale to jídlo mi naprosto geniálním způsobem šmakovalo. Radši jsem si ukrojila ještě kousek, abych se ujistila, že to tak doopravdy je.

Upřímně řečeno jsem v tu chvíli nevěděla, jestli ten sen náhodou pořád nepokračuje.

Ono to bylo fakt dobrý? Jakože cože?

Kompletně odrovnaně jsem se zahleděla na Rebecu, která mě s očekáváním pozorovala.

,,Tak...?" hlesla nervózně.

,,Ségra," povídám jí na to, ,,tohle jsou ty nejlepší lasagne, co jsem kdy v životě ochutnala!" A myslela jsem to smrtelně vážně, protože jak jsem tak na lince viděla ten ještě horký plech, napadlo mě si potom jednou přidat. Nebo dvakrát. Mňam mňam.

Rebeca vyskočila ze židle a začala poskakovat kolem a pištět. Potom celá rozjařená vyskočila na židli a zaječela: ,,Jóó, vy blbečkové, co si troufáte soupeřit s šéfkuchařem Becou, už máte pořádný bobky! V sobotu vám to tak natřu, že už nikdy nešáhnete na vařečku!"

Nezbylo mi, než se začít spokojeně hihňat a pokračovat v ládování se tou mimořádně dobrou večeří.