Komplikace✔

°11°

Milý deníčku...

Já mám tak zatraceně mega chuť ječet, až... až si z toho asi fakt zaječím!

Jo, zaječela jsem si.

Myslím, že to slyšela nějaká babička procházející pode mnou, ale nezaregistrovala, že to křičí holka sedící na stromě s deníčkem v klíně a propiskou v ruce. Ještě že tak.

Jsou tři hodiny odpoledne a já jsem totálně v háji!

A to důsledkem toho, co se dneska stalo.

Lisa nepřišla do školy, a už tohle bylo negativum. Cítila jsem se nesvá, protože jsem neměla s kým kecat, tím pádem jsem si začala mnohem víc všímat všech těch lidí, co o mně drbou. Jeden kluk se před matikou dokonce zvedl ze židle, přišel ke mně a zeptal se, kdy se jako zase chystám přijít v pyžamu, že by si se mnou dal fotku. Vůbec nechápu, kde se v těch lidech ta drzost bere.

Vyučování se nesnesitelně táhlo. Myslela jsem, že normálně umřu nudou. A nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale dneska bych klíďo píďo zrušila všechny přestávky, protože to si stejně jenom vyměním učebnice a potom celou věčnost sedím sama v učebně a čekám, až se tam nahrnou ostatní.

Teda, to vám povím, život bez kámošů je jeden velkej vopruz.

Vzkaz pro Lisu: Liso, tahle tvoje nepřítomnost je od tebe pěkně hnusná!

Vyučování bych ještě v pohodě přežila... To se totiž stalo až na obědě.

Vyhlédla jsem si volný stůl a obsadila ho. Tajně jsem doufala, že si třeba někdo přisedne, ale každý můj stůl obešel obloukem.

Připadala jsem si nehorázně populárně.

U stolu přede mnou si vysedával Cameron a četl si. Nemohl mě vidět, jak ho očumuju, protože byl zády ke mně. Seděl taky sám, ale trošku v jiném duchu než já. Když se k němu přiblížil sympaticky vypadající blonďák a chystal si položit tác vedle něj, Cameron odvrátil zrak od knížky a propálil ho takovým pohledem, že ten kluk jenom zaraženě polkl a odmastil jinam.

To, jaký je Cameron samotář je až divný, zárověň ale docela sexy.

Uculila jsem se a povrtala se v těstovinovém salátu. Musela jsem si přiznat, že se mi trochu líbí. Trochu. Nebo taky trochu víc.

Zrudla jsem jako jahoda. A zrovna ve chvíli, kdy jsem začala přemýšlet, jestli by mě taky vyhodil, kdybych k němu přišla, mě ozářila řada bílých zubů. Ten obří úsměv patřil Beth, která seděla přede mnou. Neptejte se mě, jak dlouho. Nevím to.

,,Ahoj Pipper," řekla mile a nahlas, jako by chtěla, aby to všichni slyšeli.

,,Jsem Skipper," opravila jsem ji.

Zachichotala se. ,,To je jedno. Přišla jsem se tě zeptat, jestli se nechceš naobědvat u našeho stolu." A já překvapeně otevřela pusu. ,,Víš, myslím, že jsme totiž vykročily špatnou nohou," dodala.

Zadívala jsem se jí hluboko do jejích hnědých očí, které byly to jediné, co mě utvrzovalo v tom, že Beth není oživlá panenka Barbie. Snažila jsem se v nich najít něco, co by poukazovalo na to, že si ze mě jenom střílí. Ale její úsměv i pohled působil opravdově, jako by se snad fakticky chtěla skamarádit.

Napadlo mě, že jsem ji možná celou tu dobu viděla ve špatném světle. A ve skutečnosti je to milá osoba.

,,Tak... dobře?" nervózně jsem se pousmála.