Komplikace✔

°55°

Zítra je vyhlášení soutěže Jezme broskve a můj stav je přesně na nule. Ráno jsem se sotva doploužila na snídani a na všechny mamčiny otázky odpovídala jednoslovně. Pak jsem zalezla k noťasu, že budu koukat na videa, ale rozptyloval mě pohled z okna na Beth lakující si nehty na nohou, takže jsem se zahrabala pod peřinu a přemýšlela o různých věcech. Například o tom, jestli tady za ty tři měsíce nepostavili jinou školu, že bych přece jenom přešla jinam, jak jsem o tom přemýšlela už v září. Ale nakonec jsem usoudila, že asi ne.

Chvíli jsem přemýšlela, že v té pozici, v jaké jsem zrovna ležela, vydržím ještě aspoň dva dny a až potom půjdu do školy, ale s holkama jsme se po chatu domluvily, že na to vyhlášení půjdeme, protože nejsme žádný padavky. A já jsem předstírala, že s tím na stopro souhlasím, i když jsem se tam ve skutečnosti nechtěla ukázat ani na minutu.

Hele, mami a tati, tak mě napadlo, nechtělo by se vám zase se přestěhovat? Třeba ještě dneska?

To by bylo asi prvně, kdy bych tenhle návrh podporovala všemi deseti a v autě bych připravená čekala ještě než by se ostatní stihli zvednout z gauče.

Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsou tady Lisa a Amber. Celou dobu stály při mně, i když jsem je táhla přímo ke dnu. Kdybych se najednou vypařila, vlastně bych je v téhle situaci nechala samotné a bůh ví, jak by to pro ně ve škole dopadlo. Ani omylem. Já jsem to pohnojila, já za to budu nést odpovědnost.

Jenom jsem si představila ten nátlak ze všech stran, až budeme po skončení soutěže procházet chodbou, a úplně jsem se oklepala. Skoro se mi zachtělo brečet, tak jsem udělala jedinou věc, která dokáže odehnat všechny špatný myšlenky. Honem jsem vytáhla zpod postele pytlík sýrových křupek a začala je likvidovat po hrstech.

No co? Není to zrovna zdravý, ale třeba přiberu.

Někdy v jednu hodinu, kdy už jsem k matraci snad přimrzla, se ozvalo zaklepání a vešla Rebeca.

,,Ahoj Skip. Mamka s taťkou se ptají, jestli se ti něco nestalo. A posílají ti tohle." Položila mi na stůl talíř s palačinkami. Pak se podrbala ve vlasech a dodala: ,,Neboj, nedělala jsem je já."

,,Děkuju," pípla jsem a pokusila se o úsměv.

Rebeca chvíli jen tak váhavě stála na místě a pak se zeptala: ,,Tobě něco udělal ten černovlasej týpek?"

Najednou jsem vystřelila do sedu. ,,Cože?"

,,Protože jestli jo, tak mu..." ukázala mi svoji pěst, ,,rozbiju držku!"

,,Co to tady meleš?" vyprskla jsem zmateně.

,,Proč bys jinak celej den nevylezla z postele? Co se stalo? Rozešel se s tebou?"

,,To je..." začala jsem drmolit, ,,vždyť spolu nechodíme."

,,Tak jsi zjistila, že miluje nějakou jinou?" pokračovala soucitně.

,,Ne, Rebeco, s Cameronem to nemá nic společnýho!"

,,Clemcehromem?" zopakovala zaraženě, ,,to je teda divný jméno."

,,Je to Cameron."

,,Kalnej rom?"

,,Cameron."

,,Kabel šón?"

,,Je to Cameron!" zakřičela jsem.

,,No dobře, hoď se do klidu, já se jdu podívat, jestli mě ten Clinton Šampón odebírá na YouTubu. Zatím čus." A zavřela za sebou.

Protočila jsem nad tím očima, přesunula se ke stolu a pustila se do palačinek. Ve skutečnosti už jsem fakt měla hlad, ale nechtělo se mi chodit dolů. Vlastně jsem ani nevylezla z pyžama, protože jsem dneska neměla náladu absolutně na nic. Možná bych se zase mohla zamknout ve skříni.

Nakonec jsem se rozhodla nasadit si kapucu, pořádně ji utáhnout a zavázat ji na bradě mašličkou. Pak jsem se otočila zády k oknu a jen tak seděla. Ale záhy se zase otevřely dveře.

,,Vlastně jsem ti zapomněla říct, že... Co to máš na hlavě?"

,,Vypal, Rebeco," vyjekla jsem.

,,Proč? Ruším tě při trucování kvůli Šampónovi?" Začala se chechtat.

,,Je to Cameron a já netrucuju! A ty koukej padat ven!" Zvedla jsem se ze židle a šinula si to k ní.

,,Počkej, chtěla jsem ti říct-"

Fakt jsem nepotřebovala slyšet další blbosti ohledně toho, jak komolí Cameronovo jméno. Než stačila doříct větu, vyšoupla jsem ji za práh a zabouchla jí před nosem. Pak jsem zase mohla sedět na židli a poslouchat ticho další dvě hodiny a půl.