Komplikace✔

°18°

Ty kráso! Nedokážu ani pořádně popsat, jak strašně jsem se dneska ráno cítila! Zaprvý nehorázně unaveně, protože jsem v noci díky svojí trapnosti nemohla usnout. Věčně jsem se převalovala, schovávala si hlavu pod peřinu vždycky, když se mi vybavil Cameronův výraz, a zase ji vystrkovala, když mi došel kyslík.

Fakt náročná noc, upřímně řečeno. Myslím, že tentokrát se nevyspala Rebeca, a to kvůli mému bezmocnému kňučení do polštáře.

Zadruhý jsem se samozřejmě cítila ještě víc trapně než včera, a to jsem si myslela, že to nejde.

A zatřetí jsem byla maximálně vyklepaná, když jsem vcházela do učebny francouzštiny.

Povzbuzovala jsem se tím, že Cameron mohl včera náhle onemocnět, tím pádem by do školy nepřišel. Jakože jsem na něj cákla trochu toho... bahna... a on se... nějak nakazil... mojí demencí... nebo tak něco... Chápeme se, ne?

Každopádně se mi to nesplnilo, páč hned jak jsem otevřela dveře, on na mě obrátil pohled a začaly mu cukat koutky, i když bylo poznat, že se to snažil potlačit.

No super.

Co nejrychleji jsem sklopila hlavu a došourala se k naší společné lavici. Shodila jsem ze sebe tašku, posadila se a odsunula ke kraji, jak jen to šlo.

Když se nad tím tak tak zamyslíš, déňo, existuje snad horší varianta, jak se nadobro znechutit svému idolovi, než se před ním zjevit jako bahenní muž postrádající deštník?

No to asi těžko!

Fajn, přiznám se, že jsem uvažovala o tom, že bych s Cameronem někdy zavedla nějakou tu konverzaci, ale tohle teď můžu ve svý hlavě rovnou pětkrát přeškrtnout. Co přeškrtnout! Klíďo píďo můžu hodit Cameronovu fotku do drtičky!

Plácla jsem obličejem do dlaní. Když jsem ho zase zvedla, zjistila jsem, že na mě Cameron kouká.

,,Co je?" štěkla jsem.

On překvapeně zvedl ruce. ,,Nic." Potom se otevřely dveře a do třídy vešel ten starý vousáš. Nedokážu odhadnout, kolik mu vlastně je, ale docela by mě zajímalo, proč už není sto let v důchodu...

Na konci hodiny jsem byla nehorázně ráda, že můžu vypadnout, protože na mě celou tu dobu Cameron zíral a já se neodvážila mu ještě něco říct. Tak jsem tam jenom seděla a pod náporem nervozity lámala tužku o sešit a zase ji ořezávala. Muselo to vypadat dost idiotsky.

Na zdech školy pořád strašily ty obří plakáty. Beth se na mě při potkání až moc mile usmívala. Z probíraného učiva jsem kromě francouzštiny nezvládala skoro nic. A všude, kam jsem vešla, jsem upoutala nechtěnou pozornost.

Měla jsem pocit, že se všechno sype a jedinou věc, kterou nutně potřebuju, je voraz, regenerace a uspořádání všech těchhle věcí. Jednoduše toho na mě bylo moc a nikdy bych nevěřila, že bude osmička takhle náročná.

Domů jsem se přišourala jako zombík a chystala se zaplout do pokoje Rebecy, když mě v kuchyni zastavil usměvavý táta.

,,Teď nemám náladu," zahuhlala jsem, ale on mě prostě beze slova vytáhl do schodů a otevřel přede mnou dveře do mého pokoje.

Pane jo!

Nemohla jsem uvěřit svým očím!

Zdi místnosti byly tmavě modré a skoro všechen nábytek bílý. Oproti tomu byl koberec černý a povlečení na posteli s šedými proužky. Celkový pohled byl totálně luxusní!

Stála jsem ve dveřích s pusou dokořán, dokud mě táta neprobral: ,,Tak co, líbí?" Otočila jsem se na něj a chtěla poděkovat, ale když jsem otevřela pusu, vyšel z ní jenom pořádný jekot. I tak si myslím, že to taťka pochopil.

Ty vado! Vůbec nemůžu pobrat, jak se tátovi, takovýmu antitalentovi, mohlo povést tohle!

Vzkaz pro tátu: Tati, jsem na tebe fakt pyšná!

Navíc konečně můžu spát v posteli!

Konečně se svět obrací k lepšímu! Huráá!