Komplikace✔

°12°

V noci ze středy na čtvrtek jsem snad ani nezamhouřila oka. Rebeca na YouTubu objevila nějaký kuchařský kanál a videa z něj propalovala očima už když jsem úplně hotová ze školních událostí přišla domů. To seděla na židli v kuchyni, nevnímala svět a hltala slovo od slova nějakého chlápka, který vařil na displeji jejího mobilu. Už tehdá jsem se jí snažila vysvětlit, že bude mnohem míň otravná, když použije sluchátka, ale bylo to jako mluvit do dubu.

Zalezla jsem si do Rebecy pokoje a snažila se dělat domácí úkol, ale zdi našeho domu jsou tak tenké a ten dotykáč tak hlasitý, že se můj mozek stejně nedokázal ani trochu soustředit. A jakmile nějaké video skončilo a Rebeca chvíli hledala další, moje mysl, místo toho, aby začala počítat, zabloudila k soutěži Jezme broskve. Takže mě buď dohánělo k šílenství jedno, anebo druhé. Vlastně to bylo jedno.

Rebeca ten pitomý seriál nepřestala hypnotizovat ani u večeře. Celá rodina jsme seděli u stolu, přežvykovali a drželi se, abychom jí rovnou něco neřekli. Rodiče přišli z práce pěkně utahaní, a tím pádem bych taky neřekla, že by byli odvázaní z nekončícího žvatlání nějakého slavného kuchtíka.

Moje ségra čekovala YouTube dokonce i když šla na záchod, a přísahám, že jsem z koupelny tu trapárnu slyšela i když se šla vysprchovat.

Fakt je, že jsem si myslela, že do deseti večer u toho určitě vytuhne. Ale když se schylovalo k půl dvanácté, moje naděje se kompletně rozplynuly.

Ležela jsem u skříně v jejím pokoji, tlačila si polštář na uši a pokoušela se konečně usnout. Chvíli jsem se snažila představit si, že poslouchám pohádku na dobrou noc, tak jsem zavřela oči a vyfantazírovala si chlápka v zástěře, co dělá kuře na smetaně, ale potom Rebeca narazila na recept na lasagne a tenhle díl si přehrávala pořád dokola. Začalo mě to pěkně štvát, protože na rozdíl od vypočítání obsahu válce bych napsat na kus papíru tenhle recept dokázala snad i ve spaní.

Jenom kdyby k tomu spaní třeba došlo.

Kvůli civilizování mého pokoje jsem logicky nemohla být fit ve škole. Holt když něco chcete, musíte něco jiného obětovat.

Věděla jsem, že si o mně kvůli té soutěži budou všichni šeptat ještě víc než obvykle. Taky jsem předpokládala, že mě Beth bude dál prudit. Ale tohle jsem teda nečekala ani za prd.

Otevřela jsem vstupní dveře a všichni procházející se na mě obrátili. Pár z nich mi začalo tleskat, jiní se začali pohihňávat. Nechala jsem je plavat a zamířila ke svojí skříňce. Jenže po cestě jsem si všimla dalších podivností. Po chodbě chodila Amber s hromadou plakátů v ruce a vyvěšovala je po zdech. Říkám si: No doprčic.

Odbočila jsem ze svojí trasy a šla se na to podívat. Přece jenom už jsem tušila, o co by mohlo jít.

Byla to vlastně ta samá fotka, kterou Beth použila k hlasování na Facebooku. Já v pyžamu a ona v růžových šatech. Jenže na zdi to vypadalo mnohem hůř než na mobilu. Na nástěnkách sice visely malé plakátky, ale na stěnách se roztahovaly v takových monstrózních rozměrech, že bych svojí pěstí sotva zakryla Bethino oko. Vůbec netuším, kde takový formát sehnala. A i když tady žádné hlasování neprobíhalo, bylo úplně jasně vidět, komu lidi fandí.

Na třech velkých upoutávkách jsem měla liháčem přikresleného kníra. Když jsem šla dál, setkala jsem se i s variantami, kdy přes můj obličej někdo načmáral obří X.

Jak kreativní je ta dnešní mladá generace.

A najednou jako bych si uvědomila, co se tady děje. Musela jsem se zastavit, popadnout dech a několikrát zamrkat, abych se ujistila, že se mi tohle nezdá. Ve kterém bodě se moje pověst takhle podělala?

Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem plakát před sebou strhla. Takhle jsem pokračovala, až dokud jsem se nad jedním nezastavila. Něco s ním bylo jinak. A chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla.

Na mně nebyla lihovkou nakreslená ani čárka. Zato Beth měla na hlavě dva modré rohy.

Udiveně jsem o krok odstoupila. Zvláštní.

Hned jsem se rozhodla, že tenhle tady nechám. Sama pro sebe jsem se usmála. Mám i svoje fanoušky.

Všechny stržené plakáty jsem hodila do koše a přemístila pohled k dalšímu na zdi. Vypadal podobně jako předchozí - někdo Beth přitvořil sloní uši. Šla jsem po chodbě dál a sledovala všechny obrázky ve stejném duchu. Párkrát jsem se zasmála. Ten, kdo to udělal, měl opravdu smysl pro humor, na rozdíl od těch, co mě jednoduše přeškrtli.

A nebylo se vůbec čemu divit. Po chvíli chůze jsem narazila na naštvanou Lisu s modrou fixou v ruce. Když mě uviděla, zavěsila se na moje ramena a vyděšeně vyjekla:

,,Ježiš, nazdar Skip, nemůžu uvěřit tomu, co ta magorka udělala!" Potom mě pevně objala.

,,To já taky ne," přitakala jsem.

,,Jenom chci, abys věděla, že jsem v tý kaši s tebou, jo?" Kousek odstoupila a dala si hrdě ruce v bok, aby bylo vidět, že to myslí vážně.

,,Cože?" vykulila jsem oči. ,,Ne, do tohohle tě fakt tahat nebudu. Sice o tom už ví celá škola, ale hele, dneska na obědě za tou husou přijdu a celý to zruším, jasný? Žádnej problém," utvrdila jsem ji ve svém plánu a přesně v ten moment mi začal v kapse vibrovat mobil. Zvednutím prstu jsem Lise naznačila, ať počká, protože mi na to viditelně chtěla něco říct, a podívala se, kdo volá. Myslela jsem, že to bude třeba máma, aby mi řekla, že jsem si zapomněla svačinu nebo tak. Ale mně volalo nějaké neznámé číslo. Zvedla jsem to, připravená té osobě říct, že to je omyl, když se z mého mobilu ozval známý pisklavý hlas.

Panebože, málem to se mnou švihlo!

,,Čauko Pip."

,,Beth?" ozvala jsem se pěkně vykolejeně z toho, že mi ta holka právě volá na moje číslo. Kde ho ksakru sehnala?!

,,Slyšela jsem, že to chceš vzdát." Úplně živě jsem si dokázala představit, jak se při tom usmála. Nejdřív jsem nevěděla, o čem to mluví, protože to, že by navazovala na to, co jsem před patnácti sekundami řekla Lise, mi přišlo dost nepravděpodobný.

A přesto tak... pravděpodobný.

,,Víš, já myslím, že je to ta poslední věc, kterou bys chtěla udělat," pokračovala a já hlasitě polkla. Ona mě fakticky odněkud musela slyšet. Přece ty skrytý kamery doopravdy nemá... Pak do mě naléhavě šťouchla Lisa, abych se podívala, kam pěkně nervně ukazuje.

Několik metrů od nás postávala Beth s mobilem u ucha, dívala se přímo na mě a culila se od ucha k uchu. Když jsem šokem nekontrolovatelně otevřela pusu dokořán, nadšeně mi zamávala.

Kriste! Teď to se mnou málem švihlo dvojnásobně!

Moje pusa se prostě nějak zasekla, tak ta vědma vykládala dál: ,,Byl by fakt příšernej trapas, kdybys za mnou přišla a chtěla odvolat to, co jsi včera sama od sebe navrhla. Nebo na to nemáš? Chceš vzdát boj, kterej jsi sama začala?" Nechala mi chvilku, abych stihla vstřebat všechno, co mi řekla. ,,Rozmysli si to, zlato. Uvidíme se na obědě." S tím hovor ukončila, šibalsky se usmála a odkráčela.

Nechala mě odzbrojeně trčet na chodbě s Lisou, která na tom nebyla o moc líp než já. Ještě chvíli jsme tam nehnutě stály a pozorovaly místo, kde před chvílí byla Beth, když začalo zvonit na hodinu. Obě jsme sebou trhly, vyměnily si vyplašené pohledy a pádily do třídy.