Komplikace✔

°32°

Měli to tam pěkně promyšlené. Na uvaření libovolného jídla dostal každý celou hodinu a fungovalo to tak, že každých třicet minut přišel do kuchyně další soutěžící v pořadí podle čísel, které jim rozdali při vstupu. Takže v kuchyni byli vždycky dva a jednou za půl hodiny porotci ochutnali jeden pokrm, udělali si poznámky a čekali na další. Upřímně to byla dost otrava.

Moje ségra přišla na řadu pátá a vařila nějakou čalamádu z kuchařky Kierana Bornoda. Prý že si tím u něj udělá voko. Já osobně si ale myslím, že mu tím jenom poleze do zadku.

To ale nic nemění na tom, jak to doopravdy dopadlo. Když zazvonil kuchařský budík jako upomínka k dalšímu koštování, ségra přišla k porotnímu stolku tak rozklepaně, že jsem myslela, že svoje jídlo vyklopí na podlahu. Talíř položila před Lauru Winstonovou a ta si ho nejprve pozorně prohlédla. Potom kousek ochutnala a vyvalila na moji ségru oči. Posunula Rebecy výtvor Danielu Louisovi, který po polknutí uznale pokýval hlavou. Summer Thompsonová se na toho prcka zářivě usmála a Kieran Bornod se nejprve zasmál, když poznal svůj recept, a po ochutnání na Rebecu přátelsky mrkl. Všichni čtyři si něco zapsali a ségra se přihnala k nám.

,,Myslíte, že je to v cajku?" zabrblala nervózně a zadívala se na porotce, kteří mezi sebou diskutovali.

,,Určitě jsi jim vytřela zrak," zašveholila vzrušeně máma. Táta souhlasně přikývl a já jsem protočila očima. Od stání už mě bolely nohy a umírala jsem touhou odchytit si bus domů, protože jsem tam pomalu usínala. Navíc jsem si upřímně nemyslela, že by Rebeca - ta, která připravila lívance s hlínou a mrtvou veverkou - měla bůhvíjak velkou šanci na postup.

Trvalo to tak čtyřicet dva století, sedmdesát pět let, jedenáct měsíců, šest hodin, padesát osm minut a dvacet sedm sekund, než se mezi nás zase přihnal Malej Tory s výsledky. Všechna děcka se napružila a ani nedutala, takže bylo celou místností slyšet, jak nějaké babičce podjely hole a mrskla sebou. Nechci si tady nic domýšlet, ale podle mě důsledkem toho, že si chtěla dát dvacet stejně jako já.

,,Dámy a pánové, vážení televizní diváci," zahulákal a podíval se do kamery. ,,Jsem zpět a mám s sebou obálku, ve které jsou jména postupujících malých kuchařů, kteří nám dnes předvedli, co v nich je." Zamával červenou obálkou vzduchem a celé publikum sborově zakroužilo hlavou, jak ji všichni sledovali. ,,Z padesáti účastníků postoupilo dvacet a já teď přečtu ty, na které se můžeme těšit příště." Pomalu obálku rozlepil a mezitím si za námi někdo pčíkl. Bylo to, jako by vyhlašoval Grammy nebo tak něco.

,,Jako první postupující se angažoval..." chvíle napínavého ticha, ,,Frederick Gregory!" Za potlesku se z davu vyřítil zhruba devítiletý chlapeček, šťastně si plácl s moderátorem a zůstal stát vedle něj. Takhle to pokračovalo dál, až se před námi vytvořila dlouhá řada patnácti dětí, z nichž ani jedno nebyla Rebeca.

,,Mami, oni mě určitě nevybrali," zakňučela ségra a zdrceně zabořila obličej do mámina svetru.

,,To se ví, že vybrali," utišovala ji máma, ,,ty nejlepší říkají až nakonec."

Ale já být na jejím místě, už dávno sedím na zadku v autě, páč šance, že mezi zbývajícími pěti jmény řeknou to Rebecy, byla fakt mizivá.

Stáli jsme tam ještě nějakou dobu a už zbývala jenom dvě jména. Pořád jsem si stála za tím autem, ale moje ségra má v sobě možná až moc té dětské roztomilosti, protože mi jí opravdu začalo být líto, když natahovala.

,,Prosím, prosím, prosím, prosím..." mumlalo to tintítko pořád dokola a křečovitě objímalo máminu ruku.

,,Jako předposlední si může oddechnout Samantha Rosewoodová!" Rebecu i mě málem trefilo, když se se slovy "no konečně" vymotala z davu ta hnědovlasá holka s řasenkou a místo placáka si s moderátorem potřásla rukou.

,,No, a přemisťujeme se k úplně poslednímu šťastlivci..." Rebeca pevně tiskla víčka k sobě.

,,Určitě se teď všechny děti modlí, aby jím byly právě ony." Malej Tory začal s typickýma kecama v každé televizní show, aby diváky co nejvíc napnul. ,,Já už vím, o kom je řeč," záludně se usmál. ,,Jedná se o dívku..."

Připadalo mi, že ségra přestala dýchat.

,,...které je sedm let..."

Tentokrát se úplně zajíkla.

,,...a náš poslední soutěžící je..."

Všichni tak ztichli, že by člověk slyšel špendlík na zem spadnout.

,,...Rebeca Watsonová!"

Nejdřív celá naše rodinka zmateně zatřásla hlavou. Hlavně já jsem byla dost vedle, protože jsem počítala s tím, že odjedeme s nepořízenou.

Rebeca se vodvařeně rozječela na celé kolo a dospělí k tomu tleskali, jenom ostatní prcci začali rozzuřeně řvát, nebo při nejmenším nasupeně civěli pod sebe. Byli i tací, co se rozbuleli.

Moje ségra přitančila k Torymu, a když byla skoro u něj, posměšně směrem k davu zatřásla vystrčenou zadnicí. Samozřejmě to zachytily všechny kamery a já jsem se musela plácnout do čela.

,,Gratulujeme k-" začal slušně moderátor, ale Rebeca ho přerušila.

,,To čumíš, co, frajere?! Vy všichni tady čumíte!"

Malej Tory nastavil ruku k plácnutí, ale Rebeca se samou radostí netrefila a pleskla ho do ksichtu. Pak se postavila na konec řady.

,,Echrm," odchrchlal si Tory nervně, ,,takže tohle bychom měli... Toto jsou naši postupující kuchaři! Tímto končí první díl pořadu Americké jazýčky a vy," ukázal prstem do kamery, ,,se nezapomeňte dívat i příští sobotu od osmi hodin!"

Do auta jsme se všichni naskládali s dobrou náladou a Rebeca po cestě štěbetala o tom, jak si byla celou dobu jistá, že ji vyberou, a tu svoji nervozitu jenom hrála.

Jo, to určitě.