Komplikace✔

°50°

Ani se mi nechce věřit, jak rychle listopad utekl.

Najednou se na mě navalilo tolik učení, Rebecy idiocií a mých jistých školních záležitostí, že jsem neměla skoro žádný volný čas.

V matice jsme začali brát takový blbosti, že mi z toho jde hlava kolem. Amber se taky vůbec nechytá, jediná Lisa nějakým záhadným způsobem pokaždé dostane áčko, i když tvrdí, že tomu taky nerozumí.

Vzkaz pro Lisu: Haha.

Ne že bych já kompletně propadala, tak to zase není. Snažím se na sobě makat a důsledkem toho se mi daří dostávat céčka, někdy i béčka. Ale většinu těch bodů, co v testech posbírám, dostanu jenom obyčejnou náhodou.

A pak mi vždycky naskočí otázka, kterou si podle statistik každý student základní školy klade aspoň dvě stě padesátkrát za rok:

K čemu mi tyhle věci jako budou?

Proč třeba děti v pokročilejším věku nemůžou říct něco jako: ,,Týjo, rovnice mi fakt nejdou, zato mě baví psaní, tak si ten předmět z jiný dimenze vyhodím z rozvrhu a místo toho si dám procvičování slohových stylů," a žít šťastně svůj život?

No nebyl by pak svět mnohem veselejší místo?

K tomu jsem se pořádně nemohla soustředit na domácí úkoly, protože Rebeca nonstop otravovala s kuchařskou soutěží. Každou chvíli tancuje kolem sporáku a něco trénuje. Nejednou jsem ji přistihla, jak drží v ruce kahan a zapaluje pánev. Včera se jí při natáčení odlepil mobil ze stěny a skončil na několik částí, takže ho pak musela normálně zamést a shrábnout do koše. A rodiče se nejspíš zbláznili s ní. Od rána do večera ji obskakují, dělají jí kakao a chválí ji za každou kravinu, zatímco o mě ani nezavadí pohledem. Já teda chápu, že je neskutečně ohromující, že Rebeca po čtyřech kolech ještě pořád nevypadla, ale haló? Rodičové, vaše druhá dcera tady taky pořád je.

Na druhou stranu mám víc volnosti. Například nemusím nikomu vysvětlovat, proč mám v pokoji pytlík snědených a pytlík nesnědených broskví. Musím říct, že celá ta věc je mnohem těžší záležitost, než jsem si zpočátku myslela. Člověk by si řekl, že ve školní soutěži v pojídání ovoce bude mít nejlepší účastník nějakých dvě stě, tři sta kousků. Ne ne ne, takhle to fakt není, lidi!

Tohle je záležitost tisíců!

Každý den jsme já, Lisa a Amber jednotlivě přispěly deseti broskvemi, tím pádem jsme jich za celý měsíc získaly devět set. Ježiš, když si to takhle představím, zní to totálně šíleně! Všechno naše kapesné je úplně na dně. K tomu se u nás občas nachomýtne Cameron a taky nám něco věnuje. Dohromady máme už (nikdy by mě nenapadlo, že to bude tolik) dva tisíce sto sedmdesát broskví. No prosím, jestli tohle není skvostný.

Samozřejmě se nám to do Chajdy nevešlo, takže jsme použily naši půdu.

Bohužel si nejsme jisté, jak je na tom Beth.

Šíří se drby, že má dávno přes tři tisíce, pak taky že má zhruba stejně jako my, a potom takové, že jí všechny jadřince někdo čmajznul a musí začít odznovu. Nevíme, co z toho je pravda, ale určitě musíme zůstat pořád ve střehu. Klidně je možný, že krádež tady plánuje ona na nás. Zase. Všichni ze školy si kradou broskve jako pominutí, protože mají pocit, že můžou vyhrát. A když jsem tak zaslechla nějakýho týpka vychloubat se se stovkou jadřinců, skoro jsem se rozchechtala.

Jo, kamaráde, tak to teda nezaboduješ.

Tady master Watsonová už má v rukávu dva litry!

V té budově jako by broskve dělaly boháče. Několik šťastlivců z Průměrných se díky velkému počtu vyhouplo do Elity a některé členy Elity naopak vyhodili do Průměrných, protože toho moc nenasbírali. Ale Spodina zůstává Spodinou.

A víte co? Díky Amandině oslavě jsem si doopravdy napravila reputaci! Teda aspoň trochu a jak u koho. Ukázalo se totiž, že si mě tehdá lidi ze Spodiny fakt oblíbili a při minulém veřejném hlasování jsem dostala skoro sto hlasů. Na Beth to sice nestačí, ale musíte uznat, že pokroky se dějí. A zatímco mi zmalovaný holky z Elity plivou na špičky tenisek, ty normálnější se na mě na potkání usmívají a ukazují palec nahoru. Což dokáže příjemně zahřát u srdce.

Teď už jde jenom o samotnou soutěž. Maximálně do čtyř dnů musíme všechny úlovky dovést do školy, kde budou pečlivě přepočítány. A za pět dnů už se slavnostně vyhlásí, kdo je vítěz.

Upřímně jsem z toho trochu nervózní. Přece jenom na mě spoléhá celkem hodně lidí, co si přejí, aby eliťákům pro jednou spadnul hřebínek. A když prohraju, celá situace ohledně třídění žáků do stupidních školních skupin se může ještě zhoršit.