Komplikace✔

°3°

Ne že by pro mě bylo extra lehký oteřít oči. To ani za nic. Byla to zatraceně namáhavá činnost, a to hned po ránu. V půl sedmé mi zvonil budík a - buďme upřímní - asi si budu muset najmout mechanika, který by ho znovu smontoval. Po půlhodině mi Rebeca vytrhala snad všechny vlasy, řvala, zpívala americkou hymnu, a na závěr zoufalstvím bulela, když mě ven z postele nedostala. Po další půlhodině za mnou byl táta a když jsem zamumlala něco v tom smyslu, že už vstávám, odfrčel do nové práce. No, a pak, pak se o to samé, o co všichni před ní, pokoušela i máma.

No faktys, připadám si jako Zlatovláska.

,,Holčičko, za deset minut ti začíná vyučování."

,,Já tam nepůjdu!" zavřeštěla jsem do polštáře, ,,Jsou tam strašně zlí lidi a čekají, až se jim připlazím rovnou do chřtánu."

,,Musíš přece chodit do školy," zkoušela to máma.

,,A co když je mi blbě?"

,,Není ti blbě," namítla.

,,Jo, a co je teda tohle?" Přetočila jsem se na záda, odkašlala jsem si a začala simulovat umírajícího člověka.  ,,Chhrrrrcchh, myslím, echrrrrrch, že ta fazolová polívka včera, ggrrchhhheech, nebyla, eechhr, dobrej nápad, eechhhhrrrrrggchhhhr." Pak jsem vykouzlila nevinný úsměv, dvakrát zamrkala a čekala, co na to řekne mamka. Třeba mě nechá doma.

Ale ona si jenom sprostě povzdychla, protočila očima a strhla ze mě vyhřátou deku. ,,Vyrážíme."

Páni, moje mamča dost připomínala někoho, kdo mě do školy dokope, i kdyby si během toho musel polámat všechny nehty na rukou. I na nohou. Což je mimochodem jedna z nejhorších obětí světa. Víte vůbec, jak dlouho potom dorůstají?

Neměla se mnou slitování ani když jsme za skřípotu pneumatik zabrzdili před školou. Vytáhla mě z auta a dovlekla rovnou před mojí skříňku, u které na nás divně čuměla parta mých spolužáků. A než jsem si stihla pořádně uvědomit, že jsem ze sebe ještě nestihla sundat pyžamo, máma byla fuč. Jakože úplně fuč. Neměla jsem čas přemýšlet o tom, kde ten matroš sehnala. Oslepil mě blesk foťáku, hned po tom další a další, jako by se na mě vysypal pytel hvězdiček.

,,No teda, ta nová holka se nebojí vyjádřit svý pravý já," uslyšela jsem vedle sebe podezřele povědomý hlas. ,,Myslím, že jí věnuju dlouhej status s názvem Proč existují sebevraždy." Netrvalo dlouho a skvrny před mýma očima začaly mizet. Místo nich se mi do obrazu vecpala růžová třpytivá manekýnka. Teda, nevím jak někdo jinej, ale já bych hnedka měnila s těma skvrnama.

,,Kočko, jestli tady hodláš rozdávat módní rakovinu, mělas mě kontaktovat, že si mám donýst antibakteriální skafandr," zaštěbetala rádoby vyděšeně a prohlédla si můj spací úbor. Všichni ostatní se okamžitě rozesmáli a začali si na mě ukazovat. Já jsem jenom mrkala rychlostí světla, abych oddálila příval slz. Měla jsem na sobě zelené tričko s malinkými žabičkami a k tomu vytahaný modrý spodek do půli lýtek. Nic bombastickýho, to musím uznat.

,,Lidi, bacha na to. Páchne to jako moje babička." Někdo se protlačil davem k Beth. Ano, jednalo se o její kamarádku v blůzce. Jo a k tomu puchu - to ne já. To ta vrzající postel.

,,A aby bylo jasno," prohodila ledově, ,,moje babička je mrtvá." Což samosebou vyvolalo další vlnu řehotu z mého okolí, i když já bych si upřímně z něčeho takového prču nedělala.

,,Možná bych jí mohla trochu pomoct, Amber," pronesla zamyšleně Beth ke svojí kámošce. ,,Ve skříňce mám holící strojek." A všechny zraky se obrátily na moje nohy. Kdybych to měla uvést na pravou míru, řekla bych, že moje nohy jsou úplně normální. Nevím, co proti nim ta husa měla, ale přirovnala je ke komondorovi. Což je mimochodem ten pes s dredy místo chlupů.