Komplikace✔

°51°

,,End his nejm is Čon Sína! Pchh, pa pada páá! Pa pada páá!"

,,Nemůžeš bejt chvíli zticha?" napomenula jsem ségru. Snažila jsem se po skupinovém chatu s Lisou a Amber domluvit, jak to uděláme s přepravou jadřinců do školy. Ono to není jen tak, dohromady to váží fakt hodně a my nevíme, jak to máme všechno přemístit.

Bibidy bobidy boo nejspíš stačit nebude.

Je to asi nejhlavnější problém, který teď řešíme a začínám z toho být trochu na nervy. A to trdlo vedle mě pořád něco mlelo.

,,Víš co, Skip? Až budu slavná, tak budu-"

,,Zticha?" dokončila jsem myšlenku za ni.

,,Ne, budu mít taky takovouhle vlastní znělku. Vždycky na začátku svýho pořadu. Bude to něco fakt dost-"

,,Tichýho?" zkusila jsem to zase.

,,Ne, bude to něco fakt dost vostrýho, co si lidi budou dávat jako vyzvánění na mobil. Něco jako-"

,,Sound of silence?"

,,Ne, spíš něco jako: 'Ej, jou jou, kuchař Beca je fakt šéf! Když tě švihne nožem... poteče ti krev!'"

Povzdechla jsem si a hodila na ni nezaujatý pohled. ,,Ti. Cho." Měla jsem starostí po krk a opravdu jsem nepotřebovala, aby mě někdo otravoval.

,,Seš fakt nudná, víš to?" zavrčela Rebeca a položila se mi zády na klín.

,,Rozkydni se jinde, ty špeku," přikázala jsem a odsunula se dál.

,,Aspoň nejsem kostra jako ty," ušklíbla se ona a strčila do mě.

,,Kdyby se ty tvý kejdy daly jíst, třeba bych kostra nebyla," vrátila jsem jí to já a na oplátku ji šťouchla.

,,Dneska vařím zase, tak si to užij," vyplázla jazyk.

,,Jak jako zase?!" rozkřikla jsem se. Moje ségra připravuje večeři skoro dennodenně už víc než měsíc a já z toho pomalu dostávám vyrážku z lehce připravitelných těstovin, co pokaždé vytáhnu ze špajzu! Lasagne podle Kierana Bornoda zkoušela už snad milionkrát a pořád říká, že to 'není ono'. Táta už si kvůli tomu nakreslil plánek místního supermarketu a vyznačil si trasu, kterou nejrychleji nakoupí všechny suroviny na tenhle recept. Já už bych z toho asi zešílela, ale rodiče ji pořád podporují a jsou si jistí, že Americké jazýčky vyhraje.

V ten moment, kdy na mě hodila povýšený pohled, jsem se neudržela a prostě vybuchla: ,,Měla bys s tím konečně přestat, Rebeco!"

,,Jak to jako myslíš?" Založila si ruce.

,,Přiznej si, že vařit neumíš!"

,,Jenom mi závidíš," bránila se, ale bylo poznat, že ji to ranilo.

Zle jsem se uchechtla. ,,Ani náhodou. Ty ostatní děti v soutěži vaří jídlo. Ty vaříš veverky. Pochop už ten rozdíl a přestaň se cpát někam, kde nemáš co dělat!"

Rebeca na mě chvíli ublíženě koukala. Pak se jí oči zaleskly slzami, sklopila hlavu a rozběhla se do pokoje.

Tak jo, takhle zpětně uznávám, že jsem to trochu přehnala. Asi jsem jí to neměla tahle vpálit do očí. Celý zbytek dne byla zavřená u sebe, a když jsem procházela kolem jejích dveří, slyšela jsem, jak potichu popotahuje. Večeři nakonec nechala na nás a u stolu neprohodila ani slovo. Začala mě užírat provinilost, protože takovou jsem Rebecu mockrát neviděla, ale nevěděla jsem, co bych měla říct. Navíc jsem se pořád potřebovala učit na písemku z fyziky, dodělat referát na dějepis a vymyslet něco s tím převozem broskví. Amber se dokonce podařilo dostat do školní redakce a ta mi dovolí napsat něco do novinového sloupku, takže bych měla nějakých pár vět sesmolit, aby na mě žáci změnili názor.

Jednoduše je toho na mě teď fakt moc a já nemám ponětí, jak to všechno zvládnu.