Komplikace✔

°2°

,,Skipper?"

Tvůj jednorožec tě volá.

,,Skiippeerr."

Zeptej se ho, co potřebuje. Třeba mu došla zásoba banánů v magickém hrbu.

,,Ssskkkiiipppeeerrr!"

,,Banány jsou v kouzelným košíčku," zamumlala jsem a spokojeně zamlaskala.

,,O jakým košíčku to mluvíš? Přišla jsem ti říct, že nevím, kde je záchod."

Vyjukaně jsem se vymrštila do sedu a ve tmě zpozorovala Rebecu s překříženýma nohama a rukama namačkanýma na rozkroku.

,,Hledala jsem ho snad všude, ale myslím, že v týhle zřícenině žádnej nepostavili," zakňučela a podívala se na mě štěněčím pohledem.

,,Cože? A kvůli tomuhle mě jako budíš? Rebeco, lidi se potřebujou vyspat, když je..." Podívala jsem se z okna škvírou mezi rozpraskanou zdí a zvratkově zelenou záclonou, která v tuhle dobu připomínala spíš černou. Měla jsem výhled na šerou ulici zaplavenou hustým deštěm. ,,Kolik vůbec je?" prskla jsem zpátky na moji ségru.

,,Já neumím hodiny," zahuhlala a přikrčila se pod návalem toho žlutého čehosi, valícího se z jejího močáku ven. ,,Hele, já fakt nutně potřebuju ten záchod."

,,Je na konci chodby," utrousila jsem a spolu s hlasitým vrznutím postele si přehodila peřinu přes hlavu.

Jenomže to trdlo si nedalo říct. ,,Ale Skipper," zaskuhrala zmučeně a dopadla břichem přímo na mě.

,,Jau!" vyjekla jsem a strčila ji ze sebe dolů, abych pak vyhledala její žebrající obličej.

,,Co je furt?" vyjela jsem na ni a trpělivě čekala, až se konečně uráčí odplazit pryč, ale ono nic.

,,Já se totiž ve zříceninách bojim," prohlásila a dál postávala u mojí postele.

,,Rebeco, náš novej barák má do zříceniny daleko," řekla jsem, nasupeně ji popadla za ruku a vláčela ven z pokoje, dál na chodbu.

,,Nevypadá moc nově," konstatovala při chůzi. Měla pravdu. Taky jsem z našeho domu nabyla zrovna vedle, a možná měla Rebeca maličko pravdu i v tom, že trochu připomíná zříceninu.

,,Skip?" pípla najednou smutným tónem a zastavila se před dveřmi od koupelny.

,,Jo?"

,,Chtěla bych zpátky domů," sklopila zrak. Můj výraz změkl a sedla jsem si na bobek čelem k ní.

,,Já taky. Ale určitě si zvykneme, že jo? Není to tady tak strašný," vystrouhala jsem povzbuzující úsměv, i když jsem musela přemlouvat nejenom svoji ségru, ale taky samu sebe.

,,Nebudu tady mít žádný kamarády. Všichni jsou doma. Taky chci bejt doma." Už popotahovala, což na mě působilo dost nakažlivě. Vždycky je pro mě smutek nakažlivý. Jednou jsem dala žebrákovi litra, jen aby mi přestal vehnávat slzy do očí.

Chtěla jsem ji něčím uklidnit, dokonce už jsem otevřela pusu, ale ona mě předběhla s dalšími důvody, proč emigrovat zpátky do Evropy. ,,Tady to všude divně smrdí, z kohoutku v kuchyni teče rezavá voda, ve skříni mám mrtvou veverku a nohy se mi nevejdou do postele. Navíc myslím, že mi v pokoji špatně zazdili okno, protože mám na stěně divnej čtverec, kterej je zamatlanej růžovou barvou. A když kolem něj projdu, ofoukne mě průvan." Když se pak zhluboka nadechla, nestačila jsem nijak zakročit a ona se hystericky rozbrečela.