Komplikace✔

°21°

Lidi se zbláznili!

Přísahám, že když mě ráno mamka vezla do školy, viděla jsem z okýnka, jak nějaký teenager s lyžařskou kuklou vylézá oknem z random baráku a odnáší si s sebou igelitku s broskvemi. Pokud jsem to dobře pochopila, tak ani ten barák, ani ty broskve nebyly jeho. A pěkně se mi zhoupnul kufr z toho, že v téhle volovině jedu taky!

Jako soráč, ale ty děcka se navzájem vylupujou!

Probrala jsem to s Lisou a rozhodly jsme se, že naše broskve (respektive broskve pro mě) budeme schovávat v kumbále. Protože tam nikdo ani nepáchne. Nebudu přece riskovat, že si nějakej talent přitáhne žebřík k našemu domu, koukne se do mýho pokoje, a až se budu vracet ze školy, uvidím jenom rozbitý okno a broskve nikde!

Každopádně, dost mě vykolejilo to, co jsem zpozorovala o přestávce. Vůbec nebylo rušno, jak to normálně bývá. Všichni stáli jako sochy a zírali na jedno místo.

,,To snad nemůžeš myslet vážně!" zaryčela nasupeně Beth snad na celou budovu. Amber stála bílá jako stěna oproti ní a nic neříkala.

Beth pokračovala: ,,Já to řeknu tátovi!"

,,Jo, tvůj táta už musí bejt fakt hotovej z toho, co tady provádíš," vrátila jí to Amber značně tišeji s raněným výrazem.

,,Chceš tím teda říct, že pro mě tu maličkost neuděláš," ujišťovala se viditelně frustrovaná Beth.

Amber se roztřeseně nadechla, krátce zavrtěla hlavou a šla pryč. Beth se překvapeně rozhlédla kolem sebe. Nejspíš až teď zjistila, že to celé všichni sledují.

,,Na co tady čumíte?!" vykřikla a každý si jako na povel začal hledět svého. Pak se její hnědé oči zabodly přímo do mě a přivřely se na tak úzkou škvírku, že mi přejel mráz po zádech. Radši jsem zdrhala do třídy. K mému zděšení jsem ale zjistila, že máme francouzštinu, takže mě málem trefilo. Stejně jsem se tam ale nějak došourala a zjistila, že Cameron ještě není na svém místě, takže jsem se odlehčeně svalila do lavice. Vytáhla jsem mobil se sluchátky a rozhodla se pro chvilku poslechu mojí oblíbené skupiny.

Teda, já věděla, že si nemám pouštět tu pomalou písničku o moři, přece jenom bylo pořád docela brzo ráno a já jsem nebyla stoprocentně čilá.

Probudil mě až starý francouzštinář, co se nade mnou najednou skláněl. I když, já jsem ho vlastně přes hudbu vůbec neslyšela, takže mě musel probudit ten jeho příšerně páchnoucí dech. Fuj.

Zvedla jsem otlačený obličej z lavice, sundala si sluchátka a shledala, že už jsou všichni na svém místě, a to včetně Camerona.

Santa Maria, snad jsem moc nechrápala.

,,No proto," zkonstatoval učitel, nespokojeně zavrtěl hlavou a přemístil se k tabuli. Byla jsem ráda, že pro mě neměl půlhodinovou přednášku o udržování pozornosti studentů. To bych si totiž asi dáchla znovu.

Hodina probíhala úplně v klidu, dokud se vedle mě Cameron tak nějak nezavrtěl a nezeptal se:

,,Odkud jsi?"

Nejdřív jsem zkoumala, jestli mluvil na mě. Byla totiž šance, že trpí samomluvou. Ale k mému překvapení se na mě fakticky díval. Potom jsem začala přemýšlet, jak mu odpovědět. Nevěděla jsem, jestli tím myslel místo, kde jsem se narodila, nebo místo, odkud jsem se přistěhovala. Taky je možnost, že myslel místo, kde jsem byla posledních pár minut, nebo se třeba tímhle způsobem ptal na adresu. Jenže on už moji adresu zná... Po chvíli jsem se rozhodla, že odpovím na druhou možnost.