Komplikace✔

°6°

,,Skip, pojď to rozbalit!" Rebeca na mě se zářivým úsměvem ukázala prstem, takže nebylo úniku. Úplně všichni se na mě otočili a beze slova čekali. V takové situaci člověk fakt neví, co udělat.

Jestli si vzít tu zmrzlinu teď, nebo až potom.

Ale já jsem po ruce zmrzlinu neměla. Takže už zbylo jenom jedno - až potom.

Hlasitě jsem polkla a udělala jedinou věc, která mi v tu chvíli přišla rozumná.

,,No jo, Skip, běž to tam rozbalit," zasmála jsem se na holku vedle mě a kamarádsky ji praštila pěstí do ramene. Neměla jsem ponětí, kdo to je, ale hlavní bylo, že to zabralo. Všechny pohledy se přemístily ze mě na ni, teda kromě toho, který patřil Rebece a Lise. Obě na mě tázavě vyhrnovaly obočí, načež jsem jen s úsměvem pokrčila rameny.

Pro mě za mě, ať tu ze sebe klidně Rebeca dělá idiota, ale mě ať do toho rozhodně netahá. V téhle budově jako bych ji neznala. Tečka.

Pak se po škole rozezněl zvonek, ale s nikým to ani nehnulo, protože Rebeca s tou holkou, co se k ní v pohodičce přidala, se svými kousky ještě nehodlaly skončit. Takže se tam muselo přifařit pět učitelů, aby moji vzteklou ségru, která tvrdě protestovala, odvlekli do I.B a ostatní studenty rozehnali do tříd.

Po cestě do učebny frániny se mě Lisa zeptala, odkud Rebecu znám a já jí na to odpověděla:

,,Ále, moje máma se zná s její mámou."

Což de facto ani nebyla lež, protože moje máma sama sebe zná, že jo.

Když jsem došla do třídy, Cameron už seděl na svém místě a civěl do mobilu. Asi je to vážně společenský typ... Hodila jsem si tašku k lavici a protože učitel se ještě neobtěžoval přijít, došla jsem si na záchodky. Potom už jsem si přisedla vedle něj a čučela před sebe. Tak nějak jsem nevěděla, jak se chovat. Nikdy jsem vedle pěknýho kluka neseděla. Už jsem kdysi měla místo vedle Tlustýho Jeana, a to byl teda teror. Zabíral minimálně tři čtvrtě lavice, smrděl, kapal z něj pot a děsně nahlas funěl.

Nikomu bych to nepřála zažít na vlastní kůži.

Teď to ale bylo jiné. Vedle sebe jsem měla hezouna, co pařil Mimoně a voněl jako takový ten dobrý jahodový jogurt. A nepůsobil zrovna dojmem, že by si mě všiml. Tak jsem si prostě rukou podepřela bradu a čekala, až přijde učitel.

Je sice dost možný, že si můj mozek jenom vymýšlel, ale podle mě se na mě za tu dobu párkrát podíval. Kdykoliv jsem ale jukla já na něho, zase hypnotizoval svůj mobil.

A vlastně nebyl jediný, o kom jsem měla pocit, že na mě civí. Pokukovala po mně celá třída, a to už jsem si začala připadat fakt divně.

Pak se konečně ozvalo cvaknutí kliky a dveře se strašně pomalu otevřely. Do třídy vešel ten starý děda, kterého jsem předevčírem smázla svým francouzským proslovem. Opíral se o hůl a ke katedře se šoural k smrti pomalu, takže jsme tam všichni seděli a snad milion let poslouchali:

Klap, vrz, vrz. Klap, vrz, vrz. Klap, vrz, vrz.

Byl to takovej vopruz, že jsem u toho málem vytuhla. Potom už konečně dosedl na svou židli a když se pořádně vydýchal, pověděl nám, co budeme dělat.

Obyčejně začal vykládat novou látku, zatímco my jsme si dělali poznámky. Neměla jsem to zapotřebí, ale prý se známkuje i úprava sešitu, tak mě napadlo, že ten stařík nebude úplně nadchnutý, když uvidí prázdné stránky. A já bych to odnesla s pětkou z frániny - no kdo by tohle řekl?

Úplně normálně jsem si tam seděla a zapisovala, když jsem dostala žízeň. Tak jsem si z tašky vytáhla Fantu, že se napiju. A najednou se na mě celá třída otočila a čučela na mě. Asi se tu při hodině nemůže pít, napadlo mě. Ale on mi nikdo nic nevytkl, jenom na mě prostě všichni do jednoho, kromě učitele, čuměli, jako by se právě mělo něco stát.

I když jsem teda neměla ponětí, o co jim jde, radši jsem si pití zase uklidila, každý se vrátil pohledem k učiteli a normálně si hleděl svých věcí.

Říkám si: Kámo, to bylo divný.

Ještě několik minut jsem pečlivě sledovala hodiny, jenomže si asi každý dokáže představit, jaké to je, mít fakticky mega žížu, zatímco máte u nohou láhev s Fantou. S dobroučkou, slaďoučkou, vychlazenou Fantou. Tak jsem po ní zase chňapla, protože ty pohledy předtím musely být jasná náhoda. Ale jakmile jsem ji vzala do rukou, opět se na mě všechny oči nalepily jako bezdomovci na člověka s čerstvým rohlíkem.

Jako soráč, ale tohle už mi teda s dovolením normální nepřišlo!

Zatímco jsem vyjukaně těkala očima z osoby na osobu, můj spolusedící do mě drcl. Jo, přesně tak, Cameron do mě drcl a zamumlal: ,,Neotvírej to pití."

A já na to v duchu: Hrabe ti? Mám v krku hrad s Fionou  a ty mi řekneš, ať si pití nechám na potom?

,,Proč jako?" šeptla jsem mu nazpět. Samosebou jsem čekala nějakou odpověď, ale on si jenom povzdechl:

,,Aspoň ne dokud jsem vedle tebe."

Tím chtěl říct, že je v tom pitíčku jed šířící se vzduchem nebo co?

,,Co s touhle pošahanou školou je? Jste všichni máklí? Nikdy jste nepili vodu?" Ale to jsem vyžbleptla víc nahlas, než jsem původně chtěla, takže učitel přestal vykládat a propálil mě stařeckým pohledem.

,,Nadávání na školu až doma, ano?" zamručel a po chvíli trapného ticha, kdy na mě opět všichni civěli, se vrátil k časování sloves. Cameron se do svého sešitu usmál, tak jsem ho skrz zuby napomenula. On se usmívat přestal a zase dělal, jako by vedle něj nikdo neseděl. Asi čtvrt hodiny jsem si pak jenom škrábala poznámky a pokoušela se nemyslet na pití. Člověk přece pití nepotřebuje.

Ne, to teda nepotřebuje.

Ani trochu.

Co je vůbec pití? Já to totiž nevím.

A když konečně zazvonilo, všichni se začali hrnout na chodbu, až na mojí maličkost, která si sebrala svoje saky paky, vstala ze židle a otevřela si Fantu.

Bože! Dneska už jsem měla všech těch debilních pohledů fakticky po krk, páč když mě zeblila fantová fontána, všichni se otočili a na místě tak zarytě čuměli, že jsem měla chuť po tom davu švihnout dvě nebo tři židle. Možná i čtyři, kdyby se hned nesebrali a s hrůzou nemastili pryč.

Což neudělali, protože jsem svoji silnou touhu přemohla a snažila se, od hlavy až po paty zmoklá, zhluboka a klidně dýchat. Asi minutu zavládlo v celé místnosti naprosté ticho, dokud se Beth neprocpala až přede mě a nezačala se kdákavě smát. Já jsem ji mezitím vraždila očima. Potom mě tak děsuplně rychle vyblejskla, že jsem to postřehla až ve chvíli, kdy se z jejího iPhonu ozval takový ten zvuk, který váš Samsung udělá, když zveřejníte novou fotku na Facu.

Tak si v duchu povídám: Holka, objednej tu čarodějnici na operaci mozku dřív, než bude pozdě.

A když se i s tím svým smíchem normálně odebrala ze třídy, uvědomila jsem si, že mě ta žízeň vlastně přešla. Jak ironické.

Všichni ostatní se s hihňáním začali ploužit na další hodinu, zatímco po mně házeli posměšné pohledy. Tak jsem zahnala slzy, vyhodila prázdnou láhev do koše vedle mě a chtěla odejít taky, když mi v dlani přistál papírový kapesníček. Vzhlédla jsem. Přede mnou postával Cameron a snažil se moc nesmát.

,,Já ti to říkal. A být tebou, už se ve škole nevzdaluju od svých věcí." Po tomhle se otočil a odkráčel za ostatními.

Jeho ubrousek jsem hned mrskla k láhvi, protože mi byl stejně na nic. A pak už jsem mohla jenom jít na zemák a modlit se, aby už to dneska bylo všechno. Fakt nevím, za co mě osud trestá. Co jsem komu udělala?

Někdy mám pocit, že víra je všechno, co mě drží dál od dveří do blázince. Víra v to, že život funguje jako váhy. Posledních třináct let mě potkalo to negativní. Takže až bude tohle období za mnou, logicky mě musí čekat už jen to pozitivní.

...No že jo?