Komplikace✔

°5°

První možnost jsem okamžitě vyloučila. Ta druhá mě zaujala natolik, že jsem ráno projížděla internet a hledala co nejrychlejší dovoz masky Anonymous, ale po krátkém uvažování jsem si řekla, že člověk s husinunahánějící maskou na obličeji musí vypadat stejně pošahaně jako člověk s červeným kolem na obličeji. Takže už mi zbyla jenom možnost číslo tři.

A věřte nebo ne, já jsem počkala, až se všichni členové rodiny odplouží do nudného stereotypního života tvrdíc, že pojedu busem, hodila jsem si do batohu pomeranč a dva čokoládové muffiny, a pak už jsem za sebou zamykala vchodové dveře. Nemůžu říct, že jsem nebyla nervózní. Ale faktem zůstávalo, že trocha dobrodružství ještě nikomu neublížila. Myslím.

Protože jsem tohle midiměsto vlastně vůbec neznala, rozhodla jsem se jít nejdřív směrem ke škole a pak se rozmyslet, kudy dál. Obešla jsem celou tu budovu kolem dokola a zabloudila na školní zahradu. Bylo tam velké hřiště s bránou na každé straně, dvě houpačky, kolotoč a nízká horolezecká stěna. Pokrčila jsem rameny, přeskočila louži před stěnou a vyškrabala se až nahoru. Poklidně jsem tam seděla a pozorovala krajinu v dálce, když...

,,Ty jsi Skipper?" zeptal se někdo a já se začala rozhlížet kolem sebe.

,,Tady dole," zasmála se ta osoba. Podívala jsem se pod sebe a shledala mávající zrzku stojící v té louži, které jsem se já vyhnula.

,,To jsem," řekla jsem trochu zmateně. Té holce se úsměv rozšířil snad o několik kilometrů.

,,Proč nejsi ve škole?" zajímala se dál místo toho, aby se představila.

,,Proč tam nejsi ty?" opáčila jsem.

,,Já tam teďka jdu, mám barák támhle," ukázala někam za sebe. ,,Ale co tu děláš ty?"

Až v tu dobu mi docvaklo, co mám na obličeji a zrudla jsem až za ušima.

,,Ty chodíš za školu?" vypískla najednou zrzka ohromeně a nadskočila. Upřímně nevím, co ji tak nadchlo.

,,Ne," vypadlo ze mě nejdřív, ale pak jsem se opravila. ,,Totiž... jo."

Začala poskakovat pravidelně a zářit nadšením. ,,No teda! Jsi ještě víc hustá, než jsem si myslela!" A já na ni nakrčila obočí, čehož si všimla. ,,Jsem Lisa. Včera jsem ti psala. Beth jsi faktys pořádně setřela! Ta teda mrkala na drát!" Obdivně na mě začala zírat a já jsem červenala čím dál víc z toho, jak mě tady vychvalovala.

Pak jsme na sebe chvíli jen tak koukaly, když z ničeho nic vyhrkla: ,,Půjdu za školu s tebou." Následně ke mně natáhla ruku. Když jsem její gesto nepochopila, zatvářila se naoko otráveně. ,,No pojď, tady nemůžeme zůstat. Šesťáci tady budou mít za chvíli tělák," vysvětlila a znovu se nadšeně usmála. Cítila jsem se jako debil, protože mě to nenapadlo. Slezla jsem ze stěny a prohlédla si Lisu zblízka. Byla to hezká holka se zářivě zelenýma očima.

,,Tak jdeme," řekla, popadla mě za ruku a i s jejím maxiúsměvem mě vláčela kdovíkam.

Navzdory tomu, že jsem ji sotva znala, na mě přenesla kopu té svojí pozitivní energie a já jsem se za jejími zády musela od srdce potichu zasmát. Šílenější holku jsem jak živa neviděla, a to je co říct, protože počítám i samu sebe.

Dotáhla mě až k nějakému stromu kus od školy a vylezla na něj. Doplazila jsem se za ní a přisedla si na nejtlustší větev, s kyslíkem někde v háji, zatímco ona se v pohodičce dál přiblble usmívala a houpala nohama.

,,Šíří se drby, že prej sedíš na fráninu vedle Camerona," zaštěbetala Lisa a zvídavě ke mně natočila hlavu. Překvapeně jsem na ni jukla, protože jsem netušila, že by se z něčeho tak všedního a normálního, jako vedle koho kdy sedím, mohl stát drb. Navíc jsem nevěděla, koho přesně tím Cameronem myslí. Pak jsem si ale dala dvě a dvě dohromady a vybavila si kluka, kterému jsem první den zatarasila vchod do školy a vedle kterého jsem včera vyfasovala místo v lavici.