Komplikace✔

°3°

A protože tahle poznámka byla fakticky poslední kapka, založím si ruce a povídám jí na to: ,,Tak hele, frájo! Nevím, jakou cenu za módní vkus jsi dostala, ale v jednom bych tě laskavě opravila. Furt je totiž lepší holka ve smradlavým pyžamu z hnoje než žhnoucí discokoule. Fakt soráč, ale až budeš jezdit po škole s kamionem a rozdávat lidem sluneční brejle, třeba si někdo všimne, že támhle před školou svítí slunce. Protože proti tvýmu outfitu je planeta pokrytá lávou prdlajs!"

No teda! Vidět její totálně zaskočený obličej bych přála snad každému. Ještě si ho dát do růžového rámečku a nic by se v mém novém pokoji nevyjímalo tak moc, jako její horní patro.

,,Omluv mě," zahuhlala jsem naposledy, vytáhla si pár sešitů ze skříňky a oddusala pryč. Co já vím, tak všichni ti, co tam stáli, jenom zmateně mrkali a otvírali pusu.

A mě přepadlo příjemné déjà vu. Přesně takhle to chodilo na minulé škole. Řekni něco urážlivýho a Skipper tě setře jako sopla z nosu. Přesně tak, holka! Se mnou se podlaha nevytírá!

Sama pro sebe jsem vytvarovala úsměv. Dokonce se mi za poměrně krátkou dobu podařilo najít učebnu francouzštiny a nenarazit do broskve. Zdálo se, že mi dneska přeje štěstí.

Jenomže tahle naděje zmizela v tu chvíli, kdy jsem dosedla na židli.

,,Skipper Watsonová," vyfoukl otráveně starý děda sedící za katedrou a zamžoural očima do posledních lavic, kde jsem se krčila já. Zřejmě neviděl na dálku.

,,Nová?" zachrchlal a cvakl propiskou. Pomalu jsem kývla a s očima jako kapr poslouchala, co mi chce.

Ten chlap má teda slovní zásobu. 

,,Sem." Ukázal na zem vedle sebe.

Nasucho jsem polkla. Pak jsem se zvedla na krapet rozklepané nohy a mezi ostatními spolužáky, kteří očumovali moje pyžamko, jsem došla až k učiteli. A když už se tak pracně nadechl a chystal se říct, proč mě ztrapňuje, do dveří se vřítila uhnaná osoba.

,,Uff, brej den, pane učiteli," zachechtala se, a pak - tomu neuvěříte - vytáhla svůj iPhone posetý umělými drahokámky a přede všemi si hodila selfíčko. Následně se znovu zachichotala a zamrkala na toho starouše.

,,Bethany," vydechl a musel se držet, aby neobrátil oči v sloup. ,,Neomluvená hodina."

A ta růžová holka přede mnou se nakrabatila, vrazila si ruce v bok a významně si odkašlala. Ono to teda spíš znělo, jako když střelíte King Konga, ale to bych vyhodnotila jako vedlejší účinek přidušení vlastním parfémem.

Učitel se na ni podíval, povzdechl si a něco zapsal do třídnice. ,,Žádná neomluvená hodina," usoudil. Beth se zeširoka usmála a polichoceně se uculila. ,,Když jinak nedáte," řekla a odcupitala k lavici. K lavici, u které jsem mimochodem měla položenou tašku.

,,Tam sedím já," pokusila jsem se jí to nějak vysvětlit, fakt že jo, ale ona se jen tak uchechtla a nohou odstrčila moji tašku stranou.

,,Zbláznila ses, novando? Tady sedím celých deset let já," utrousila s úsměvem.

,,Jsme v osmičce, Beth," skočil jí do toho nějaký kluk a zaťukal si na čelo. Ona jenom pohodila loknou, zahihňala se a zmlkla.

Po pořádku. Napadly mě hned čtyři otázky.

Zaprvé: Když na učitele strašidelně zavrčím, budu moct odjet domů?

Zadruhé: Kolik lidí si ta holka myslí, že mě varovalo, že mám zadek na trůnu její výsosti?

Zatřetí: Kde jako teďka sedím?

Začtvrté: Musím se tady hlásit, když potřebuju na záchod?

,,No pane učiteli," vydechla ohromeně Beth, ,,vy ji chcete zkoušet hned první hodinu v roce? Že se nestydíte," zalaškovala z mojí lavice a zkusila se na mě soucitně usmát. Místo toho to ale vypadalo jako takový ten zkroucený zlomyslný škleb. Už jenom aby spojila dlaně, dala si je k obličeji a začala o sebe poklepávat prsty. Pak už by mi nezvratně připomínala pana Burnse ze Simpsonů, akorát s takovým množstvím makeupu, že s ním kompletně zamaskoval přirozenou žlutou barvu.

Ale abychom se zase vrátili k mojí situaci - zbělala jsem stejně jako ta zářivě bílá zeď za mnou. Což znamená, že bych se fakticky nedivila, kdyby mě ostatní viděli jako létající oblečení. 

Zkoušení. Nenáviděla jsem se za to, že jsem na to hned nepřišla. Ale milovala jsem se za to, že jsem to prvních pět minut zvládala nevídaně dobře. Páč to jsem o tom ještě nevěděla.

Jenomže hádejte co? Vousatý učitel vedle mě se usmál a povídá:

,,Dneska nebudu nikoho zkoušet." Čímž si u mě vysloužil zlatou medaili. A hned na to ji ztratil. ,,Skipper nám řekne něco o Evropě. Prý tam bydlela sedm let." A pak nastalo hrobové ticho, přičemž všichni čekali, až jim poreferuju o Evropě.

,,Anglicky?" ujistila jsem se. Stařík nechápavě přikývl a dál čekal, až se dám do vyprávění.

Dobře, možná mi nedělalo tak velký problém se zeptat, kde je ředitelna, nebo té káče pěkně vyjasnit, kdo je tady frajerka, ale abych tady anglicky mluvila třeba deset minut v kuse, to bych zase přibrzdila, oukej?! Už tak nejsem typ pohodářky, co klíďo píďo odklábosí půl století trvající proslov před půl milionem lidí! ...Nebo podobnou dobu trvající proslov před podobným počtem lidí.

,,Nebo to snad chceš zkusit francouzsky?" zasmál se mi po chvilce a mně bliklo v kokosu. Asi si toho o mně zas tolik nezjistil.

Odkašlala jsem si a začala. Bylo fajn se vrátit k jazyku, který jsem byla navyklá používat. Všichni přítomní nevěřícně třásli hlavou, udiveně šeptali něco svým kámošům a civěli jako zmražení. Už podruhé za den.

Říkám si: Skip, ty jedeš!

Pane jo, kdybych doopravdy měla nějakou zlatou medaili, udělila bych ji nakonec sobě. To protože jsem tak inteligentní, chytrá a vyspělá osoba.

,,Tak jo, posaď se." Taktéž překvapený učitel mávl do lavic. Chystala jsem se zapadnout do té nejhlubší židle, co tady mají, která je mimochodem vždycky jenom jedna, když mi došlo, že si na ní posedává Beth. Začala jsem proto těkat pohledem po celé třídě, dokud jsem konečně nenašla jediné volné místo.

Místo vedle člověka, který mi byl zvláštně povědomý. A pak jsem si najednou vzpomněla na toho děsuplně hezkého kluka, který mě včera upozornil, že stojím ve dveřích. No ty vado!

Když jsem k němu šla, v duchu jsem si krátce zaječela. To jen tak, abych vstřebala, že právě já sedím vedle tohohle hezouna v lavici na fráninu.

Fajn. Možná, když se nad tím tak jako zamyslím, tahle škola asi nebude tak hrozná, jak jsem si včera myslela. Třeba to byl jenom takový ten počáteční stres, nebo jak se tomu říká. Dokonce mám pocit, že bych tam moožnáá, ale doopravdy jenom možná, mohla zapadnout.

Fakt je, že člověk nikdy neví.

________

Tak jo, části budu vydávat každé pondělí, takže čtvrtá kapitola vyjde 28.8.2017. 😄

Zrovna makám na dvanáctce, takže se prozatím nebojím, že mi části dojdou.

Prozatím! 🤔

°Anďa°