Komplikace✔

°2°

,,Já chci domů, Skip." Z očí jí tryskaly vodopády slz, a protože jsem nenacházela žádná správná slova, prostě jsem si ji k sobě soucitně přitiskla a začala ji hladit po vlasech. Možná mi mladší ségra často leze na nervy, ale v tomhle se shodneme.

Zvláštní je, že když jsem zalezla zpátky pod peřinu, bylo mi mnohem líp. Možná proto, že jsem věděla, že nejsem jediná, komu to tady připadá jako dvě stě let nemytá plesnivá díra se smradlavými postelemi, rezavým kohoutkem a prasklým záchodovým prkýnkem. Chtěla jsem se vrátit. A nebyla jsem sama. To bylo něco, co mě hřálo u srdce. Dokonce tak moc, že mi přestala být zima.

A když mi pak zazvonil budík, byla jsem teprv plná naděje na lepší život. Možná že má stěhování i nějaké ty výhody. Vždyť přece:

A) Můžu začít školní život prakticky odznovu - vybudovat si lepší postavení na žebříčku popularity

B) Můžu poznat nové prostředí, kulturu a historii

C) Můžu si vylepšit vztahy se ségrou na základě prvotní touhy po domově

No nejsou tohle tři velké plusy pro nový domov?

A víte, pro který styl oblečení jsem se nakonec rozhodla? Mé pravé já. Inspirující, že jo? Vzala jsem si lehký modrý svetřík, příjemný na dotek, abych ho mohla hladit pro štěstí. K tomu černé džíny a nově vypadající tenisky. Nebylo to nic extra holčičího, ani drsňáckýho, prostě já.

,,Vyzvednu tě ve tři, beruško," oznámila mi máma s úsměvem a zabouchla dveře od auta. Pak zabrněl motor a odfrčela tak zběsilým způsobem, že to vypadalo, jako by se mě chtěla zbavit. Takže už mi nezbylo nic jiného, než sebrat veškerou svoji odvahu, obrátit se a vejít do své nové školy. Nevypadala nijak moderně, nebo prostě nově... Kurník, proč to okecávat, že? Ta hrouda cihel vypadala extrémně staře, možná i víc než náš rodinný dům. Vlastně jsem tady zatím viděla jenom jeden dům, který vypadal dobře, a to byl dům naproti nám. Ale kromě něj... Do háje, trpí tady snad starodrolitosťohnusňotýdou? Myslím, že jo!

Jenomže to jsem ještě nevyšla po sypajících se schodech až ke vstupním dveřím. Možná jsem měla obavy, že při vcházení vyndám dveře z pantů, ale dál už jsem mohla jenom stát jako zmražená a civět.

Na co? No, možná by mě mohly oslnit krásné moderní skříňky, nádherně vymalované zdi, nebo třeba podlaha, ve které jsem viděla svůj vlastní odraz, jenže mě upoutalo něco jiného...

Obří oranžový transparent s červeným nápisem Jezme broskve.

Dobře, možná to nebylo tak ujetý, jak mi to v tu chvíli přišlo. Jo. Možná v téhle škole často visí transparenty s podivnými nápisy. Jenomže to nebylo ani v nejmenším všechno. Každý člověk, na kterého mi padl pohled, měl na tričku placku se vzhledem broskve, rohožka, na které jsem stála, byla ve tvaru broskve a z repráku hrála písnička, ve které se zpívalo:

,,Broskve já mám tuze rád,
dělám s nimi reparát,
poved se mi na to tata,
cena byla broskev zlatá."

Asi bylo přirozené, že se mi na místě pěkně zatočila hlava a jednou pro vždy už jsem nechtěla ochutnat ani jednu jedinou broskev. Dobře, to s tím ochutnáváním je možná přehnaná reakce. Ale kdo by měl po tomhle výhledu chuť vytáhnout z batohu broskev a pustit se do ní, že jo?

Zatraceně, vždyť já viděla projít holku, která měla kalhoty s broskví místo zadku!

Najednou jsem dostala podezření, že si máma spletla ulici. Anebo taky ne. Možná mě do blázince dovezla záměrně.