Pohled třetí osoby:
Od Jeremyho smrti uplynuly sotva dva dny a většina hrdinů se mohla zbláznit. Bucky se sice probral z bezvědomí, ale byl na tom duševně tak špatně, že byl odkázaný na ostatní.
Byl zavřený ve svém pokoji, kde seděl na posteli jako tělo bez duše. Ostatní za ním chodili, aby mu pomohli se najíst a napít. V tomto stavu by to jistě sám nezvládl.
Steve trpěl spolu s ním a doufal, že se z toho co nejdříve dostane. Bylo mu však jasné, že až se tak stane, bude si voják přát jediné.... Pomstu.
Hnědovlásek však nehodlal vojákovi nějak bránit. Pokud bude chtít pomstít Jeremyho, půjde s ním. Nenechá svého přítele ve štychu. Navíc...toho mladíka měl taktéž rád. I on si jeho smrt bere osobně.
Co se týče Tonyho, ten doposud nevyšel ze své dílny. Prý tam něco staví, aby přišel na jiné myšlenky. Avšak dle slov Jarvise, přežívá jen na konzumaci alkoholu. Takže s takovou, dřív nebo později, skončí v nemocnici.
Jarvis však všem slíbil, že pokud toto bude trvat déle jak tři dny, i kdyby jen o minutu, tak vynálezce vykopne s dílny s tím, že se má jít pořádně najíst a vyspat. Takže ho ostatní dobrovolně nechali v rukách robotického sluhy.
Zbytek týmu se na to snažil nemyslet, ale věci vždy nejdou tak hladce. V celém Toweru panovala smuteční nálada a nikdo z přítomných se neměl ke smíchu. Proč by se taky měli smát, když jim umřel člen "rodiny", že?
Mezitím na Asgardu se snažil černovlasý princ dělat vše proto, aby se udobřil s Odinem, a měl tak větší volnost po paláci. Chtěl udělat Remymu překvapení. Jenže se strážnými za zadkem to bylo nemožné.
Navíc matce slíbil, že se pokusí s ním udobřit, pokud se z černovláseho mladíka stane bůh. A když už to slíbil, tak to chtěl dodržet. I když nadšený z toho rozhodně nebyl. Obzvlášť když Odin se zase tak moc k nějakému udobření neměl.
Královna Frigga se celou tu dobu starala o černovlasého mladíka a každým okamžikem čekala na jeho probuzení. Přece jen, jeho tělo už prošlo jistými změnami a jeho orgány začaly opět fungovat. I když trochu jinak, než předtím. Přece jen už nebyl člověk. Byl to bůh.
______________________
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale zdálo se to jako věčnost. A v jednom momentě jsem si byl jistý, že už se nevzbudím. Pomyslel jsem si a ztěžka otevřel oči.
Sotva jsem zaznamenal zdobený strop Lokiho ložnice a už jsem si musel sednout. Mým tělem se rozlila bolest. Příšerně mě bolela záda, ale ta nepříjemná, až místy štiplavá, bolest se brzy rozplynula.
Za to mi však přišlo, jakoby mi na záda někdo naložil bednu cihel. Nezdálo se mi to těžké... Byl jsem si však jistý, že na těch zádech něco mám. Něco, co tam původně nebylo.
Odkryl jsem ze sebe peřinu a zjistil, že mám na sobě aspoň kalhoty. Z nějakého důvodu jsem se totiž vzbudil bez trička. Čeho jsem si ale všiml hned, byly mé vlasy.
Měl jsem je sice už před tím delší, ale rozhodně ne tak, aby mi překážely ve výhledu, když skloním hlavu. To jsem totiž udělal, když jsem se odkrýval...a pár předních pramenů mi hned zastínilo výhled.
Zavrtěl jsem nad tím hlavou, zastrčil si neposedné prameny za uši a zvedl se z postele. Když jsem se vydal pryč z pokoje, musel jsem se zastavit a vrátit se k zrcadlu, kolem kterého jsem předtím prošel.
Díval jsem se na vlastní odraz a nevěřil svým očím. Doslova. Mé oči byly orlí, černé vlasy mi končily pod rameny a dokonce i mé tělo se změnilo. Výška mi sice zůstala, aspoň myslím, ale mé tělo bylo drobnější, dokonalejší a přibyly mi i nějaké svaly.
Moc se toho nezměnilo a ty změny nebyly příliš velké...co mě ovšem šokovalo....byly dvě velká černá ptačí křídla, jenž mi vyrůstala ze zad a jejichž poslední pírka se dotýkala země.
Co to...? Křídla jsem měl jemně složená na zádech a když jsem se jich dotkl prsty, projel mnou zvláštní, přesto známý, pocit. Orion. Tak to jsou tvá křídla, co? Pomyslel jsem si a usmál se. Proměna v boha nás spojila v jednu bytost.
Najednou jsem uslyšel otevření dveří a kroky. Pomalu jsem se rozešel do předpokoje a zůstal stát na prahu ložnice. Do komnat vstoupila královna Frigga a když mě spatřila, hned se ke mně rozešla.
"Jsem tak ráda, že jsi vzhůru." řekla mi s úsměvem a vtáhla si mě do hřejivého objetí. Usmál jsem se. Pokud mi něco chybělo, tak tenhle pocit bezpečí a domova. "Jsem ti vděčná, Jeremy. Vážím si toho, co jsi udělal pro mého syna. Ani nevíš, jak moc."
"Udělal jsem, co mi přišlo správné. To, co mi říkalo mé srdce." zašeptal jsem na zpět. Žena mě pustila z objetí a věnovala mi velký úsměv.
"Já vím a proto to pro mě tolik znamená." pronesla do ticha. "Asi by ses měl obléknout. A to nepůjde, když budeš mít vytáhlá křídla. Zkus je schovat."
"Schovat? Jak?" zeptal jsem se nechápavě. Ono se to totiž snadno řekne, ale hůř dělá. Královna mě obešla a položila svou ruku na má záda, přesně mezi křídla.
"Uklidni se. Důležité je soustředění. Musíš si to přát. Chtít to." prozradila mi. "Přej si, aby zmizela, a zmizí. Přej si, aby se objevila, a objeví se."
"Chápu." šeptl jsem a zhluboka se nadechl. Zklidnil jsem se, překonal počáteční šok a zavřel oči. Soustředil jsem se na to, aby má křídla zmizela a oči se mi změnily zpět na lidské.
Dělal jsem to pěknou chvíli a když se delší dobu nic nedělo, otevřel jsem oči. V tu chvíli, jakoby mi ze zad zmizelo zátěži, a už jsem neviděl tak ostře jako předtím. Křídla i orlí oči zmizely. Pomyslel jsem si a oddechl si.
"Výborně. Na poprvé to nebylo vůbec špatné. Máš dobrou sebekontrolu." pronesla královna, obešla mě a strčila mi do ruk hromádku nějakého oblečení v Lokiho barvách. Černé, zlaté, zelené.
"To je ...?" optal jsem se se zdviženým obočím.
"Není Lokiho. Je tvoje. Nechala jsem ti ho ušít u nejlepších švadlen a použila nějaká kouzla, aby bylo ohnivzdorné, nepromokavé a odráželo slabší magii."
"Proč jste to ale dělala? Nemám narozeniny a nic mi nedlužíte..." začal jsem se hned bránit. Dárek je to hezký, to ano, ale nemůžu ho přijmout, pokud je tak cenný.
"Děláš Lokiho šťastným. To mi jako jeho matce stačí jako důvod ti dát dárek. Je to to nejmenší. Tak ho prosím přijmi." nenechala se královna. Jo, neodbytná je stejně jako Lu.
"No tak dobrá." souhlasil jsem nakonec, zaběhl do koupelny a rychle se převlékl. Oblečení mi krásně padlo a materiál byl velmi příjemný. Byl to nádherný dárek.
Od Lokiho oblečení se příliš nelišilo. Celý oděv byl v černé barvě a místy zdobený zlatě či zelené. Oblečení bylo upnuté, přesně na tělo, a chyběl plášť. Rukávy byly dlouhé a měly odepínací část, díky které se daly zároveň použít i jako bezprsté rukavice.
Na nohavicích byly všemožné skryté kapsy, velikostně tak na dýky, a na zádech byly dvě místa, kde se látky překrývaly, takže na první pohled nešlo nic vidět, ale byly tam díry. Na křídla. Jak to jen věděla?
Dalších zásadních změn jsem si nevšiml a tak jsem to nechal být. Vrátil jsem se zpátky do předpokoje a královna ohromeně vydechla.
"Padne ti daleko lépe, než jsem vůbec doufala." usmála se na mě. "Ponechala jsem Lokiho barvy a nechala změnit styl. Doufám, že jsem se trefila..."
"Ano, trefila. Je to nádherný dar. Mockrát děkuji." pronesl jsem a královna ke mně přišla a rukou mi naznačila, ať se otočím. Když jsem tak udělal, sebrala nějaké mé přední prameny vlasů, některé i ze stran, a sepla je vzadu do spony.
Pravděpodobně do té zlaté, ne příliš zdobené, ve tvaru nějakého ptáka. Možná to byl havran. Tu při příchodu držela v ruce. Zřejmě ji měla pro mě. Když ode mě odstoupila s tím, že je hotová, došel jsem do ložnice a obul si boty, které jsem měl do teď u postele.
Když jsem se vracel za královnou, ještě jsem se prohlédl v zrcadle. Křídla byla opravdu pryč a mé duhovky zase zářily žlutou netradiční barvou. Nové oblečení mi opravdu padlo a dokonce bych řekl, že mi i slušelo. Na to ovšem nebyl čas. Pomyslel jsem si. Vrátil jsem se za královnou a usmál se.
"Musím vidět Lokiho."