"Jarvisi? Nahrál jsi to, že?" zeptal se Tony po chvíli a tím na sebe strhl pozornost. Ještě že tak. Nesnáším, když na mě všichni koukají.
"Samozřejmě, pane Starku." odpověděl mu na to robotický sluha a než jsem se nadál, na televizi se objevil záznam toho, jak jsem si volal s Nickem.
Všichni to přímo hltali pohledy a nemohli odtrhnout pohled ani na vteřinu. Dokonce se mi zdálo, že někteří ani nemrkají. To je dost děsivé.
Když to skončilo, Jarvis televizi zase vypnul a všichni na mě zaskočeně koukali. Co? Co jsem zas udělal, že jsou v šoku? Za chvíli se budou divit i tomu, když půjdu na záchod, ne?
"Páni. Jsi první člověk, který vyděsil Furyho, a ještě měl tu drzost se ho zeptat na oslovení Nicku." žasl Clint a ostatní souhlasně přikývli. Podíval jsem se nechápavě na otce.
"Na mě se nedívej." řekl mi a usmál se. "Mám tak dlouhý seznam průšvihů, že jsem na něj radši nic podobného nikdy nezkusil."
Přikývl jsem. Tak teď už chápu, proč se tak vyděsil. Ten pohled přece jen umím líp než otec, a i ten jeho je děsivý. A jestli to na něj nikdy nezkusil......chápu, chápu.
"Váš orel se blíží k Toweru, pane Jeremy." ozval se z ničeho nic Jarvis. Kývl jsem, zvedl se z gauče a šel k oknům. Zrovna jsem chtěl jedno z nich otevřít, když se kousek od nich zjevil obrovský hnědý pták a do jedno z oken to prudce napálil. Vím, že ptáci sklo nevidí, ale mohl sakra počkat, než mu dám nějaký signál nebo něco.
Couvnul jsem pár kroků dozadu, lehce se zakymácel, nabral ztracenou rovnováhu a chytl se za čelo. Orel sjel po okně, ale hned se jakžtakž vzpamatoval a vzlétl do vzduchu dřív, než začal padat střemhlav dolů.
"Ty jsi postrach." řekl jsem jeho směrem a pomalu se rozešel k oknům. Jedno z nich jsem otevřel a pustil tak zmateného orla dovnitř. Sotva byl uvnitř, lehce se mi zamotala hlava, která mě už tak dost třeštila. "Sakra, to bolí."
"V pohodě?" zeptal se mě otec, který se zjevil vedle mě a jednou rukou mě pro jistotu podepřel. Ani Orion nevypadal nejlíp. Seděl na zemi a hlavu si krčil mezi křídla, jakoby ji chtěl schovat.
"Ani ne." odpověděl jsem upřímně. Všichni se na mě starostlivě dívali. Tony, který celou situaci pečlivě pozoroval a nad vším dlouze přemýšlel, najednou vyletěl do stoje.
"Díky tomu poutu sdílíte i bolest." řekl, jakoby snad objevil novou planetu. Ostatní se na něj nechápavě podívali, ale pak jim zřejmě došlo, co tím myslel, protože mi věnovali lítostivé pohledy.
"Jo, máš pravdu." řekl jsem Tonymu a trochu se zakymácel. "A já mám asi otřes mozku."
S tím se mi setmělo před očima, podlomily se mi kolena a já se sesunul Buckymu do náruče. V uších mi hlasitě hučelo, a než jsem se nadál, omdlel jsem. Co se tedy dělo dál, netuším. Ale jsem si jistý, že ten opeřený postrach je na tom úplně stejně jako já. Dobře mu tak.