Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 86.

EREN

Živě si vybavuji, jak mi Levi vyprávěl celý svůj příběh. Byl jsem první, komu ho řekl, s tímhle faktem jsem byl obeznámen a chápal jsem, že je to pro něj těžké. Nevím, jak mne to napadlo a proč jsem si v ten moment byl tak jistý, že to pomůže, přesunul jsem se ale k němu a chytil jeho dlaně do svých. To překvapení a vděk, které jsem mohl vyčíst z jeho očí bylo pro mne dostatečným důkazem, že jsem udělal správně. Byl jsem odhodlaný mu pomoci, potřeboval jsem vědět, jak to ve skutečnosti bylo a on mi to říkal, svěřoval se mi a já s každým slovem víc a víc nakukoval do jeho temného světa, který zatím nikomu neukázal. Každým krokem jsem víc a víc chápal, co ho tak tíží a leč mne to samotného překvapilo, věděl jsem, že ten svět chci rozsvítit.

Ta myšlenka byla tak čistá a jasná, konečně jsem znal pravou podstatu celého jeho jednání, necítil jsem ale nic z toho, co si on myslel, že cítit budu. Ne, v ten moment jsem v sobě choval respekt. Respekt k jeho osobě a tomu, že je stále tak silný, že to všechno zvládl až do tohoto bodu. Obdivoval jsem ho a zároveň s ním soucítil, cítil jsem z jeho slov, jak moc všeho lituje a jak by si to přál vrátit. Věděl jsem, že to takhle nechtěl a chápal jsem ho.

A tak jsem ho objal. Neplánoval jsem to, samotného jsem se překvapil a jeho jsem nejspíš překvapil také, objetí mi ale oplatil a upevnil ho. Ten moment byl plný soucitu a pochopení, byl tak nádherný, až se z toho tajil dech. V tu chvíli jako by vše, co se dělo kolem, šlo stranou, byl jsem tam jen já a on.

Vše, co se dělo pak, jako by se odehrávalo v nějaké jiné dimenzi. Tedy, ze začátku vše probíhalo podle plánu, Levi Annie vysvětloval celou situaci přesně tak, jak jsme byli domluvení. Jenže pak přišla Mikasa.

Výjev, který se mi naskytl jako by mi v ten moment vrazil facku. Jindy bych to nikdy neřekl, nenapadlo by mne to, ale teď, když jsem je viděl stát vedle sebe a zděšeně na sebe koukat, šokovaně jsem si uvědomil, jak sakra moc jsou si podobní.

Vůbec jsem nevěděl, co si myslet. Možná jsem byl prostě jen hloupě naivní, to jsem v ten moment nevěděl, ale odmítl jsem věřit, že by celý příběh, který mi Levi vyprávěl, byl lež. Ne, jeho oči by mi v něčem takovém lhát nedokázaly, krom toho teď se zdál tak překvapený, háček musel být někde jinde. Věřil jsem mu, věděl jsem, že nelhal.

Jejich slova mne pak akorát utvrdila, že jsem měl pravdu. Celý jejich příběh jsem poslouchal takřka se zatajeným dechem, najednou mi Leviho bylo tolik líto... Mikasin příběh jsem znal a vždy jsem si říkal, že jestli jednou toho jejího zlého bratra potkám, vyřídím si to s ním, ale teď jsem měl pocit, že bych si ho nejraději zabalil do náruče a pořádně ho políbil.

Viděl jsem tu změnu, která se v něm odehrála. Celou dobu, celých těch sedm let se bál a schovával, ale teď najednou jako by, jako bájný fénix, povstal z popela, viděl jsem ho v plné síle, hrdě vzpřímeného a připraveného čelit vlastnímu osudu.

,,Jsem na tebe neskutečně pyšný, víš?" řekl jsem mu, když se posadil vedle mne. A byla to pravda. Věděl jsem, jak je to pro něj všechno těžké, cítil jsem to. A přesto se tomu postavil, přesto ukázal, jak silný vlastně je a já ho v ten moment bezmezně obdivoval, což jsem vlastně dělal takřka neustále.

Vše, co se dělo potom, jako by nás ale skutečně dostalo do jiného světa, kterému jsem, přísahám, nerozuměl. Jako by se všechno motalo, nic se nezdálo jako správná varianta. A nebo byla pravda naprosto jasná, jen jsem jí nerozuměl. Trvalo to hodnou chvíli a Leviho vysvětlení, než jsem konečně pochopil, která bije.

,,Pojedu s tebou!" řekl jsem hned, nijak valně jsem nad tím nepřemýšlel. Věděl jsem, že bych nejspíš umřel strachy, kdybych ho měl opět ztratit. Jeho slova odporu, spolu s těmi od Mikasy a Annie mne ale zastavila. Tedy, alespoň jsem se nakonec rozhodl, že bude nejlepší nechat je při myšlence, že mne zastavili.

O několik hodin později jsem už ovšem seděl na dece vedle Leviho, spokojený sám se sebou. Ony dvě ho možná byly schopné nechat jít s myšlenkou, že se třeba nemusí vrátit živý, ale já tedy rozhodně ne! Byl jsem odhodlaný pomoct mu, jak nejvíc budu umět a nehnout se od něj na krok.

To jsem ale netušil, co přesně "nehnout se na krok" bude obnášet. Další den jsem se totiž probudil nalepený na jeho zádech a držící ho u sebe, jak nejblíže to šlo. Přísahal bych, že jsem se nikdy tolik nevylekal, jako když mi došlo, že tohle už dávno není na mém denním pořádku.

Nejde ani popsat, jak těžce se mi pouštělo jeho tělo, jak těžké bylo vyslovit ta slůvka omluv za něco, co se mi přitom tak nehorázně líbilo. jenže jsem věděl, že on už je zadaný. Věděl jsem to, věděl jsem, že nevěří, že ten Erwin je ten špatný. Sám v sobě se ho snažil obhajovat. Stále ho miloval a já prostě nedokázal dělat, jako že to nevím.

Stejná zkouška se ovšem naskytla znovu, nedlouho po té první. Sám sobě jsem přísahal, že už se ve stejné pozici probudit nesmím a byl jsem pro to ochoten třeba i umrznout, Levimu to muselo být tak nepříjemné. Ta situace se mu musela příčit, věděl jsem to. Jenže to jsem netušil, že mi bude až taková zima.

Už jsem měl pocit, že asi skutečně umrznu, když se natiskl tentokrát on na mne a zamotal nás oba do deky.

Nejspíš musel ještě stále napůl spát... Něvěřil jsem, že by něco takového udělal dobrovolně při plném vědomí. Jeho náruč ale byla teplá a tak příjemná, hodnou chvíli jsem sám sebe přesvědčoval, že nejlepším řešením skutečně nebude zůstat v ní a užívat si ji plnými doušky. Nakonec jsem se z ní ale přeci jen vymanil, chlad už jsem necítil na těle, srdce mne ale bolelo. Tak moc si přálo být zase u černovláska, tak moc si přálo vrátit se, jenže jsem nemohl. Takhle to bylo lepší...

...
Přeji krásného Valentýna! :-D