Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 36.

EREN
Ležím na posteli, a tisknu ho k sobě jako krásný sen, kterého se nechci vzdát, jako by se mohl rozplynout či mi znovu tačít utíkat. Vůbec mu nerozumím, ale jsem neskutečně rád, že se rozhodl tak, jak se nakonec rozhodl.

Tam u toho jezera... když jsem se mu vyznal a následně ho políbil, mé srdce bilo jako splašené. Tolik jsem se bál právě odmítnutí a zároveň jsem to chtěl udělat, bylo to poprvé, co jsem k někomu cítil něco tak silného, podporovaného časem, který jsem si své city nebyl schopen uvědomit. Kdy jsem se do něj doopravdy zamiloval? Možná už v tu chvíli, kdy mne za smrdutými popelnicemi probodával pohledem. Už tehdy jsem v něm viděl něco krásného, co se sice snaží potlačit, ale je to v něm. A každým dnem strávený s ním toho mohu vidět čím dál víc, víc opravdového Leviho, který se mi tak úžasně otevírá.
Ať to ale cítím od kteréhokoli okamžiku, v tu chvíli jsem prostě cítil, že jestli se najde skutečně vhodný moment pro přiznání svých citů, bylo to tam, u vody pod hvězdami. V jeho očích jsem to tehdy viděl. Vím, zní to hloupě, ale já prostě viděl, že to on je ten, kterému chci svěřit své srdce. Že to on je ten, kterého miluju. A zároveň jsem v jeho očích viděl city, které cítím já k němu a v tu chvíli mi to zkrátka přišlo správné.

Chvíle, které následovaly pro mne byly jako noční můra. Byl šokovaný, vypadal, jako bych mu oznámil, že jsem právě zavraždil celou jeho rodinu. Nikdy bych mu nechtěl ublížit, přísahám! Vůbec jsem takovou reakci nečekal. Buď, že mi mé city bude opětovat a řekne, že mne miluje také, nebo že mi smutně (nebo naštvaně, nebo jakkoli jinak) řekne, že mne nemiluje. Ovšem to, co jsem zahlédl v jeho očích... jako by se sám v sobě pral, jako by sám nevěděl, jak dál a zároveň se bál. Netušil jsem, co to znamená, netušil jsem, co si o mně myslí. A pak řekl to jedno jediné hloupé slovo, které pro mne bylo jako nůž do srdce.
Monstrum.

Chtěl jsem, ne, já přímo potřeboval někam daleko, někam pryč od něj. Miloval jsem jeho přítomnost, ale v tu chvíli jsem měl chuť zalézt a už nikdy nevylézt. Potřeboval jsem se sám vybrečet a zase se vzchopit, vstát z vlastního popela jako bájný Fénix, chtěl jsem si sám v sobě určit, jak dál a srovnat se s krutou pravdou. Jenže v tu chvíli jsem úplně zapomněl na sráz, který se kousek za mnou nacházel.
Padal jsem dlouho a přitom to byly pouze vteřiny, které mne dělily od milované a zároveň nenáviděného vodní hladiny.

Miloval jsem to místo. Miloval jsem paprsky slunce (nebo naopak měsíc a hvězdy) odrážející se na vodní hladině, miloval jsem nádhernou klidnou atmosféru, jaká se kolem jezera nacházela. Voda a cokoli spojeného s ní pro mne ale vždy byla hrozba. Už jako dítě jsem ji nesnášel, když ze mne rodiče chtěli mít ve všem dokonalého syna a já se tak musel plavání učit. Instruktor, kterého jsem měl se ale nezajímal o nic, jen o peníze, které mu rodiče platili a na učení se se mnou vesměs kašlal. Většinu naší hodiny jsem tedy seděl na břehu rybníka a sledoval vlnky na hladině, zatímco on se opodál opaloval. Rodiče na něj nikdy nepřišli. Jistě, říkal jsem jim to, ale to bylo jako mluvit do dubu. Prý je to jejich známý, prý je na Západě titání říše nejlepší, a bla bla bla...
No, jednou se potom chtěl otec podívat, jak umím plavat. Vzal mne na člunu doprostřed rybníka, nechápal jsem, o co mu jde. Navykládal mi, že chce rybařit. S tím jsme ovšem ani nezačali a on mne vzal do náručí a hodil do studené vody, jejíž hladina se nade mnou okamžitě uzavřela.
On ale nic netušil, vesloval pryč a prý na mne i křičel, abych doplaval za ním, ať ho chytím. To, že jeho syn ve skutečnosti bojuje s krutým živlem o život mu došlo až po dlouhých a úmorných minutách, kdy jsem se už loučil s bytím v tomto světě.

Nyní celé mé tělo ovládl strach, stejně jako tehdy. Věděl jsem, co přijde.
Smrt.
Ať už by pode mnou byly kameny, zem a nebo voda, všechno z té výšky znamenalo smrt a já to moc dobře věděl. Říkal jsem si, že by možná byly lepší i ty kameny či zem. Má smrt by byla rychlá a vesměs bezbolestná. Možná i proto jsem se cítil ještě hůř, když mne do svých spárů přijala krutá a nemilosrdná ledová zrůda, jíž už tak dlouho nenávidím, a přesto pro svou krásu bezmezně miluji.

To, co se dělo dál si pamatuji vesměs v mlze. Loučil jsem se se životem, ani nevím, co přesně jsem dělal, byl jsem už napůl mimo a ovládací konzoli mého těla převzal instinkt. Věděl jsem, že to bude můj konec, ovšem najednou jako by se všechno rozplynulo a já opět otvíral oči, nade mnou se přitom skláněl on. Oba jsme byli celí mokří z té studené vody, také ale na živu. Zachránil mi život.
Opět mne zachránil.

Rozhovor, který jsme spolu poté vedli byl vskutku zvláštní. To, co mi říkal... cítil jsem, že jeho slova znamenají víc, než to vypadá. Víc, než chce, aby to vypadalo. Ale také jsem díky nim pochopil, proč jednal tak, jak jednal. Došlo mi, že mám šanci, jen musím vytrvat. Pokud mu skutečně záleželo pouze na tom nezničit mne, znamenalo to také, že by se mnou jinak chtěl být. A to bylo něco neskutečného.
A pokud by mne zničil? Nevěřím, že by něco takového dokázal. Jemu věřím opravdu hodně a tohoto by nebyl schopen. A kdyby ano? Kdyby mne vážně srazil k zemi? Zvládl bych to, znovu bych se postavil, ještě odhodlanější. Miluju ho a nejsem figurka, která se může zlomit.

Se všemi informacemi jsem se potom večer rozhodl pracovat. Potřeboval jsem, aby pochopil, že i když na to nevypadám, nejsem křehký, nepotřebuju chránit. Přál jsem si být přesně takový, jakého mne chce on a tušil jsem, že pokud skutečně chci, musím si umět říct. Bohužel mi to trochu překazila únava a spánek, který mne nakonec přemohl.

A dneska ráno? Stále ještě jsem naprosto šokovaný a překvapený. Myslel jsem si všechno možné, ale tohle ne. Ovšem to nic nemění na faktu, že jsem šťastný jako blecha. Je mi fuk, co se stane dál. Teď jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Miluju ho, pomyslím si a znovu ho políbím.