Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 13.

,,Budeme spolu dělat ještě dlouho a tak mě napadlo, jestli bys nechtěl po práci někam zajít?"

,,Samozřejmě jako kolegové," doplní a rozpačitě zrudne, nad čímž se zašklebím. Pak si ale uvědomím význam jeho slov.
,,Jakože my dva? Jsi si jistý?" zeptám se s ironií v hlase. Na jeho místě bych zval někam téměř kohokoli, jen né někoho, jako já. Na to, jak krátce se známe jsem mu už několikrát dokázal, jak obry pohrdám, ačkoli jsem to nemohl říct přímo, jelikož bych se prozradil.
Eren se zářivě usměje a horlivě zakývá hlavou.
,,Tedy, pokud by ti to nevadilo... třeba do nějaké kavárny? Zvu tě!" vyhrkne s úsměvem.

Chvíli si ho pouze se zájmem prohlížím. Na jednu stranu jsem už už měl na jazyku prosté "ne", jelikož jak už jsem říkal- navazovat nové vztahy rozhodně není něco, o co bych měl momentálně zájem. Na jinou stranu jsem měl dobrý černý čaj, na kterém jsem jindy, podle Farlanových slov, téměř závislý, ještě před odjezdem z lidského světa, což je sakra dávno. Tedy, minimálně já to vnímám, jakože je to sakra dávno.

,,Tak dobře," svolím po chvíli a ten spratek se na malý moment zatváří, jako by chtěl zaječet štěstím. Protočím nad jeho chováním očima, přesto se mi ale na tváři vytvoří lehký, dětský úsměv.

EREN

Zbytek dne se táhne, jako kdyby se čas zastavil a odmítal pohybovat vpřed. Pokaždé, když se podívám na hodiny, ručičky jsou dál jen, povětšinou nanejvýš o tři minuty. Dnes se nikam nejde, tudíž pomáháme, já i Levi panu Braunovi a Hooverovi s papírováním, které mne osobně nikdy nebavilo. Mé myšlenky se navíc toulají všude možně, jen ne a ne vrátit se k těm nudným a hlavně hustě potištěným papírům.

Levi.
To jméno mi běhá hlavou neustále a ne a ne přestat. Nerozumím sám sobě. Proč se na to tolik těším? Proč jsem si ho tolik přál (a stále přeji) poznat víc? Je zajímavý, o tom žádná. A zvláštní. Nechápu jeho změny nálad- jako by se chvilku rozhodoval srdcem a pak najednou zapojil nějaké "něco", které ho vždy zastaví a přinutí chovat se tak, jak se chová. Vím, že není zlý. Poznal jsem to už v tu chvíli, kdy mne zachránil před holkama, už v tu dobu jsem ho "prokoukl". Něco ale schovává a já musím přijít na to, co to je. A je mi jasné, že jen tak mi to skutečně neprozradí, ale já si umím počkat. A hlavně mu chci pomoct.

Doteď mi hraje v hlavě to, co se stalo, když mne pan Hoover chtěl vyhodit. To, jak se mne zastal a opět mi pomohl, i když vůbec nemusel. Riskoval pro mne čerstvě nabyté a hlavně dobře placené pracovní místo, i když vůbec nemusel. Nechápu to- sám mi říkal, že svět není tak růžový, jak si myslím. A poté mne bránil pouze proto... proč vlastně? Nechtěl mi to říct.

Možná chce, abych si myslel, že je zlý, ale v těch chvílích, ve kterých je to skutečně on, v momentech, kdy za něj rozhoduje jeho srdce je tím nejhodnějším člověkem, jakého jsem poznal. Možná se to snaží skrývat, možná to tak nevypadá, možná to ještě nepoznal ani on sám, ale já to v něm vidím. Cítím to.

Hodinové ručičky se konečně dostanou do požadované pozice a pan Hoover i pan Braun se rozhodnou vyrazit na cestu domů v doprovodu osobních bodyguardů. Leviho najdu celkem jednoduše, je zrovna v menší šatně a balí si všechny své věci.
,,Můžeme?" zeptám se se stěží potlačovaným nadšením v hlase.
,,To se vážně tak těšíš, spratku?" odpoví na otázku otázkou a zašklebí se, načež se já usměji.
,,Bude to zábava. Krom toho půjdeme do mojí oblíbené kavárny, mám to tam rád, bude se ti tam líbit. Uvidíš," řeknu mu s úsměvem a poté už se tedy vydáme směrem k jednomu z mých oblíbených míst.

Cestou se mi hlavou honí všemožné myšlenky, všechny ale směřují jen a pouze k osobě, která nyní kráčí jistě, vzpřímeně a hrdě vedle mne. Nejspíš to neví, jinak by si opět nasadil svou osobní ledovou a možná až krutou masku, ale v nestřežené chvíli se na jeho tváři usadil uvolněný úsměv. Najednou ten škodolibý a nepříjemný černovlásek působí tak klidně, tak uvolněně a spokojeně...

,,Co na mě tak zíráš, spratku? A proč se tak culíš?" zeptá se najednou a já sebou trhnu, mé tváře naberou lehce červený odstín.
,,Usmíváš se," podotknu a přiznám tak barvu.
,,To se hned tak nevidí," přisadím si ještě a Levi nesouhlasně zabručí.
,,Myslel sis, že se neumím usmívat?" optá se a já se upřímně zasměju.
,,Já ne. Ale ty se tak občas snažíš působit, nemám pravdu?" Levi v ten moment na malou chvíli ztuhne.
,,Pozor!" vykřikne šokovaně, v dalším momentě už ale ležím na zemi, on pode mnou a jeho ruce jsou z toho, jak mne na sebe silou ztrhl stále obmotané kolem mého pasu. Vyděšeně se podívám nejprve na něj a hned potom na roztříštěný květináč, válející se nyní kousek od nás, přesně v místě, kde jsem před chvílí stál.

Opět přesměruji svůj pohled na černovláska pod sebou a zadívám se do jeho bouřkových očí. Zračí se v nich strach, spousta strachu. Že by o mne?
,,Kruci, musíš dávat pozor! Co kdyby to na tebe fakt spadlo?!" zeptá se stále ještě šokovaně. Bojí se o mne! Zářivě se usměji.
,,Děkuju, Levi. Zachránil jsi mne! Potřetí," podotknu a poslední slovo téměř zamumlám, jelikož mi to skutečně není příjemné. Jindy takový nešika nebývám, aby mne ve třech po sobě jdoucích dnech musel někdo zachraňovat.
,,Nemáš zač," odvětí a já se zazubím ještě o trochu víc.

Ta starost, odrážející se nyní v jeho očích je neskutečně fascinující a taková... roztomilá, i když tohle slovo se zrovna k Levimu absolutně nehodí. Mohl bych do těch očí koukat ještě dlouho a dlouho. Jsou krásné. Tajemné a fascinující. Ledové a přesto hřejivé. Jindy nepřístupné a nyní jako kniha, pobízející svými dlouhými a napínavý řádky, jen a jen se začíst.
,,Mohl bys ze mě už slézt, spratku?" prolomí neskutečně skvělé ticho Levi a já si až v tu chvíli uvědomím, že na něm stále ještě ležím.