Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 83.

Mikasa naposledy políbí Annie a já se otočím k Erenovi, jehož pohled spočívá na těch dvou a v jakékoli jiné situaci vhodné pro podobné myšlenky bych přísahal, že vypadal, že jim závidí. To v tuhle chvíli ale není na místě.

Konečně se zelené oči přesunou na mne a jeho tváře nápadně zrudnou, aniž bych cokoli řekl. Mám dojem, že ze mne nějak vyčetl, že vím, na co to koukal, ale to je jedno, ať je důvod jakýkoli, ta červená mu sluší. Po chvíli se ale vytratí a on nakloní hlavu na stranu v němé otázce.

,,Já jen..." začnu opatrně, pak se ale na jakoukoli opatrnost vykašlu. Proč to zaobalovat?

,,Hlavně se vrať živý. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti cokoli stalo, rozumíš? Dávej na sebe pozor," řeknu mu tak, aby nás ty dvě neslyšely a on se lehce usměje, šeptaje přitom něco ve stylu, ať ale udělám to samé.

,,Můžeš se spolehnout. Nenechal bych se zabít, ne teď," odvětím a myslím to naprosto upřímně. Konečně mám ve svém životě pocit, že jde všechno správným směrem. Že konečně bojuji na správné straně, konečně dělám věci, kterých jsem se tak dlouho bál. Teď si nemohu dovolit umřít, nesmím! Kvůli Historie, kvůli Farlanovi s Isabell. Kvůli Mikase, kterou jsem konečně zase našel. Kvůli lidstvu a jeho budoucnosti. Kvůli Erenovi. A kvůli sobě.

Naposledy se s ním rozloučím a Annie s Erenem se vydají svým směrem, zatímco já chytím kolem pasu Mikasu a vyrazím s ní k hradu Legie. Díky lidem navíc je celý plán jednodušší, zabere méně času a pravděpodobnost úspěšnosti se také rapidně zvedla. Annie umí zacházet s lanky opravdu dobře a s čepelemi také, to znamená, že může jít svým vlastním směrem. Poslal jsem ji do centra říše, za Hitch a městskou policií. Eren jde do okrsku Trost, jak bylo v původním plánu a já k hradu Legie za Erwinem.

To, co v celém plánu dělalo krapet zmatek byla Mikasa. Tvrdila nám, že čepele ovládat umí, problém ale nastává v případě lanek a obecně manévrovací výstroje, se kterou se nikdy neučila. ten, koho by doprovázela tudíž musel umět pracovat s lanky opravdu dobře, dát ji Erenovi, který se s nimi sotva naučil sám by tedy nebyl dobrý nápad. Chtěl jsem, aby šla s Annie protože jsem tušil, že s ní bude nejraději, upřímně, také bych ze všeho nejraději připoutal Erena k sobě a nenechal ho odejít samotného. Jenže ona mi odvětila, s Annie takřka nastejno, že hrad Legie bude s největší pravděpodobností nejnebezpečnější a že pokud někde má být nápomocná, bude to tam.

A tak je teď se mnou. Držím ji kolem pasu a létáme vzduchem jak nejrychleji to jde. Snažím se ze všech sil nemyslet přitom na Erena, kterého jsem s výstrojí nedávno teprve učil a nyní letí sám, na vlastní pěst přes třetinu říše. Neskutečně se o něj bojím, zároveň si ale opakuji, že mu musím věřit. Nejen proto, že jinou možnost nemám, stačí si vybavit ty jiskry v očích a odhodlání, které jsem na něm při každém tréningu pozoroval, to, jak vyrazil do dalšího kolečka, k další sérii kliků, do dalšího svičení, i když bylo vidět, že mu síly takřka došly. To odhodlání bojovat a vyhrát.

Eren byl vždycky speciální. Do všeho se vrhal po hlavě a i když ho to nesčetněkrát podrazilo, nikdy si nepřipustil, že by mohl prohrát. Dokud bojoval, nebyl konec a on to věděl. Pokračoval tam, kde by mnozí již dávno skončili. Pokud po tak krátké době společného tréningu mohl někdo dokázat přeletět přes třetinu lidské říše, byl to Eren.

Sevřu rty pevně k sobě. Ano, Eren to zvládne. Teď je potřeba pokračovat, mám cíl, ke kterému se musím dostat, stejně jako on. Musím se plně soustředit na to, co je teď přede mnou.

I s Mikasou přistaneme v lese před hradem, dál už bych rád došel pěšky. Přes hlavy si přetáhneme kapuci zeleného pláště, na zádech máme znak legie - křídla svobody. Vzhledem k tomu, co vše se teď děje mi to přijde krapet ironické...

V tu chvíli uslyším křik. Nejsme tu sami, uvědomím si. Je tu někdo další. Chytím svou sestru za ruku a ukážu jí směr, ze kterého daný zvuk slyším, načež ona kývne a oba se vydáme za zvuky. Čím víc se přibližujeme, tím je to slyšet jasněji.

Zabočíme kolem hradu abychom viděli za něj, do údolí a v ten moment mi stuhne všechna krev v žilách. Nikdy v životě jsem neviděl pohromadě tolik vojáků, ani ve výcvikovém centru ne. Jsou tu všichni, legie, vojenská policie i posádka, všichni stojí zde, na palouku, výstroj na sobě a na cosi čekají. Na velitele, uvědomím si posléze. Všichni jejich velitelé, tři hlavy naší říše, chybí.

,,Doprdele," vyklouzne mi a slyším, že Mikasa zašeptá něco podobného. Takže je to pravda. To všechno, co jsem se tak urputně snažil sám sobě vyvrátit je nakonec pravda. Sakra, to my jsme monstra, to my jsme celou dobu ta špatná strana! To my jsme ti, kdo má vše na svědomí!

Je tak ironické, že je celý národ odhodlaný jít do boje a všichni ti lidé si myslí, že bojují za správnou věc. Vždycky to tak bylo. Ať už byl soupeřem kdokoli, ať už šlo o jakýkoli souboj, lidé si vždy mysleli, že bojují za tu dobrou stranu. A mě až teď dochází, jak hluboko v prdeli to všechno je.

,,Půjdu za nimi," řekne Mikasa odhodlaně a já po ní střelím překvapeným, ale také zamítavým pohledem.

,,Ne, to tedy nepůjdeš. Myslíš, že pomůže říct jim, jak to je? Myslíš že ti uvěří? A nebo chceš sama povraždit několik tisíců vojáků? To ne, to nejde! nemůžeš jít, zabili by tě," řeknu hned a ona mi položí ruku na rameno ve snaze zastavit všechna má slova.

,,Pokud je to skutečně tak, jak říkáš, a že to tak bude protože ty bys mi nelhal, tohle všechno se děje, protože lidé hledali v titánech mé vrahy. Já sama jsem dostatečným důkazem, nebo alespoň něčím, co je donutí se zamyslet, co přinejmenším podkope celou tu jejich víru ve smyšlenou pravdu. Musí mít mezi sebou někoho, kdo to celé vede, důvody zná a koho bych mohla přesvědčit. Třeba ještě přijde, třeba už tam je. Nemohu se schovávat, ne já," řekne pevně a já se nepatrně zašklebím v náznaku nesouhlasu. Jistěže nechci, aby se vydávala mezi vojáky úplně sama, teď jsem ji našel, nemohu ji zase ztratit! Ale na jinou stranu vím, že má pravdu. Pokud je tu někdo, kdo je může přesvědčit, je to Mikasa.

,,Jdi do hradu za Erwinem, já půjdu za těmi vojáky. Neboj se, zase se sejdeme, živí. všechno bude fajn, ale pro teď mi musíš věřit, že to zvládnu sama," dodá ještě a já konečně krátce kývnu.

,,Dobře. Budu ti věřit," řeknu nakonec poraženecky a ona se nepatrně usměje.

,,Ještě, dovolíš-li mi poslední otázku... Možná sem teď úplně nepatří, spíš vůbec, ale ráda bych ji věděla před tím, než se rozejdeme každý na jinou stranu," začne takřka opatrně a já kývnu na znamení, že může pokračovat.

,,Řekni, miloval jsi Erena?" dostane ze sebe s hlavou nepatrně nakloněnou na stranu.

,,Ne," odvětím okamžitě, pevně a bez rozhodování.

,,Nemiloval, ten minulý čas v tom není správný. Miluju ho, stále a navždy budu. Je celý můj svět," řeknu upřímně a ona se, tentokrát vřele a opravdově, usměje.

,,To jsem ráda. Moc ráda," zašeptá a naposledy se se mnou rozloučí, načež se oba vydáme každý svým směrem. Já do hradu a ona do údolí. Těsně před branou se ještě naposledy otočím a věnuji poslední pohled černovlasé postavě s rudou šálou kolem krku mizející mi z dohledu.