Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 6.

Domů dorazím stále ještě naštvaný. Vlastně ale ani nevím, na koho přesně.
Na Mikasiny vrahy?
Na všechny obyvatele Titání říše?
Na Erena?
Nebo rovnou na všechny?
Jo, tak to nejspíš bude. Jsem naštvaný na celý svět, což mne momentálně nutí být naštvaný na sebe sama. Ugh.

Vyčerpaně se svalím na pohovku a rozhodnu se strávit chvíli tupým koukáním před sebe. Nuže dobrá, jsem tu jeden den a už jsem se stihl schovávat za smrdutými popelnicemi, zachránit zadek jednomu Titánímu spratkovi a pak od sebe tu samou osobu odehnat. Proč jsem ho tedy zachraňoval? To kdybych věděl... Mohl jsem ho nechat být a prostě odejít, nebo ho rovnou udat těm dvěma, vždyť to je fuk.

V tu chvíli se v mé hlavě ozve takový malý, úplně maličký a slabý hlásek říkající, že jsem zareagoval špatně. Ne poprvé, ale na konci. Nechci ho poslouchat, byl to titán! Bylo to monstrum! To, jak se usmíval, ty jiskřičky v očích, to všechno by se proti mě mohlo obrátit. A i kdyby ne, já tu přátele nepotřebuji. Mě stačí Isabel s Farlanem. Nepotřebuju další, na co by to bylo? Krom toho, ten kluk to tak určitě nebral. Možná se akorát chtěl odvděčit za to, že jsem mu pomohl. A vůbec, proč nad ním tolik přemýšlím? Je tolik věcí, kterým bych se mohl věnovat! Proč by si mou pozornost měl zasloužit zrovna tenhle spratek? Levi, přestaň se tolik soustředit na každého hňupa, kterého potkáš. Tvým cílem je něco úplně jiného!

S touto myšlenkou se přesunu do ložnice, kde z šuplete vytáhnu velkou mapu západu. Měla ji tu Ymir, za což jsem rád. Tedy, ne že by mi to u ní vynahradilo ten bordel, který tu udělala, ale alespoň něco. Poté vezmu do ruky fixu a označím si místo, na kterém se právě nacházím. Také zakroužkuji a očísluji všechna místa, na kterých by se mohly řešit (nebo schovávat) důležité věci, tudíž je potřeba je prohledat. Na bílé místo na pravé straně mapy si napíšu menší legendu- informace, které jsem o daných místech zjistil právě na své "procházce". Nakonec si svůj výtvor prohlédnu.

Západní část není moc velká, zato je ale přeplněná, zejména bohatými snoby. To znamená, že míst, na kterých se může něco schovávat je vskutku hodně. Většina těchto lidí ale žije tak, aby se od společnosti mohli co nejvíce stranit, nechtějí mít s říší nic společného. To já také ne, ale u nich to není nenávistí k vlastní rase- u nich je to lenost. A sobectví. A zkažené srdce, o kterém, koneckonců, zrovna já nejspíš nemám moc co vykládat. To mé si vzala Mik s sebou do hrobu.

Když se ale nyní na to tak koukám, tolik toho zase není. Pár menších pevností a domů, do kterých se budu muset vkrást. V tom moc problém nevidím. Lidé musí někdy chodit do práce. Nebo spát. Já umím být tichý.

To je výhodou dnešní doby- lidé dříve se shlukovali do velkých měst, do kterých se poté nevešli a museli proto stavět velké, panelové zrůdy, bytové domy, do kterých se pak vešlo mnohem více lidí. Ty shlukovali do sídlišť, blízko sebe, hustě, aby se neplýtvalo místem. Taková města se mohla pyšnit maximálně děsivou šedou, spoustou hluku a špíny. A co mne doteď nutí přemýšlet nad inteligencí té rasy a nad tím, zda skutečně jsme potomci právě jich- stálo jim to za to. Tehdejší obyvatelé země považovali za výhodu smět bydlet tam, kde příroda umírá. Velká města byla ničivá pro přírodu, produkovala spoustu odpadu a lidé v nich byli hrdí na to, odkud jsou, hrdí na to, jak kašlou na všechno a všechny kolem. Stálo jim za to bydlet tam, kde mají sice všechno po ruce, ale zase ztrácejí to opravdu důležité, co jim planeta nabízela.

Matka mi často vyprávěla o drahých plechových zrůdách, jímž říkali auta. Sloužila pro cestování, stejně jako koně, na to ale lidé zapomněli. Nechtěli mít auto kvůli transportu, záleželo jim pouze na tom, jak vypadá a za kolik je peněz, na značce a vymoženostech. Hlupákem se stal ten, jež se nechtěl povozit v Mercedesu a nechápal povyk okolo aut. Kdo nechápal, o co ostatním jde- vždyť to přeci nebylo dítě, zvíře ani člen rodiny. Bylo to jenom auto. Jenom auto sloužící pro transport, nic víc!

Ta rasa byla zvláštní. Všechny tyhle věci jsou sami o sobě divné, co je ale nejhorší byl pokrok. Oni si mysleli, že to vše, co se kolem děje, je pokrok. Standardy se změnily, dříve, na začátku byl pokrok přežít. Dlouhá staletí bylo za úspěch považováno zůstat naživu, to se ale změnilo. Pokrokem bylo žít ve městě a produkovat tuny odpadu. Pokrokem bylo vyhodit tunu peněz za drahé auto a telefon, který se pak člověk stejně bál používat, aby ho nerozbil. Pokrokem také bylo urážet lidi, jež si toto nemysleli. Vidláci, tak je nazývali. Bylo to opravdu zvláštní, jelikož právě tito lidé chápali, v čem pokrok spočívá. Kdyby se něco stalo, kdo by přežil? Majitel drahého telefonu, jež neumí rozdělat oheň, nasekají dříví, jež je závislý na tom, že vše má a všude se dostane? Nebo vidlák s vlastní zahrádkou, schopný téměř všeho? Tito lidé jako jediní splňovali základní požadavek přežít, přesto jimi ale měšťané opovrhovali. Možná to ale nebyla jejich chyba. To, co dělali oni, považoval za pokrok celý svět. Celá země uctívala drahá auta a neekologický způsob života. Je těžké jít sám proti všem. Kdežto jít tupě s davem, hlavu sklopenou a doufat, že si vás nevšimnou, i když chápete, jak moc se svět mýlí, to bylo jednoduché. A vždy to jednoduché bude. Proč se namáhat?

Povzdechnu si a zatřesu hlavou, abych rozehnal všechny tyto myšlenky. Neměl bych nad tím tolik přemýšlet, ty doby už jsou dávno pryč. Tamní lidé si za své chování vybrali krutou daň, kterou, bohužel, odnášíme dodnes. Bez jejich chyb bychom nemuseli trpět, bez jejich chyb by lidstvo nebylo na pokraji zkázy. Nad tím už si ale lámalo hlavu spoustu jiných, mým úkolem je něco jiného. Něco mnohem důležitějšího, než hledání chyb. My už je nespravíme a ti, jež je spravit mohli už přišli o čas, který na to měli. Ne, já musím jednat.

...

Když si po sobě tuto kapitolu čtu, přijde mi, že by se hodilo se k této části vyjádřit.
Totiž- nechci nikoho urážet. Neberte mne zle, jistě, všechno má své plusy i mínusy. Neříkám, že jsou všichni měšťané špatní. Neříkám, že jsou všichni vesničané špatní. Pro napsání téhle části mne motivovala spousta lidí dnešní společnosti a hlavně názory, které se v ní zdají pokrokové. Svým způsobem vám předkládám své myšlenkové pochody, které se vynoří vždy, když slyším nalíčenou slepičku jak je nadšená, že se svezla Mercedesem (zážitek na celý život...) nebo někoho kdo používá termín "vidláci". Lidi, prosím vás, tohle opravdu není pokrok, kterého bychom se měli snažit dosáhnout...