Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 62.

Černá tma halí říši lidí, slunce již dávno zmizelo za obzorem a z nebe nás kontrolují miliardy hvězd. Na sobě mám svou výstroj, košili, bundu, kalhoty, zkrátka vše, v čem jsem zvyklý bojovat. Přes sebe mám ale temně černý plášť pro splynutí s okolím, stejně na tom jsou i moji společníci. Sice jsem ze začátku protestoval, nechtěl jsem Farlana ani Isabell za doprovod protože kdyby nás chytili, chtěl jsem být potrestaný sám, ale oni to oba dva rázně zamítli. Prý pokud se něco stane, budou v tom se mnou.

Srdce mi bije jako splašené, v myšlenkách se ale snažím co nejvíce ho uklidňovat, bojím se, že to, jak mi hlasitě naráží do žeber vzbudí celé okolí. Já vím, zní to naprosto šíleně a divně, ale kdokoli by tu teď stál místo mne, cítil by to stejně.

V mysli se mi vybaví, jak jsme odjížděli na naši misi. Jak i když lidé nevěděli že jedeme do titání říše a mysleli že jde pouze o průzkum okolí, na který jsme odjížděli v podstatě běžně, stáli v ulicích a nadšeně mávali...

Seděli jsme v sedlech, projížděli davy a cítili tu hrdost, celé to bylo takové... majestátní. Velké. Byli jsme jejich Hrdinové s velkým H, pamatuji si, jak Isabel mávala nazpět malým dětem, pro které má, snad prostě jakožto žena, slabost, Petra se červenala a já, i když davy ječících lidí zírajících na mou osobu nejsou nic pro mne, cítil jsem takovou zvláštní sílu. Důvěru, kterou v nás vkládají všichni ti lidé. A byl jsem hrdý, že si pro její vložení vybrali zrovna nás.

Je zvláštní, jak jsou obě ty situace podobné a zároveň úplně jiné. Tehdy byl bílý den, plnil jsem misi, vše, co jsem dělal bylo v zájmu říše. Teď si přijdu jako strůjce nějakého velkého podvodu, utíkám pomáhat těm, které jsem se zavázal nenávidět. Kdyby mne kdokoli viděl a nahlásil, odsoudí mne jakožto zrádce.

Ale přesto, oba ty případy dělí jen tenoučká hranice, protože teď i tehdy jsem věděl, že to, co dělám, je správné. Asi bych se tím ani sám před sebou neměl moc chlubit, ale stejně jako tehdy dělám to, za čím mne táhne mé srdce, dělám svou vlastní správnou věc. To ovšem zdaleka neznamená, že se mohu ubránit tomu děsivému a spalujícímu srachu o prozrazení.

Pomalu, aby nezavrzaly, otevře Farlan dveře stájí. Bez koně bych se nikam daleko nedostal. S Historiou jsme se shodli, že nejlepší nápad bude vzít jednoho z rekrutských - jsou to koně vycvičení velmi dobře, aby se s nimi nováčkům dobře pracovalo. Také by nás měli unést celou tu dlouhou vzdálenost, i když pomaleji než naše osobní koně nebo obecně kterékoli z Legie. Kdyby s námi ale zmizela i velká nepřehlédnutelná zvířata, ihned by bylo poznat, že se něco děje. počet těchto přesně nikdo nezná, používají se staří a krotcí, které sem legie posílá jako vysloužilé. Nikdo neví, jestli náhodou přibyli nebo poumírali a nikdo si to ani nebude zjišťovat. Jejich počet se mění stále a všichni jsou na to zvyklí. Pokaždé, když se pracuje s koňmi, dostávají nováčci jiné a ani oni sami nevědí, co se s nimi pak děje. Jestli je má jiná skupinka, nebo pouze jiný člověk. Nikdo nic nepozná.

Naše další cesta vede hlavně přes lesy a louky, není to už ale daleko. Hrad Legie se nachází hodně na východě říše, skoro u zdi. Jsou to v podstatě pouze stovky metrů. Kolem jsou pak hlavně stromy a paseky, místy také vesnice jako ta naše.

Zbývají poslední metry ke kraji lesa, když za sebou slyším kroky. Všichni tři ztuhneme. Otočím se, ve tmě ale nikdo vidět není a veškerý zvuk ustane, jako by i ten/ta/to, co jde za námi, zastavil.

Udělám opět pár kroků dopředu a zase to slyším, teď ale mnohem blíž. Přísahám, že by se ve mně krve nedořezal, všechno je tak blízko tomu, aby se to posralo a zároveň podařilo... Proč jen se tyhle věci dějí v ty nejnevhodnější momenty?!

,,Levi, to jsem já," slyším šeptem a pak postava konečně vyleze zpoza stínu.

,,Historio," vydechnu úlevně. Nacházíme se takřka u zdi, les tu končí a od vysokých hradeb nás dělí mýtinka maximálně 50 metrů.

,,Máš vše?" optám se, pohledem oskenuji její batoh a brašny přidělané k majestátnímu zvířeti po jejím boku. Těžko uvěřit, že byli tito jedinci vybráni jako staří a pro Legii již nepoužitelní...

,,Mám, co ty?" odvětí a já pouze kývnu, beze slov. Stále ještě moc nemohu uvěřit, že se to opravdu děje - že skutečně tajně utíkám k nepříteli, že mám skutečně v plánu zradit. Stále ještě nemohu uvěřit, že jsem se konečně rozhodl zachránit toho, kdo je pro mne cennější než vlastní život. Že ho opět uvidím. Stále ještě nemohu uvěřit, že to všechno kolem není pouze snem. Že je to skutečné...

Podstatnou částí, trhlinou celého plánu pro mne bylo jak se vlastně dostaneme z říše. Myslel jsem, že jediný možný vchod i východ jsou hlavní brány, byl jsem ale vyveden z omylu.

,,Tady to je," zašeptá blondýnka a ukáže na pár stromů a keřů, jimiž končí les kousek od nás.

,,Jsi si jistá, že to koně zvládnou?" zeptám se, když odhrnu porost schovávající velký tunel.

,,Jsem. Bude to širší a vyšší, takovýto je jen začátek a i sem se nakonec dostane, při troše snahy, nejen malý jedinec. Věř mi, už jsem tudy chodila mockrát," řekne s úsměvem.

Nastane ticho. Otočím se k Bell a Farlanovi, nějak se ale nemám ke slovu. Je mi jasné že přišel čas se rozloučit, stejně jako jim.

,,Budeš nám chybět," chopí se nakonec slova Farlan, ,,ale jsem si jist, že děláš správnou věc. Že jinak bys nebyl šťastný, ať už to dopadne jakkoli. Hodně štěstí, kámo. Zvládneš to, ty i Historia," řekne a usměje se na mne, stejně jako já na něj.

,,Přesně tak. Dokážete to, oba. Levi, ať se bude dít cokoli, máš hlavu v pořádku, dej na své úsudky a i když je to pro tebe náročné, pokus se nic sám sobě nenalhávat. Dej na sebe a mysli na sebe, jestli zjistím, že jsi se tam nechal zabít a nešel za svým štěstím jen kvůli tomu, že jsi si myslel, že jsi někomu něco kdy provedl, osobně si tě v posmrtném životě najdu a zaškrtím tě," informuje mne Bell a pevně mě obejme. Následně se oba rozloučí i s Historiou.

,,Sbohem," řeknu jim oběma a oni mi to tiše oplatí, mávaje, jako by mne viděli naposledy. A možná vidí, nevím. Ale udělá vše proto, abych se k nim jednou vrátil. I s Erenem.

A s tou myšlenkou spolu, já i Historia, vlezeme do tmavého tunelu a prolezeme na druhý konec, za hradbu, do světa, ve kterém se kilometry daleko odehraje bitva mého života. Bitva o možnost chodit po tomto světe, kterou svedu za svou lásku. A jsem připraven rvát se do posledního dechu, do poslední kapky krve. Jsem rozhodnut tenhle boj neprohrát.