Kapitola 65.

268 40 8
                                    

Je mi jasné, že mám náskok. Velký náskok, protože pochybuji, že by lidé vyslaní Erwinem brali svou misi tak vážně, aby hnali koně jako já s Historiou. Krom toho hlavní bránou taky nemohou, takže zkrátka a dobře mám body navíc, které oni nemají. A přesto mi srdce bije až v krku, přesto se cítím, jako že to každou chvíli nevydržím a někde se tu složím, jako bych byl psychicky labilní puberťačka, kterou zrovna odmítl její crush.

Přesně jak předpokládala, za hradbami už bylo mé loučení s Historiou opravdu krátké. Krátce mne objala a tiše mi popřála hodně štěstí, víc slov ale k misi nepadlo.

,,Víš, kudy?" zeptala se znovu zamračeně, strachovala se, abych se někde v říši neztratil.

,,Cestou jsi mi to několikrát popisovala a navíc už jsem tu jednou jel, nějaké záchytné body si pamatuji. Jakmile se dostanu do Západní části, budu mít vyhráno," řekl jsem jistě, ačkoli jistota byla asi to poslední, co jsem cítil. Nechtěl jsem ale ztrácet další cenné minuty ujišťováním sebe sama, že vím, kudy jet. Bylo potřeba vyrazit a vzhledem k tomu, že jsme potřebovali každý na jinou stranu, nebyla jiná možnost.

A tak jsem vyrazil.

Od té doby mám pocit, že mohu děkovat jakési vyšší moci že jsem ještě nikoho nesrazil, pochybuji, že jet v ulicích říše takhle rychle je něco povoleného. Naštěstí je brzy ráno a moc lidí tu není, bohudík. Na sobě mám košili, kalhoty a své vysoké kožené boty, chybí jen pásky , manévrovací zařízení a čepele, to už na sebe ale nasadím během chvilky. Po zádech mi splývá plášť s kapucí. Měl bych, pokud budu mít štěstí, v očích kolemjdoucích vypadat jako jakýsi posel nebo tak něco, což je dobře, ať si myslí cokoli, jen ať neuhodnou že nejsem z říše.

Jedu dál a dál. Abych byl úplně upřímný, je to už nějaká ta doba co nemám absolutně sebemenší pojem o tom, kde vlastně jsem, ale stále udržuji přibližně správný směr. Se správci západu jsem procestoval celou jejich část říše, něco přeci poznám, až tam budu, říkám sám sobě. Myšlenku, že bych to klidně mohl přejet radši zastrčím až někam do úplného koutku mysli. To je totiž zhruba to poslední, nad čím chci přemýšlet.

Co vlastně udělám, až se dostanu na Západ? Co vlastně udělám, až se dostanu k Erenovi? Tyto myšlenky se mi nějak nepovede potlačit. Co bude potom? Pravdou je, že nemám sebemenší tušení. Vlastně hůř než to, celé mé tělo se svírá strachem. Co když mi nebude věřit? Co když se mnou vůbec nebude chtít mluvit? Co když se bude zlobit? Musím s tím vším počítat, nebo bych alespoň měl, ale jak se mám připravit na to, že na mne člověk, kterého miluju bude koukat jako na vraha? Na jinou stranu, není to přesně to, jak na sebe koukám já sám?

Zarazím se a zírám před sebe, maličko si přijdu, jako bych zíral na ducha nebo na jednorožce, to je fuk. Počítal jsem s tím, že si postupně budu připadat stále víc a víc ve známém prostředí, ale myšlenky mne odvedly do úplně cizího světa a najednou... najednou jsem tady. Před domkem, ve kterém jsem strávil dlouhé měsíce, domkem, který pro mne byl domovem. Opravdovým domovem, nejen ve skutečnosti ale i přeneseně. Měl jsem tu Erena...

Seskočím na zem a dovedu koně na zahradu. Nechci ho, chudáka, nechávat někde v ulicích a tenhle koutek jsem si od doby, kdy jsem sám sobě řekl, že s tím musím něco udělat, docela vylepšil. Jsou tu trsy trávy a různé rostliny, měl by tu najít něco, co bude ochoten sníst. Vázat ho nemusím, koně Legie jsou vycvičení nejlepší z nejlepších, i když už vysloužilí a vím, že se nepohne.

Věnuji mu poslední pohled. Kůň, snad na pozdrav a snad spokojeně, že už na něm nikdo nesedí, zařehtá a přesune se k plotu dělící mou a sousedovu zahradu. Přes ten se natáhne a začne okusovat jablka z jeho stromu. No... i tak se to dá vyřešit. Nevím, jak bude ten chlap nadšenej, ale to mi může být jedno, kůň se nají. To stačí.

Všechno na mne pomalu doléhá, to, kde se nacházím i to, jak blízko všemu jsem, to se ale snažím nevnímat. Teď na to není čas! Rychle, během chvilky (v průběhu let se to člověk naučí) na sebe navážu veškeré zařízení k boji včetně čepelí, pak si ale lépe zavážu plášť, aby to nebylo tak viditelné. Spěšně odemknu dveře a vhodím (ano, vhodím, na úklid teď není správná doba) dovnitř svou krosnu. Pak dveře opět zabouchnu a rozběhnu se uličkami tam, kde mi kdysi ukazoval svůj dům.

Všechno je najednou strašně rychlé. Stále ještě nechce podstatná část mě uvěřit, že jsem skutečně tady, v Západní části titání říše, v místech, kde jsme spolu trávili tolik času. Že probíhám ulicemi, které jsem tak dobře poznal a kde se toho tolik odehrálo. Nemůžu uvěřit vůbec ničemu a přesto se to děje, přesto, stejně jako Eren když se dozvěděl o mém původu, běžím, co mi síly stačí.

Zatočím do další ulice a přede mnou se objeví jeho dům. Neváhám, přijdu k němu a zaklepu, pořádně a hlasitě. Až těsně na to si uvědomím, co jsem to vlastně udělal. Teď, teď ho zase uvidím. Bože, je pro mne jako droga, jak jsem to bez něj mohl vydržet tak dlouho?! Ať mne bude vnímat jakkoli, musím ho vidět!

Za dveřmi slyším kroky. Všechno se ve mně mísí, veškeré pocity jsou tak zmatené. Neskutečně moc ho chci vidět, cítím v sobě tolik adrenalinu že snad zvládnu vše a zároveň se tolik bojím... Jsou to sice jen sekundy, ale mně se to zná neskutečně dlouhé, jako by se mi čas vysmíval a schválně sám sebe protahoval, jen abych pocítil všechen ten strach.

Konečně se dveře otevřou. Asi bych sám nedokázal říct, jak se cítím, je to jako čekání na ježíška a na injekci v jednom, je to jako když si něco strašně přejete a zároveň se toho neskutečně bojíte. Chci utéct a zároveň by mne odsud snad nikdo nedostal.

Ledové modré oči mne propálí. Tohle... tohle není Eren, uvědomím si okamžitě, ačkoli je to celkem zbytečné. Tohle je jeho spolubydlící, blondýna podobně vysoká jako já. Paže má překřížené na hrudi a kdyby její pohled mohl metat blesky, už jsem mrtvej.

,,Co ty ještě chceš?!"

...

Veselé Vánoce všem! :-D

Být člověkem (Ereri/Riren)✔️Where stories live. Discover now