Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 15.

,,Děje se něco, Levi?" zeptá se Eren starostlivě, opět v ten nejnevhodnější moment. Kdyby se tak nic nedělo...

Zavřu oči a na malý moment se zamyslím. Snažím se sám sebe opět vrátit do toho stavu, v němž jsem byl před tím. Snažím se říkat si, že je to Titán, zrůda, jeden z těch, co zabil Mik. Vždyť jsem ho viděl se přeměnit!
Vlna zoufalství zaplaví celou mou mysl, když si uvědomím, že se nic neděje. Nefunguje to.
,,Ano," odvětím po chvíli, vzápětí ale dostanu chuť si za tu neuváženou odpověď nafackovat.
,,Copak? Svěř se Levi, uvidíš, že ti bude líp. Mě můžeš věřit, nikomu nic neprozradím," řekne Eren tichým, ale vstřícným a milým hlasem.
,,Nemůžu. Tohle bys nepochopil," odvětím. Až v tu chvíli si uvědomím, že mé ruce spočívají v těch jeho a koukáme si upřeně do očí. Musíme vypadat jako nějaký zamilovaný pár, nebo tak něco, pomyslím si a rychle mu je vytrhnu z, bohužel velmi příjemného sevření.

Proč je tak starostlivý? Proč všechno jen a pouze zhoršuje?
,,Musím už jít," vyhrknu a spěšně se postavím.
,,Počkej Levi, vždyť... vždyť tu ještě máš čaj! Nemůžeš odejít, já... promiň, je to kvůli tomu, jak jsem tě držel? Je to..."
,,Ne, není," odvětím příkře a on se zarazí.
,,Proč tedy?"
,,Promiň, Erene. Tohle by nefungovalo," řeknu ještě a naposledy se mu podívám do očí, pak se ale otočím a rychlou chůzí zamířím pryč z kavárny, ve které nechám stát zmateného, překvapeného a smutného Erena. To vše se dalo vyčíst z jeho nevinných, zářivých očí.

Cestou domů se snažím nechat to všechno pryč, plynout, ovšem můj mozek mne stále a stále nutí přehrávat si scénu, která nastala v oné kavárně a přemýšlet nad ní do největších detailů.
Nerozumím tomu. Proč se mi najednou jeho společnost zdála taková... uvolňující? Příjemná?

Tohle by nefungovalo...
Co jsem měl na mysli? Oroč jsem to vlastně řekl takhle? A proč ničemu opět vůbec nerozumím?!

V hlavě se mi vybaví Isabelina slova, která mi tak často opakovala.
"Nevěřím, že se mezi nimi nenajde jediný dobrý člověk..."
Vždycky byla pozitivní, vždy myslela na ty hezké stránky, které se na dané věci daly najít. A co víc, vždy věřila, že na všem takové hezké stránky jsou. Ona i Eren jsou stejní, někdy by si mohli popovídat o názorech na vše možné. Oba jsou tak naivní, oba chtějí pomáhat a dělat ze světa lepší místo. Je to tak hloupé. Každý jsou na jiné straně, jedna strana musí být ta špatná! Jedna strana musí být ta temná, zlá. My to nemůžeme být, my se přeci nesnažíme začít válku! Je to ale zvláštní. Pokud bychom to byli my, znamenalo by to, že jsou "špatné" všechny ideály a myšlenky Isabel. Pokud jejich, znamenalo by to, že jsou takové ty Erenovy. A pokud jsou stejné...

Zatřesu hlavou, abych tyto hloupé fantazie rozehnal. Hrát si se slovy je sice zajímavé, ale teď se to absolutně nehodí. Pokud se na to ale podívám z jiné strany, znamenalo by to, že ani jedna strana není černá ani bílá? Ne, to není možné. Vždyť my nic neudělali! To oni jsou tu ti zlí... Nebo ne?

Ugh, nechápu, jak mne jeden hloupý spratek mohl přimět přemýšlet nad pravdivostí všech mých názorů. Proč? Zabili Mikasu! To je důvod, jež jsem od její smrti používal téměř pro vše. Ale teď, v tenhle okamžik, kdy jsem přímo uprostřed Titáního světa a měl bych se snažit pomstít, teď v tuto chvíli se mi vše hroutí pod rukama. Má přesvědčení se rozpadají, ničí se a tříští na milion kousků. Nutí mne při jejich znovu skládání přemýšlet, jestli by nebylo lepší položit ty dílky jinak, nebo je rovnou vyhodit a začít od znovu. Nerozumím tomu, proč se to musí dít zrovna teď?

Dojdu do svého domku a okamžitě zapadnu do ložnice, kde se vyčerpaně svalím na postel. Je sice teprve odpoledne, ale dnešní den byl, zejména psychicky, dost náročný. A vlastně i fyzicky. Hoover se snad zbláznil a rozhodl se dát mi sežrat úplně všechny trable, jež ho za život potkaly. Možná nebyl nejlepší nápad využít svého talentu a ponížit ho tak přede všemi, kteří tam byli, tím, že jsem si vymohl přijmout Erena zpět. Na jinou stranu, nějak je mi proti srsti si byť jen představit, co by bylo, kdybych to neudělal. Netuším proč, ale něco ve mně mi vždy v situacích, kdy mu hrozí nebezpečí nutí mé srdce zrychlit a bušit ostošest, nutí mne to jednat a vím, že jinak bych toho litoval.

A je to tu zase. Zase to téma, které je v mé mysli neustále.
Eren, Eren, Eren... co je na něm tak zajímavého? Proč zrovna on?
Možná ty oči. Naivní povaha, názory a slova. A taky... ne, to byla řečnická otázka! Kruci. To jsem to dopracoval, hádám se tu sám se sebou, jako psychicky narušený. Něco je se mnou špatně. A dal bych krk za to, že to něco je Erenova chyba.

Dojdu ke svému batohu a vytáhnu z něj malou krabičku, s jejíž pomocí můžeme komunikovat. Ano, je to jen pro případ nutnosti, ovšem vsadil bych se, že Isabel s Farlanem, Petrou a Historiou už mezi sebou komunikovali alespoň milionkrát. Nedivím se, že mne vynechali. Vzhledem k mému přístupu k celé věci bych je stejně asi seřval. Nyní na ten přístroj ale koukám, očima hypnotizuji tlačítko označené Isabeliným jménem (jsou vytvořené přímo pro nás) a přemýšlím, jestli to není hloupé. Přeci jen, máme je použít jen v nouzovém případě... Co když to způsobí, že na nás přijdou? Co když tím zaviním zkázu celé naší mise? Naším úkolem je přeci přijít na rozpoutání války, co když se to kvůli tomu nepovede?

Možné je vše. Neměl bych to pokoušet, pomyslím si a uložím vysílačku zpět. Můj pohled ale zůstane upřený na batoh, ve kterém se ten zvláštní přístroj nachází.
Neměl bych, pomyslím si ještě, to už ale držím krabičku v ruce a mačkám tlačítko se jménem mojí kamarádky.
,,Tady Isabel," ozve se z druhé strany.
,,Ahoj, to jsem já," pozdravím a povzdechnu si.
Selhal jsem...

...
Zdravím všechny, kteří dočetli až sem. Doufám, že si užíváte zasloužené volno, tedy, ti, kteří jsou ještě školou povinní.

Tuto kapitolu bych chtěl věnovat BooksAreMyWorld151 , které přeji ať je brzy opět v pořádku.😉