Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 55.

EREN
Sedím tam, na schodech domku a po mých tvářích stékají slzy. Nikdy jsem nechtěl... nikdy jsem nechtěl vidět něco takového. Vlastně už ani nevím, co mám a nemám čekat, už nevím nic.

Všechno začalo v ten jeden jediný den, kdy mi Annie řekla o Leviho původu. Už si ani nepamatuji, co přesně se dělo, vím jen, že jsem běžel a snažil se ustát všechny myšlenky honící se mou hlavou. Bylo mi horko a zároveň strašná zima, jako bych blouznil. Zároveň v mé hlavě ale svítil jako velký červený nápis jasný cíl - najít Leviho, ať to stojí co to stojí. A pak jsem ho viděl, celý můj svět se zatočil a zůstala jen tma...

Probudil jsem se v posteli. Měkké, dobře známé a plné omamné osobité vůně, kterou jsem si stihl zamilovat hned v prvních dnech, kdy jsem s ním trávil čas. Poznal jsem ji okamžitě. Byl jsem u Leviho.

To, co se dělo poté si vybavuji jaksi v mlze. Vše se dělo strašně rychle, chtěl jsem vysvětlení, nevěděl jsem, na čem jsem. Zoufale jsem si přál vrátit ztracenou pevnou půdu pod nohama, bez které jsem nebyl zvyklý existovat, jenže on mi ji vrátit nemohl. Z očí mi pak vytekly ty hloupé slzy. Nekontroloval jsem to, nevěděl jsem, jak vypadám, ale v jeho výrazu se v ten moment odrazil... šok. Pamatuji si ten moment přesně, do nejmenších detailů. Koukal mi do očí, jako by se snažil vidět na dno mé duše a v těch jeho se odrazila bolest. Ne proto, co se dělo, i když to asi taky - tohle byl úplně jiný druh, nový, jako by ho zraňoval pohled na mne. Jako bych ho zraňoval já.

Když jsem na tím vším pak přemýšlel zpětně, uvědomil jsem si, že jsem neměl odcházet. V ten moment jsem na Leviho vyvinul příliš velký nátlak, na jeho místě bych také nedokázal říct ani slovo. Musel být v šoku. Jenže to jsem byl i já a v tu chvíli jsem prostě neviděl jiné, lepší řešení. Teď ho vidím, ale tehdy, v té jediné hloupě vypjaté situaci jsem to prostě neviděl. Je to ironie.

Když jsem pak dorazil domů, stihl jsem ještě dojít do patra do koupelny, tam jsem si ale klekl k záchodové míse a dostal ze sebe vše, co jsem za ten den stihl sníst. Přísahal bych, že než jsem se dozvěděl onu novinu, přišel jsem si jako rybička, nyní jsem si tak ale rozhodně nepřipadal. Bolelo mne břicho, žaludek jsem měl jako na vodě a hlava mi třeštila. Holky mne pak našly už v posteli, spícího.

Další den jsem nešel do práce. Annie se mnou dlouho mluvila a nakonec mi dala za pravdu že nejlepší bude odejít. Věděla, že podobné místo už neseženu, navíc ta možnost přeměny byla velkou výhodou, já už tam ale být nechtěl. Požádal jsem ji, ať donese mou výpověď šéfům cestou do práce a sám zůstal doma, pro jistotu. Další den mi totiž bylo ještě hůře, než den předchozí a tak jsem radši nešel nikam.

Od té doby jsem Leviho nevídal. Práci jsem sehnal, ačkoli to tedy rozhodně nebylo nic extra a snažil jsem se vyhýbat možnosti potkat se s ním. Moc jsem nechodil z domu, do jeho čtvrti jsem nezavítal už vůbec a i přes to, jak moc jsem miloval místo u vody, na kterém jsem ho prvně políbil, kvůli vzpomínkám už jsem nechodil ani tam.

A pak, jeden úplně obyčejný den, má promyšlená strategie vyhýbat se místům s ním spojeným, nevyšla. Šel jsem z práce, nepřemýšlel jsem, ani jsem si proto nevšiml že mne mé nohy nesou do míst, která jsou pro mne bolestivá už jen se tam podívat. Svou chybu jsem si uvědomil až když jsem tam stál, na našem rohu, u našich popelnic. A na druhé straně ulice stál on, jeho šedé oči mne pozorovaly s jakýmsi strachem, možná ze mne, možná z toho, že mne zase vidí. Jako by to nečekal, jako by doufal, že se to nestane. Jenže já na tom nebyl jinak, nebyl jsem o nic lepší.

A tak jsem tam stál jako přikovaný, jako největší idiot pod sluncem zatímco on šel nejistě ke mně, pomalu, ale přece. A pak se zastavil, stáli jsme od sebe jen malý, maličký kousek. Hleděl mi do očí a já jemu taktéž. A na malý moment, snad se mi to jen zdálo, snad to byla jen setinka sekundy, na opravdu nepostřehnutelný moment jsem si uvědomil, že bych si úplně nejvíc ze všeho přál ho tam políbit. Vtisknout se mu do náručí, všechno odpustit a nechat odplynout, jako nesplněný slib. Přál jsem si to. Ale to ani zdaleka neznamenalo, že to bylo možné.

,,Promiň," zašeptal. A v ten moment se ve mně něco zlomilo. Nestalo se to když jsem tehdy odešel. Nestalo se to když jsem ho zase viděl, nestalo se to za celou tu hloupou dobu, jenže v ten moment ano. On se mi omluvil. Omluvil se, jako by chtěl vzít zpět vše, co se mezi námi stalo. Promiň... za co? Za to, že jsi se mnou byl? Za to, že jsi mne líbal? Že jsi se mnou spal? Že jsi mě miloval?! Všechno s tebou byly ty nejkrásnější momenty mého života, tak proč, Levi?!

To všechno se honilo mou hlavou, tolik otázek, které jsem si přál položit a nepoložil je. A on se otočil a odešel. Nezastavil se, neohlédl se. A i když jsem si doopravdy neskutečně přál, aby zastavil, rozevřel paže a nechal mne schovat se v jeho obětí, aby mi řekl, že všechno bude v pořádku, nestalo se to. On to neudělal. A já ho nechal odejít.

Mé dny se od té doby táhly pomalu, bolestně mi šeptaly, že už to nikdy nebude stejné. Ze všeho byl najednou nudný stereotyp, světlo života jako by se vypařilo. Byl ze mě někdo jiný.

Holky se se mnou snažily mluvit, chtěly vědět, co se to se mnou stalo, já ale neměl odpověď, kterou bych jim mohl dát. Co jsem měl říct? Že jsem ztratil jedinou osobu, kterou jsem miloval? Že jsem nedávno zjistil, že mne má láska nenávidí, ale já ji přesto miluji? Co jsem měl říct, aby to neznělo tak... uboze?

...

Všem, kteří nečetli oznámení, které jsem dával na svůj profil:
Dozajista jste si všimli, že má tato kniha nový (a skromně řečeno perfektní a dokonalý) cover. :-D
Je od skvělé autorky a grafičky St3wiie , u které vám vřele doporučuji navštívit profil a podívat se jak na její příběhy (všechny jsou procítěné a napínavé Ereri), tak na další nádherné obálky knih i v jedné, nesoucí název "The King of sunset" věnované obálkám a premades na přání. Nevím, jak vy, já jsem z něj opravdu nadšený a ještě dlouho budu, opustí li mne to vůbec někdy, s čímž bych také dvakrát nepočítal.