Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 64.

Musím přiznat, že ve mně narůstá značná nedůvěra týkající se celé této části plánu, pomyslím si a zašklebím se. Fakt, že zrovna nad tímhle přemýšlím až příliš (Historie to vychází už řádku let, pochybuji, že zrovna teď to neklapne) a zjevně jen proto, že si odmítám připustit jak neuvěřitelně blízko jsem všemu, čeho jsem se obával a zároveň bez toho nedokázal žít, se snažím ignorovat. Jinak bych asi zešílel.

Zbývají pouhé stovky metrů, poslední zatáčky, poslední kusy cesty a všechno začne. Tak šíleně se bojím, jedna část mě si přeje rozjet se co nejrychleji kupředu a druhá chce naopak zastavit, lehnout si do trávy a navždy zarůst do země.

Najednou Historia zastaví. Také zatáhnu za otěže svého koně a nechápavě se na ni otočím.

,,Obávám se, že se musíme rozloučit. Jistě, bude to možné i za branou, ale tam už bude potřeba dávat si opravdu hodně pozor na pusu...
No prostě bych ti ráda popřála hodně štěstí. Nechci natahovat žádný dlouhý proslov, hraje se s časem, ale za poslední týdny jsem o tobě zjistila spoustu věcí, poznala tě. Cítím z tebe, že pro tebe Eren znamená to samé, co Ymir pro mne a ze srdce ti přeji, abyste se v pořádku setkali, domluvili, odjeli spolu co nejdál... Abyste opět sladili bití svých srdcí, i když to jste možná nikdy neztratili... No zkrátka hodně štěstí," řekne a rozjede se kupředu. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji z mírného šoku, který mi upřímnými slovy způsobila, pak ale pobídnu koně a dojedu k ní.

,,Ještě nedávno bych nikdy neřekl, že jsi taková, jaká jsi," přiznám, úspěšně skrývaje mírné rozpaky, ,,jsi bojovnice. Jsi silnější, než by se do tebe na první pohled řeklo, silnější, než bych řekl já. A taky statečnější. Vím, že budete v pořádku, ty i Ymir, obě to zvládnete," rozloučím se také, ačkoli podstatně méně procítěně. Na podobné momenty jsem nikdy nějak extra nebyl, většinou nevím, co asi tak říct, takže jsem se ve své podstatě překonal.

,,Děkuju," zašeptá s úsměvem, velké oči jí září. Byla vskutku dobrou společnicí a musím přiznat, že se z ní stala kamarádka, jakou jsem netušil, že si ještě kdy dokážu vytvořit. Můj triumf jsou Farlan s Isabel, lidé a komunikace nejsou mou silnou stránkou. Erena bych nepočítal, ten byl rozhodně mnohem víc než kamarád. A stále je, z mého srdce ani odejít nemůže. Je tam až moc hluboko.

Stromy zřídnou a nakonec zmizí úplně a před námi se, jako v nějaké scéně z napínavého příběhu, jako v tom nejhorším klišé všech dob, objeví majestátní hradby titáního světa, hradby, které bych teď nejraději políbil, kdyby nebyly špinavé a kdyby to nebyly... hradby.

Ten pohled mi málem vhání slzy do očí, bohudík se ale držím více než dobře. Jak dlouho že jsem tu nebyl? A přesto je to tak úžasné, cítím nostalgii i spousty vzpomínek, cítím strach, ale i neuvěřitelnou naději. Všechno se ve mně mísí a je toho tolik, je to ale nádherné. Doopravdy a nefalšovaně krásné.

Nejde dost dobře popsat, co všechno ve mně ten jeden jediný pohled vyvolává. Celý výjev, který se mi naskytl jako by dýchal jakousi majestátností, síla z toho čiší na všechny strany. Nemyslím fyzickou pevnost hradeb jako takových, myslím tu pomyslnou hrdost a čest národa, který za hradbami žije. Národa, který reprezentují a hrdě se tak tyčí k obloze. Je to jako vidět po dlouhém odloučení matku nebo dítě, jako vracet se po letech na stará místa, jako znovu potkat něco, co jste mysleli, že jste již navždy ztratili. Vše je v ten moment natolik intenzivní, vnímáte tu nostalgii a zároveň přirozenou atmosféru daného místa nebo atmosféru spojující se s daným člověkem a cítíte se, že vás všechny ty emoce zároveň nechávají létat a zároveň sráží na kolena. Najednou. Ale... ale je to dokonalé.

Strážník u brány se na Historiu usměje a ona se usměje na něj.

,,Vítám vás zpět, mladá paní," pronese vesele, pak se ale pohledem přesune na mne. V jeho tváři najednou po štěstí a veselí není ani památky.

,,Kdo to je? O tom slečna Fritz rozhodně nic neříkala," pronese zamračeně. Odolám nutkání v sedle se ošít, musím působit věrohodně. Musím působit, jakože je všechno tak, jak má být. Přesto je mi ale jeho nedůvěřivý pohled značně nepříjemný.

Pravidla titáního světa, leč jsou, zdá se, nesmyslná, není tak lehké obejít. Aby vás pustili dovnitř, není sice třeba přeměna, jako tomu bylo dřív, ale musí se k vám přihlásit někdo zevnitř, jako když pro nás tehdy přišla Ymir. Jenže ta tu teď není. A kdybych tu nebyl já, nebyl by to problém.

S tímto faktem mne Historia seznamovala až za cesty. V říši mi řekla pouze, že plán pro tuto část nemám řešit, že to půjde, jen o tom nechce mluvit. Kdo ví, kdy a kde mají i stěny uši, že? Nicméně pak, při cestě neobydlenou krajinou, lesy a loukami, mi prozradila, jak to vlastně všechno funguje. Totiž, Titání svět Historiu zná. Nevím, jestli vědí, že je člověk, Historia sama se zavazuje že to ví pouze Ymir, která má v tomto celém prsty a že strážníci si pouze myslí, že je jakási vědkyně zkoumající přírodu nebo jakou že to mají výmluvu, nicméně vše je díky chytré hlavě brunety zařízené a všichni strážníci vědí, že Historiu mají pouštět. Však ona to Ymir zařídila, co jsem tak z Historii vytáhl, jeden kdysi zapomněl a nepustil ji, když ho pak po nějaké době zase viděla, měl záhadně monokl. Náhoda...

Nicméně jak to tak vypadá, já asi vědkyně zkoumající přírodu dle jeho úsudku nejsem.

,,Ale říkala, copak si nevzpomínáte?" zeptá se ho tak přesvědčivě překvapeně, až se málem neubráním užaslému zamrkání, nebo nějakému podobnému gestu.

,,Zmiňovala se pár měsíců zpět. Říkala, že tentokrát pojede i bratranec a že ho pak máte pustit se mnou. Říkala, že hlavně nemáte zapomenout," řekne a v jejím hlase je slyšet lehce vyčítavý podtón. Jak ta se tohle naučila, to je mi dost záhadou.

,,Jste si jistá? Nevypadá moc jako váš příbuzný," utrousí a znovu mne přejede pohledem. Nevěří nám, i když to Historia zahrála nádherně. Dobře, asi budu muset improvizovat...

Seskočím z koně a pomalu k němu přejdu, dávám si záležet, aby se v mém výrazu neobjevila jediná emoce. Nakonec zastavím přímo před ním a zírám mu do očí, cítím z něj, že mu to není příjemné. Je nervózní. To je dobře.

,,Já taky, s dovolením, nejsem její bratranec," pronesu s úšklebkem ledově, ne ale nijak hlasitě. Položím přitom důraz na "její" a očima šlehnu po Historie. Snažím se spíš mluvit tiše, nebezpečně. Křik je pro vysoké lidi, kteří chtějí zastrašit menší a slabší. Když se narodíte jako já, musíte umět pracovat s kartami, které vám život rozdal.

,,A čí?" zeptá se, slyším, jak mu hlas nepatrně zakolísá. Pro neznalce by to nebylo rozpoznatelné, já ale nejsem neznalec. Jsem voják s výcvikem.

,,Ymir. A jestli chceš důkaz, nemám problém. Jen se bojím, abys z toho vyšel živej," řeknu s pozvednutým obočím, možná až nezaujatě a pak se zašklebím. Možná, když nad tím tak přemýšlím, kdybych se tu porval, byl by to tréning, ten se hodí vždy...

,,Dobře, jeďte! Užijte si je, slečno Historio, oba dva," utrousí a já se vyhoupnu na koně, se kterým následně, s blondýnkou po boku, projedeme honosnou branou titáního světa.