Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 69.

EREN
Sám jsem si nebyl moc jistý, že vím, co dělám. Cítil jsem se tak prakticky neustále. Mírně jako robot a mírně jako zoufalec, což spolu asi souviselo. A možná proto jsem nakonec zavítal i tam.

Chtěl jsem se tomu pocitu bránit. Od doby, kdy jsem našel ty hloupé dopisy a věci v Leviho domku jsem se snažil, jak jsem mohl, ubránit se všem diskuzím a dohadům ve své hlavě, jenže ono to moc nešlo. Zmizel bez jediného slova a to jediné, co jsem měl, bylo, co jsem našel. Snažil jsem se zůstat na jeho straně a sám před sebou ho obhajovat, jenže to bylo stejně beznadějné, jako stát v přístavu a čekat na letadlo.

Potřeboval jsem si srovnat zmatené myšlenky, potřeboval jsem si pročistit hlavu od všeho, co jsem se snažil obhajovat i popírat. Potřeboval jsem se zase vrátit, potřeboval jsem zpět své staré já, i když bych to nikdy nepřiznal. Zní to divně, ale chybělo mi. Neskutečně. A i když jsem věděl, že už je pozdě zachraňovat ho a tahat zpět mezi živé, chtěl jsem to alespoň zkusit, leč naivně.

Když jsem si uvědomil, co potřebuji, byly to sekundy než jsem přišel na ideální místo. Tak dlouho jsem tam nebyl a přesto jsem věděl, že je jediné vhodné, že je jediné správné. Byl jsem jako puberťák, který i přes něco, co by se s úspěchem dalo nazvat opovržením, stejně v nejtěžší situaci přijde za rodiči, jako kuřák, který přestal již před lety a stejně když přijde na nejhorší, dobře ví, kde hledat útěchu. Já tu svou také velmi dobře znal. A tak jsem tam šel.

Zní to tak jednoduše a přesto mi trvalo dny, než jsem si konečně uvědomil, že bych skutečně měl následovat své přání, vyhovět nejskrytějším dojmům a potřebám. Jenže uvnitř mně stále kvetl onen plevel nazývaný strach, který mne pomalu sžíral a podsouval vzpomínky a scénáře s nimi spojené. Je náročné mu čelit, jenže jednou bych to udělat musel. Pokud jsem chtěl zpět to, čím jsem kdysi býval, musel jsem ho překonat, musel jsem přemoci sám sebe.

Celá cesta byla potom taková... zvláštní. Stále šlo o mé místo, které jsem miloval, ale vzpomínky s ním spojené zkrátka nešly vymazat. Nechtěl jsem je ale dál potlačovat, chtěl jsem, aby to alespoň trošku přestalo bolet. Říct, že jsem chtěl jít dál, by bylo přehnané, ale přeci jsem se chtěl posunout, alespoň maličko. Chtěl jsem být silný, jako Levi.

Posadil jsem se na útes, nohy spuštěné dolů a koukal na krásu rozprostírající se pode mnou. Srdce mne bolelo a na to nešlo zapomenout, nešlo to smazat, ale i tak byl ten moment vyjímečný. Po dlouhé době jsem zase cítil kolovat ve svých žilách život, jen trošku, ale bylo to tam.

A pak jsem zaslechl své jméno. Trhnul jsem celým tělem a vystřelil na nohy, poznával jsem ten hlas. Nešlo to jinak. Levi...

Ne, to se mi muselo zdát, usoudil jsem poté. Opět jsem se pokusil uvolnit se, i když to šlo podstatně hůře. Nemohl to být Levi, ten byl již dávno ve své říši, kde teď asi byl s tím Erwinem, šťastný a spokojený. A dostat se z říše sem bylo takřka nemožné, navíc, proč by sem měl chtít jet? Je doma, nemá důvod jezdit sem. Co by tu dělal...

Chtěl jsem si zase sednout, má naděje, která se ve mně vzedmula ani nevím jak byla opět úspěšně pohřbena.

,,Erene!!" ozvalo se znovu, akorát mnohem hlasitěji. Veškerá krev mi ztuhla v žilách. Teď už jsem si byl jist, nemohlo tomu být jinak. Ten hlas byl tak blízko a přeci daleko, ozýval se z míst, ze kterých sem nevedla zrovna pohodlná cesta, nad tím jsem ale přemýšlel jen chvilku. Co tu dělal?

Opět zavolal a já se konečně zmohl ke slovu a tiše vyslovil jeho jméno, tázavě, nechápavě. Sám sebe jsem ujišťoval, co se to vlastně děje.

A pak se objevil. Stál přímo přede mnou, koukal mi do očí a já jemu taktéž. Nebyl jsem schopen jediného slova, všechno, co se stalo v kombinaci s odloučením jako by z něj teď dělalo ducha, jehož existenci jsem zrovna teď nechápal. Byl jsem jako v šoku, když jsme se viděli naposledy, za všechno se omlouval, ale teď...

Veškeré emoce, které jsem cítil, cítit nechtěl i cítit neměl se slily a já neměl sebemenší tušení, co se to kolem děje. On se ale pohnul, rozeběhl se ke mně a já, snad v obraně a snad stále ještě v šoku udělal krok zpět.

To, co následovalo se odehrálo strašně rychle. Letěl jsem vzduchem, vstříc té proklaté vodní hladině, připraven na smrt nebo alespoň na ledovost zařezávající se do mé kůže, to se ale nestalo. Kolem mne se najednou linula omamná vůně, kterou jsem tolik miloval a tak jsem udělal první a nejpřirozenější věc, jaká udělat šla - natiskl jsem se na její zdroj, obličej mu zabořil do košile a tak zůstal, dokud jsme zase nestáli na pevné zemi.

Opět jsem mu koukal do očí. A mně až teď docházelo, že jakýsi posun vpřed mi rozhodně nehrozí. Byl jsem ve všem až po uši, tak moc, že už to ani nešlo víc, neuvěřitelně mne přitahoval po psychické i fyzické stránce. Vítr mu čechral vlasy a oči mu zářily.

Jenže pak se v nich objevila vina. Začal se omlouvat a já, i když jsem ve skutečnosti chtěl křičet a brečet, usmířit se a obejmout ho, nic z toho jsem neudělal. V hlavě se mi vybavila vzpomínka na ty dopisy a fotografii, na blonďáka, který měl v Levim milovanou osobu. Bylo mi z toho ze všeho tak smutno, to, co se nacházelo v jeho očích jako by mé domněnky podtrhávalo.

,,Není za co," odtušil jsem, když se opět omluvil. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Neměl jsem právo zlobit se za to, že někoho miloval. Od samého začátku se ode mne držel dál, snažil se, aby mezi námi nic nebylo. Byla má chyba, že jsem ho neposlechl a tak zoufale se s ním snažil být, byl to přeci jen pouze chlap a když jsem se nabízel...

Možná mi to měl říct. Bylo by to fér, ale nemohl jsem se na něj zlobit. A přesto to tolik bolelo, že jsem měl pocit, že mi srdce v hrudi pukne, že se roztříští na ještě menší kousky, než bylo do té doby.

,,Děkuju, že jsi mne zachránil," dodal jsem pak ještě. Tolikrát už to udělal, tak jsme se přeci poznali. Tak začalo nejkrásnější období mého života. Líbilo se mu alespoň z části tak, jako mně? Kéž bych to věděl...