Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 34.

Jedna hloupá otázka a ve mně vyvolá bouři myšlenek. Má pravdu... jak moc by se to lišilo? Kruci, Farlane, přestaň mne šokovat. Příště už nevolám nikomu.
,,Dobře, chápu," odvětím rezignovaně. Nemá smysl mu vysvětlovat, že je Eren až moc křehký, aby... a vlastně proč ne? To je nápad!
,,Farlane?" zeptám se tiše, v hlavě mi víří všemožná fakta.
,,Ano?" zeptá se, překvapen mým tónem hlasu, který se z naštvaného velmi rychle změnil na poměrně překvapený. Myslím, že na mne má vliv impulsivní Eren...
,,Řekni, jak jsi Bell sbalil? Tedy, chci říct, nepřišla ti jako křehká porcelánová panenka? Nebál jsi se, že ji rozbiješ? Jak jste se dostali do fáze, ve které jste teď?" zeptám se zamyšleně. Pokud je ona stejná jako on, třeba by se mohli odpovědi skrývat právě ve Farlanovi! Proč mne to napadá až teď? No, hlavně že vůbec. Ta představa, že bych volal znovu...

,,Chceš po mně rady na Erena? No, dobře. Ona... ona vždycky byla taková s hlavou v oblacích a všechno, ale, i když mi to tak ze začátku nepřišlo, ten optimismus ji ve skutečnosti dělá ještě silnější. Chci tím říct, že lidé jako ona dokáží hledat krásné věci i v temných okamžicích. Dříve jsem se, jak říkáš, bál, že bych ji rozbil, ale teď, když se na to koukám zpětně, vím, že je to nesmysl. I kdybych jí ublížil, ona by si usmála a nevzdávali se, milovala by dál a pomohla mi zlepšit se. Kdybych jí ublížil, našla by něco pozitivního a nikdy mi nic nevyčítala. Vím, že se to nezdá, ale ona je psychicky velmi silná. A lidé, jako ona také. Myslím, že Eren na tom bude stejně. Sváděl tě a usmíval se na tebe po tom, co jste se koupali v ledovém jezeře. Jedna jediná pusa by mu stačila, abys zlepšil jeho den. Kamaráde, prosím tě, nenech ho odejít," řekne a já se nad tím vším musím zamyslet.

Je to pravda? Eren je jako Bell, je tedy možné, že by se mnou vydržel? On si myslí, že to zvládne. Chtěl by to zkusit. Ale co když se mýlím?
,,Co když mu akorát ublížím?" zeptám se na to, co mne tíží nejvíc. Jsou jen tři lidé, kteří mne mohou vidět takhle otevřeného. On, Bell a Eren. A kdysi k ním patřila i Mik. A stále patří, stále ji miluji! Ovšem Farlan má pravdu. Není to důvod přestat žít.
,,Tak pochopíš, co už nedělat. Život je o chybách a učení se z nich. Ale pokud ti mohu říct jedno- taky jsem se o to s Isabel bál. Ale když se nad tím zamyslím teď, vím, že to byla ta největší blbost pod sluncem. Protože já bych jí nikdy ublížit nedokázal. A ty taky ne. A než něco řekneš, důvod je už jen ten, že se o to tak strachuješ, Levi," řekne klidně, jistý svými slovy.
,,Dobře," odvětím a opět se rozhostí ticho. Myslím, že má pravdu. Nikdy bych mu nezvládl vědomě ublížit. Ale co nevědomky? Na jinou stranu, kdy přesně je možnost ublížit někomu nevědomky? Na to že bych byl opilý to nevidím. Náměsíčný nebývám. A jindy... jindy bych se zvládl hlídat. Myslím.

,,Jestli je to všechno, Levi, zítra musím pracovat na misi a potřeboval bych se vyspat," řekne Farlan a zívne, v jeho hlase opět slyším tu únavu, se kterou se mnou začal mluvit.
,,Pokud budeš chtít, rád si popovídám, ovšem budu rád, když nebudou dvě ráno," řekne a svému vlastnímu vtipu se zasměje, mne ovšem málem trefí šlak. Dvě ráno?! Jak mám zítra asi vstát?! No, ještě že je sobota...
,,Dobře, díky za rady i za čas," odvětím a on v odpověď zabručí něco ve smyslu že nemám zač.
,,Dobrou noc," broukne ještě a hned jak odpovím, přístroj ohluchne.

Dobře. Tak, jestli jsem o něco moudřejší tak minimálně o to, že už jim nevolám. Mám spoustu nových informací a přesto, když jen pomyslím na kluka, spícího v domku přede mnou, celý můj svět se zatočí. Je to hloupé. Vím, koho chci. Vím, že mne ten někdo neodmítne. Vím, že mne dokonce miluje. A přesto tu sedím a přemýšlím, jestli jít za ním, nebo radši ne.

Zima, která venku je mne nakonec přesvědčí a já se přeci jen zvednu a pomalým krokem zamířím do domku. Našlapuji tiše, jako kočka, jelikož ho nechci budit. Opatrně odložím svůj batoh zpět pod postel a zrak mi padne na tělíčko na posteli, spící, klidné a nevinné. Ano, to je to správné slovo. On je nevinný každým coulem a možná právě to mne tolik zaráží, protože já nevinný nejsem. Jistě, možná za rozhodnutí Mik nemohu, ale měl jsem ji varovat. Měl jsem ji hlídat a měl jsem se víc snažit. Ještě nebyla dospělá, neměl jsem ji nechávat tolik samotnou!
A co se týká jiných ohledů, ani v nich nejsem tak nevinný jako on. Ale to nemůže být nikdo.

Opatrně, abych ho nevzbudil si lehnu k němu pod vyhřátou peřinu a on se ke mně téměř okamžitě ze spaní natiskne. Jeho tělo mne hřeje ještě lépe, než ta peřina, pomyslím si a opatrně kolem něj obtočím své paže, abych si ho na sebe natiskl ještě víc. Možná že to, co dělám, je chyba, pomyslím si. Nějak ale nemohu odtrhnou pohled od jeho obličeje, který je nyní jen pár centimetrů od mého. Plné rty svádící k polibku, lehce se třepající dlouhé nádherné řasy, které jindy lemují dvě nádherná kukadla, oceánové hloubky v nichž lze nalézt vše, co člověk potřebuje. Menší nos, hebká snědá pleť a jemné, ačkoli málokdy učesané (spíš ledabyle rozcuchané) kaštanové vlasy. Je jako andílek, nádherný. Krásný.

Neodolám a jemně, snad aby se neprobudil, snad aby se mi nerozpadl pod rukama ho políbím na ty krásně tvarované rty. On sebou jen lehce pohne a na jeho tváři se objeví lehký, přesto ale všeříkající spokojený úsměv. A to nepatrné gesto donutí pozvednout koutky i mne.

Ještě dlouho poté pozoruji jeho nádhernou tvář a všechny pochyby ve mě zmizí, jako by tam nikdy nebyly. Nevím, jak ráno, možná je to jen iluze, přelud, který přes noc zmizí, ale právě teď, v tenhle moment je má mysl naprosto jasná. I přes ztrátu Mik, i přes nenávist k titánům, i přes všechno se mi tenhle spratek dostal hlouběji do srdce, než kdokoli před ním. A konečně, po všem sebeklamání mi dochází, proč to je. Konečně si to připouštím.
Miluju ho.