Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 48.

,,Na shledanou," řeknu a otočím se k odchodu. 

,,Počkejte ještě," zavolá za mnou pan Braun, v jehož (a také Hooverově) kanceláři se právě nacházím. Otočím se proto zpět a pozvednu jedno obočí na znamení nepochopení. Všechnu práci jsem udělal a chyby v ní určitě být nemohou, tím jsem si jist. Že by mne chtěl jen tak seřvat? Na to to také nevidím, to nebývá v denním pořádku zrovna tohohle z mých šéfů a ten, který naopak často dělá jen a pouze to je právě teď nemocný. 

Od doby, kdy dal Eren výpověď uběhl týden. Sedm dlouhých dní, které jsem byl nucen trávit bez jeho přítomnosti a ačkoli je to přinejmenším absurdní, musel jsem si přiznat, že jsem se na ní stal závislý. Ano, já, Levi Ackerman jsem se stal závislým na klukovi, který ani není člověk. Na jinou stranu, vzhledem k tomu, co všechno se, nejen uvnitř mne děje v poslední době, už mne asi nic nepřekvapí. Nebo jinak, teď už mne toho překvapuje tolik a tak často, že jsem si na to tak nějak zvykl.

Z mých úvah mne vyruší šéfův hlas:

,,Potřebuji s vámi mluvit. Ale ne tady- v soukromí," oznámí a jeho hlas je najednou zvláštně nekompromisní. Nevím o ničem zlém, co bych udělal a proto pouze kývnu a následuji ho někam do útrob celé téhle budovy. Vede mne do míst, ve kterých jsem ještě nikdy nebyl a zdá se to celé tak divné, že kdybych nebyl vycvičený voják a u sebe neměl své čepele, se kterými se pohybuji téměř neustále, možná bych se začínal i bát.

,,Proč jsme nemohli mluvit ve vaší kanceláři? Copak tam není soukromí?" zeptám se, když se zastavíme v jedné místnosti dost dobře připomínající kumbál našeho starého školníka, ve kterém jsme jako puberťáci s oblibou schovávali alkohol a cigarety. Chudák chlap o tom neměl sebemenší ponětí.

,,Ne tak úplně," odvětí vyhýbavě a na jeho tváři se usadí takový zvláštní, neidentifikovatelný výraz. Co mne ale zaráží je fakt, že v něm převládá smutek. Že by se něco stalo Hooverovi? Něco vážného, nejen banální nemoc? Protože bych za dobu, co je znám přísahal, že ti dva jsou si daleko bližší, než to vypadá.

,,Děje se něco?" zeptám se nakonec, jelikož Braun nevypadá, že by se měl k tomu začít mluvit. Najednou vypadá, jako že váží každého slova, jako by každé špatně pronesené písmenko znamenalo konec světa. Připomíná mi malého kluka, který rozbil okno a nyní se snaží matce vysvětlit, proč že od ní potřebuje peníze na opravu. No jo, okna se sama nerozbíjí.

,,Vy víte, proč musel pan Jaeger tak náhle odejít, že?" Zeptá se nakonec a já těžce odolám nutkání zašklebit se. Vím to. A dost dobře nevím, jestli jsem na sebe pyšný, nebo naštvaný. Jsem smutný- trápí a ničí mne, že není se mnou. Kruci, bolí mne jen ta myšlenka, že je smutný, že je beze mne a že za nějakou dobu začne opět žít ve vztahu, po boku někoho jiného než jsem já. Protože někdo jako on opravdu bude požadovaný. Ne bude, je. A přeji mu to, chci, aby byl šťastný, přesto se té bolesti ale nemohu ubránit. Neměl jsem mu ublížit. Ale pokud to zapříčiní, že bude po zbytek života šťastný? V tom případě budu taky. I když ne tolik, jako bych byl po jeho boku.

,,Má to něco společného s vámi?" dodá a na chvilku se odmlčí: ,,Byli jste spolu? Jako pár?" Jakmile dokončí větu, odolávám nutkání vytřeštit na něj oči a pouze udržuji kamennou masku v obličeji. Uvnitř mne ale svítí jasným červeným světlem jasná otázka: "Jak?" Jak na to přišel? Copak jsme byli tak průhlední? Vsadil bych se, že jsme nedělali nic nápadného. A když ano, nikdo nás neviděl ani neslyšel. Jsem si tím jist. Tak jak sakra může vědět, respektive tušit, co pro mne Eren vlastně znamenal? Tuším to vůbec já sám?!

,,Nevím, proč mi pokládáte otázky tohoto typu, ale vzhledem k tomu, že se ptáte, máte už jasno. Zajímá vás-li to tedy, tak už nejsme," podotknu a mé myšlenky už se jaksi samovolně začínají stáčet k odchodu. Téma, které pan Braun vybral pro mne rozhodně není příjemné nebo dokonce žádané. A už vůbec ho nechci rozebírat s ním.

,,To mne mrzí," řekne a já v jeho hlase slyším zvláštní upřímnost. Je to divné, jelikož on by měl být rád, že nemá žádné milostné vztahy na pracovišti. Nebo by mu to alespoň mělo být jedno, však nás neznal. Ne pořádně.

,,Víte," pokračuje po chvíli, během které jsme oba pohrouženi do svých myšlenek, ,,pravdou je, že vím, že i vy odejdete. Vidím, že jste tu bez něj jako tělo bez duše a že tu nejste spokojený," řekne a tím mne zaprvé šokuje, jelikož bych rozhodně neměl být tak snadno čitelný a zadruhé vcelku mile překvapí. Práce je to skvělá, ale brzy budu pryč (Bell s Petrou podávají zprávy. Každým dnem jsou si jistější že máme, pro co jsme přijeli) a budu muset podat alespoň nějaký důvod. Pokud si sám myslí toto, bude to pro mne o dost jednodušší.

,,Obávám se, že máte pravdu, pane. V tomhle stavu jsem vám jakožto ochranka dost dobře k ničemu," řeknu a pokusím se znít smutně, chci aby věřil, že je mi to líto. Samotného mne proto šokuje, jak věrohodně a upřímně to zní. I přes výstřelky druhého z šéfů jsem si to tu zamiloval. Kruci, nejen to. Potkal jsem tu Erena, zažil nejlepší tréningy svého života. V téhle budově a s těmito lidmi se odehrálo tolik příběhů, které s sebou nosím jako cenné vzpomínky. A teď to bude všechno jen zábleskem, který již nikdy nezopakuji. Ale i přesto... i přesto mohu teď a tady říct, že to bylo krásné.

,,Chtěl bych vám proto poděkovat," řekne a v jeho hlase najednou takový ten  "přízvuk šéfa" jako by se vypařil. Je ke mně úplně upřímný, jako bych byl jeho přítel, který ho má navždy opustit. A je až děsivé, že to není tak daleko od pravdy.

,,I když to tak možná nemusí vypadat... budete nám chybět. Jako osoba, ne jako pracovník. Mě i Bertoldovi," řekne a já se musím zašklebit. Jasně, Hoover mne tu bude fakt postrádat. Beztak teď někde slaví. Pak si ale v duchu povzdechnu.

,,Vy mě taky," řeknu nakonec nenuceně. Mé loučení se ale nevztahuje pouze k Braunovi, ale k celé titání říši. K západu. K budovám a lidem. K lásce a Erenovi. Ke vzpomínkám. Ke štěstí. Protože už teď vím, co je nevyhnutelné. Dnes je čas podat výpověď.