Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 59.

Zavřu oči a několikrát se nadechnu a znovu vydechnu, abych zklidnil děsivě rychle bušící srdce. V myšlenkách se podvědomě připravuji na to, co se teď stane, jelikož je mi tak nějak jasné, že si moji spolubydlící dál nenechají ucházet, co se to se mnou děje. Snažil jsem se před nimi chovat jakože jsem v pořádku, skutečně jsem se snažil do ničeho je nezatahovat, ale dnes už si toho museli všimnout. Slyšel jsem, jak při představování plánu Bomba a následném označení dvou předem vybraných míst zalapala Bell po dechu. I když to mohlo být pouze z představy mrtvých nevinných, jsem si jist, že tohoto si všimla taky. Ona není hloupá. A Farlan taky ne.

Pomalu odemknu vstupní dveře a otevřu je, tam mne ale čeká překvapení. Byt jako by dýchal prázdnotou, jako by se mi smál, že jsem čekal něco jiného. Lehce se usměji, ačkoli mi do smíchu není. Takhle je to možná dobře...

V ten moment se mi zezadu kolem těla obmotají dvě paže a já pochopím, že jsem se mýlil.

,,Levi, Levi, Levi!" piští má kamarádka a tiskne se ke mně.

,,Kámo, kde si myslíš že jsi byl? Hledali jsme tě už dvě hodiny," řekne Farlan, který se objeví až chvilku po Isabel a mně až v ten moment dojde, že přišli zvenku. Jsem nějaký šíleně zpomalený, pomyslím si trpce, dál nad tím ale nepřemýšlím. Beztak znám příčinu.

Vzpomínka na to, co mne donutilo na chvíli se vypařit celému světu mi znova nahrne do očí slzy, nějak je ale zamrkám. Nechci se tu opět složit, nechci...

,,Isabel, oni ho chtějí zabít," zašeptám tiše a otočím se na kamarádku, která stále opakuje mé jméno. Až v ten moment si všimnu, že je celá bledá a oči má napuchlé. Co... co se jí stalo? Ona se ke mně ale natiskne ještě víc, tentokrát mlčí, jako by se snažila pouze dokázat, že je tu se mnou.

,,Farlane..." otočím se i na něj. Tolik bych si od nich teď a tady přál slyšet, že jsem se spletl a že se nic takového neděje. Že plán bomba není v polovině a že můj plán na Erenovu šťastnou budoucnost nemizí mezi prsty, jako ptáci odlétající na zimu do tepla. On však pouze zakroutí hlavou, pohled sklopený k zemi. Tohle... tohle jsem si vidět nepřál.

,,Co... co teď? Farlane, Isabel, já... já ho nemůžu nechat umřít," zašeptám a oni se na mne oba podívají s takovým smutkem v očích, takovou dávkou bezmoci a lítosti, že cítím, jak se mi z kolenou stává želé, jak mi srdce zběsile tluče a přeje si ukončit tu bolest.

Obmotám ruce kolem pasu Bell a obejmu ji, jako by mi to snad mohlo pomoct od všech problémů. A na malý moment si přijdu jako dítě, které se schovává u matky v sukních a myslí si, že ho uchrání před celým světem. Přál bych si být zase takové dítě, hrát si s Mikasou a neřešit žádné problémy, přál bych si aby tu byl Eren a aby nebyla žádná válka, kruci, přál bych si i aby tenhle svět tehdy nepřijal žádost o zákazu titánů. Přál bych si, aby se nic z toho, co se stalo, nestalo, přál bych si svoje vlastní šťastně až do smrti! Sakra, přál bych si ten krásný život, v jaký jsme jako děti snili, tak proč ho mít nemůžu?!

Ten den už pak probíhá tak nějak obyčejně. Večeřím, jdu do svého pokoje a tam zůstávám. Vím, že se mi přátelé snaží pomoct a jsem jim strašně vděčný, ale já prostě nemůžu... nemůžu dál snášet ty pohledy plné lítosti. Všechno jako by se na mne v ten moment sypalo, všechny mé velké sny, které jsem kdy měl a ve které jsem kdy věřil jako by mi v ty momenty bolestně připomínaly, jak hluboko už mi je tenhle svět pohřbil. Jak hluboko jsem si je pohřbil já sám...

Zalezu si do postele, rozhodnut usnout a dál se nevěnovat všemu tomu kolem. I když mne s největší pravděpodobností budou následovat noční můry, i když jsem si jist, že moje podvědomí nepřestane pracovat na obrázcích možných výsledků toho děsivého a nenáviděného plánu bomba, přesto chci konečně alespoň na malou chvíli zmizet z reality. Možná jde o klasické z louže pod okap a možná jsem prostě jenom srab, který odmítá čelit sám sobě, ale alespoň na malou chvíli chci zapomenout...

Další hodinu se potom převaluji v posteli a myšlenky mi nedají spát. Nenávidím je, nenávidím všechno, nenávidím tenhle plán, Mika Zachariase, naši i jejich říši, válku a to, jak nikdo není schopen poučit se z té debilní historie. Skončili s tím ti před námi a skončíme s tím i my. Všechno je pouze o tom konečně to pochopit... my, co jsme přežili jsme přece dostali tu debilní druhou šanci, kterou miliardy jiných nedostali. Proč to nikdo nechápe?

Ne, neměl bych takhle přemýšlet. Ani já to donedávna nechápal. Lidé, ať už my, nebo ti co tu žili tisíce let před námi, všichni děláme rozhodnutí. Zásadní rozhodnutí, která mohou velmi lehce změnit či zkazit něčí život. Odsuzujeme a nenávidíme, máme emoce, prostřednictvím jichž konáme. Je tak snadné rozhodnout se. Jenže nikoho už nezajímá, jestli se rozhodl správně. Nikdo už neřeší, že by to mohlo být jinak, protože si každý stojí za svou pravdou. A to je důvod, proč jsem rád i přes všechnu tu bolest, že se stalo co se stalo. Protože jinak bych nikdy nepochopil, jak moc jsem jsem se mýlil.

Zavřu oči, pevně k sobě tisknu oční víčka, jako by mne to snad mohlo zachránit od dalších myšlenek. To všechno, co se stalo, co se změnilo ve mně, to je zásluhou Erena. Bez něj by nic z toho nebylo. Jsem mu to dlužnej, sakra. A co já udělám? Já tu ležím a nedělám vůbec nic, i když vím, co se každou chvíli může stát.

Kdybych tak věděl... kdybych tak věděl kdo byl vybrán, kdy odjel, kdy se to stane a jak, kdyby nebyl zákaz titánů, kdyby se všechno tak blbě neposralo... Kruci, já tu nechci jenom ležet, jenže... co sakra můžu udělat?