Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 22.

LEVI
Sedím doma, v prstech svírám jedinou věc, kterou jsem si odtamtud odnesl a hlavou mi víří nespočet myšlenek. Ačkoli mám ale právě teď před sebou něco tak zvláštního a divného, že netuším, jak si nové informace přebrat, v hlavě se stále vracím k tomu jedinému okamžiku, kdy jsem pod Erena kopnul tu větev a následně ho chytil do náruče. V jeho očích se v ten moment opět, stejně jako kdykoli když jsem ho "zachránil" zračila vděčnost. Musím uznat, připadal jsem si dost špatně. Neměl by mi být vděčný, nejen že jsem ho využil pro nahrání zvukového záznamu z toho rozhovoru, ale ještě jsem mu pak schválně podrazil nohy, abych mu mohl diktafonek nenápadně sundat. Jistě, povedlo se mi to, ale být v jeho očích jako hrdina, i když to já jsem mu uškodil mi není zrovna dvakrát příjemné.

To obětí... To jsem nelhal. Jistě, bez důvodu a časového nátlaku bych ho sám od sebe neobjal, už jen kvůli tomu rannímu fiasku, ovšem když jsem říkal, že mi chyběl, myslel jsem to smrtelně vážně. Ty tři dny byly... takové dlouhé, nudné, nebylo to ono. A jeho oči, když jsem to řekl, opět tak nádherně zazářily... slyšet z jeho úst, že jsem mu také chyběl, bylo krásné. Bez přehánění.

Vlastně ze své hlavy nemohu dostat Erena obecně. Sám sobě nerozumím, ale tak nějak podvědomě vím, že už ho pryč asi ani nedostanu.
Když jsem na samém začátku říkal, že ho touha se se mnou přátelit stejně brzy opustí, musím se nyní opravit- neopustí. Možná jsem to tušil a spíš v to tak jako doufal, on se ale vymyká všem mým předpokladům, ať už o Titání říši nebo o jejích obyvatelích jako takových. Fascinuje mne. Už od samého začátku mne fascinoval, už jen ty jeho oči, ty jiskry v nich, už jen ta radost a dětská naivita. Myslím, že jestli se opravdu válka chystá, jakože tomu věřím, on to netuší. Nikdy by neuvěřil, že to jejich strana je ta špatná. Nikdy by neuvěřil, jak je Titání svět prohnilý, ale to z něj dělá... jeho. Je to zvláštní, Isabel jsem za to vždy káral, protože mi to přišlo neuvěřitelně nepraktické, ale u Erena se mi tenhle postoj líbí. Možná je to zvláštní a divné, ale je to tak.

Konečky prstů se instinktivně dotknu svých rtů, které mne při vzpomínce na toho hnědovláska zabrní. Upřímně- ten polibek, který mi věnoval jsem doopravdy nečekal. Myslel jsem, že bude v šoku už z té pusy na tvář, ale že by mne políbil rty na rty, krom toho tak... vášnivě? Ano, to je to správné slovo, vášnivý. Stejně si ale nemyslím, že to neudělal pod vlivem situace. Možná se mu prostě zdálo, že nám jinak Monika neuvěří. A vůbec- vždyť jsem vlastně ani pořádně nevěděl (a dosud nevím), jestli mu ta ženská vadí! Co když ne?

Ugh, začínám přemýšlet nad hloupostmi. Přeci se se mnou smál... Ale co když...?

Zatřesu hlavou, abych všechny tyto hloupé myšlenky rozehnal a opět se podívám na fotografii, kterou držím v prstech. Určitou částí mne zacloumá v ten moment vztek. Nejraději bych maličký obrázek zmačkal, roztrhal a vyhodil někam ideálně do aktivní sopky. No, prostě bych to milerád zničil.

Pohled mi sklouzne na šťastné tváře, které se na mne z fotografie usmívají. Obě znám až moc dobře. Muži na obrázku mají jednu paži přehozenou přes ramena toho druhého, dobrovolně, jsou spolu šťastní. A to mne vytáčí.

Zvuk na přístroji jsem si poslechl hned, co jsem přišel domů. Řešili tam vesměs hlouposti, které s plánem na válku nijak nesouvisely, jedna věc mne ale zaujala.
,,Jak to jde?" zeptal se muž, kterého jsme byli navštívit někdy během rozhovoru. Neřekl žádný název, bylo tedy zřejmé, že všichni vědí, co to "ono" je.
,,Dobře. Máme vše pod kontrolou a nikdo nic netuší," odvětil pan Braun. Na chvíli se rozhostil ticho.
,,To je dobře. Jsem si totiž na 100% jist, že z tohohle by při odhalení byly neuvěřitelné problémy," řekl, možná až smutně. Doteď nad tím přemýšlím, ale důvod, proč by měl být smutný, mi prostě uniká. Že by mu bylo líto, že přivede lidstvo i Titány do záhuby? Proč by ale potom nechtěl, aby byli odhaleni? Nerozumím tomu, ale doufám, že na příštích akcích nasbírám další informace. Pro dobro lidstva je nepředstavitelné, abych nakonec neposkládal všechny dílky skládačky, která přede mne byla takhle hrubě rozsypána.

Na chvíli se zamyslím. Možná, že roztrousit nás daleko od sebe nebyl dobrý nápad. Nemyslím tím, že bysme všichni měli jet na stejné místo, ale možná by bylo chytřejší, kdyby nás jelo 10 a bydleli jsme po dvojicích. Možná by bylo lepší smět se poradit o nově nabytých informacích a přijít na nějaký závěr. Na jinou stranu, možná by to bylo akorát rozptýlení. Jsem si jist, že například Petra nebo Isabel by s někým dalším pracovaly ještě méně, než když si teď neustále volají. (Ano, Isabel mi to nepotvrdila přímo, ovšem jsem si tím jist. Už jen ten tón, kterým se představila, když jsem s ní volal, naznačoval, že toto není poprvé. A rozhodně ne ani naposled, ačkoli zrovna mezi námi dvěma možná. Znovu se nařknout z lásky nenechám...) A pokud by byla Isabel s Farlanem, je dost možné, že to už by nepracoval ani on. A to už by bylo nemyslitelné, jejich informace jsou pro lidstvo klíčové, stejně jako ty mé.

Odložím fotku vedle sebe a povzdechnu si, abych ze sebe alespoň trochu dostal tu blbou náladu, jež mne přepadne při každém, byť jen kradmém pohledu věnovaném tomu hloupému obrázku. Ten úsměv, ten zářivý a šťastný úšklebek, který mají oba na tvářích mne drásá. Mohl to říct. Tohle je další klíčová informace, kterou mi zatajil. Kdyby se to vědělo...

A v tu chvíli mi dojde, že on určitě ví mnohem víc, než přiznává. Než přiznával doteď. A konečně taky alespoň částečně chápu jeho chování. Na téhle fotce totiž vypadají, jako by se znali roky. A to známená, že se mezi nimi muselo něco stát. Co to ale bylo?

Sbalím ruce v pěsti, jelikož se mi v mysli opět objeví ta myšlenka, že nám tohle zatajil. Zatajil to celému lidstvu. Protože z tohoto by se vymluvit nemohl. Na té hloupé fotografii se vpravo nachází mladý, usměvavý Erwin, vlasy klukovsky sčesané na patku a ruku ledabyle přehozenou přes jeho ramena- přes muže, u kterého jsem myslel, že ho z celého srdce nenávidí.
Byl to on. Král celé Titání říše.
Mike Zacharias.

...
Dobré ráno všem...😂