Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 79.

Vyběhnu z budovy a zamířím rovnou do uličky, ve které jsem nechal koně. Na toho se vyhoupnu a pobídnu ho k běhu, zhruba stejně rychlému, jako při cestě do říše.

Když jsem dorazil do sídla správců západu, byl již večer, netrvá tudíž dlouho a na říši se snese tma. Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak rád jsem nyní za prázdno v ulicích podstatně mi ulehčující posun vpřed. Ne že by tedy zas tolik záleželo na tom, zda někomu budu připadat podezřelý nebo jestli mi někdo věnuje nějakou peprnou přezdívku, ale opravdu nechci mít znovu na svědomí něčí život. Takhle je to nejlepší.

Nejprve vedu koně směrem k jižní bráně, pak se ale zamračím. Pokud pojedu tam, budu se dlouze motat mezi domy, navíc pojedu celou noc a vzhledem k tomu, že jsem byl v sedle celé dopoledne na cestě sem, potřeboval bych se někde vyspat, nemohu jet nonstop, už jen kvůli koni. To poslední, co potřebuji je o něj přijít. Cesta, kterou jsem dnes absolvoval sem také nebyla nejlehčí, úsek mezi říšemi mi bude trvat několik dní a pokud si vše nepromyslím, nemůže mi nic vyjít.

Pokud pojedu k západní bráně, mohl bych z říše vyjet do dvou hodin. Někde za branou bych se na pár hodin vyspal a nechal koně odpočinout, tudíž bych pak mohl jet celý den, nepřekážely by mi domy ani lidé. Na jednu stranu ta cesta bude o trochu delší, na úplně jinou bych ji ale při štěstí na své straně mohl stihnout dříve a při ještě větším štěstí i efektivněji.

Jet k Jihu je osvědčená cesta, kterou znám. Ale ve chvíli, kdy se všechno hroutí si zoufalá situace žádá zoufalá řešení. Nejspíš je na čase začít riskovat, protože pokud to neudělám, nemusí se to vydařit vůbec. I když to zní šíleně.

Otočím koně o devadesát stupňů a on si pohrdavě odfrkne, jako by se mi snažil naznačit, že jsem si tu trasu taky mohl rozmyslet dřív. V cestě ale pokračuje vytrvale, za což jsem neskonale vděčný. Koně Legie jsou silní a vytrvalí, to je pravda, po dosažení určitého věku ale mají nárok na odpočinek a tohohle už budeme mít pěknou řádku let, je proto fascinující, kolik síly a ochoty pokračovat v sobě to zvíře ještě nachází.

,,Jestli všechno zvládneme, máš u mě další jablka, která ti dnes tak chutnala, kamaráde," zašeptám mu do ucha a přísahal bych, že mi rozuměl víc, než by měl, jelikož ze sebe vydá spokojené zařehtání. Asi to bude doopravdy inteligentní zvíře. A nebo se po těch letech naučil, co znamená slovo "jablka", kdo ví...

Netrvá dlouho a domy kolem mě se sobě navzájem začnou čím dál více podobat, vše začíná být neznámé. Mohu jen děkovat jakési vyšší moci, že jsem se měsíce zpět rozhodl přidat k pánům Hooverovi a Braunovi jakožto ochranka, tudíž je doprovázet na všech cestách. Nebýt té trošky míst, které, leč jich není moc, dokáži rozpoznat a určit kde přibližně jsou, byl bych ztracený.

Jedu dál a dál, bez zastavení a bez delšího rozmýšlení. Mám-li správný směr, dříve nebo později musím narazit na zeď. A pak už by to nemělo být tak těžké.

Jo, tohle místo znám, v tomhle domě bydlí ten boháč, za kterým jsme jeli na jedné z posledních výprav, které jsem absolvoval! Jsem už tak blízko, musím být. Už jen pár desítek metrů, pár zatáček, kterými projedu, pomyslím si a skloním se blíže k hřbetu koně, na kterém sedím. Notak, kamaráde, přidej ještě trošku, ať už jsme pryč, ať vím, že jsme tuhle část plánu dokázali...

A v tom ji konečně zahlédnu. V dáli, přede mnou se tyčí, majestátně a hrdě ona ochránkyně Títáního světa a v ní zabudovaná Západní brána, ke které mám namířeno. Dokud jsem ji nezahlédl, neměl jsem ani tušení, jakou úlevu ve mně ten pohled vyvolá. Už jen kousek a budu venku z říše, o další krok blíž k úspěchu!

A kůň, na kterém sedím jako by vycítil, jak blízko cíli a odpočinku pro něj se právě nacházíme ještě o malinko zrychlí, aniž bych ho musel pobízet. Cítím vítr ve vlasech, kterak mi ničí snahu udržet je učesané a zároveň mi dodává ten úžasný pocit svobody, který naprosto miluji a který člověku může dát jen sezení v sedle koně. je to tak dokonalé, vždy jsem to miloval.

Domy jako by utíkaly proti nám a následně mizely někde v dálce za námi a zeď se stále více a více přibližuje až konečně stojíme jen pár metrů od brány, jen pár metrů od opuštění Titání říše.

,,Kampak, kampak?" vystoupí ze stínu u brány muž, může být tak stejně starý jako Eren, v obličeji se mu usadí zvláštní nadřazený škleb a paže si překříží na hrudi.

,,Ven," odvětím prostě, nemám čas ani náladu vybavovat se tu s tímhle idiotem.

,,To nepůjde, ne v noci a ne tudy. A ne, protože jste to vy. Nějaký doklad totožnosti není?" zeptá se s pozvednutým obočím. Ne, protože jsem to já? Takže kdybych byl nějaký známý boháč, mohu si odjet kdy chci, jo?!

,,Na to ti víš co, potřebuju jet ven," zavrčím na něj a posunu se o další krok dopředu, v ten moment ale periferním viděním zahlédnu, jak se v jeho ruce leskne jakýsi kov. Že by nůž?

,,Tak poslouchej," přejde volně do tykání, ,, říkám, že za stávajících podmínek to nepůjde. Ale pokud bys u sebe měl nějaké zlato, vsadil bych se, že se podmínky změní," podotkne drze a já se zašklebím. Nevím, co přesně to způsobí, možná jakýsi děsivý lesk v mých očích který v ten moment nedokážu potlačit, v těch jeho se ale na moment mihne strach.

Sáhnu pod svůj plášť, který, spolu s tmou dobře skrýval celou mou výstroj, kterou jsem nestihl svléci a vytáhnu své drahé čepele. Není třeba slov, jen si chvíli koukáme do očí, než se jeho roztřesená dlaň rozevře a nůž s cinkotem dopadne na zem. Seskočím z koně a seberu ho, doufaje, že u sebe nemá další a opět nasednu na koně.

,,Mění tohle podmínky?" neodpustím si ještě posměšný dotaz, řečený ale zcela vážným hlasem, pak už ale pobídnu koně a projedu kolem zcela zkoprnělého strážného, který nemá ani špetku cti a možnosti nazývat se vojákem kamsi do tmy, vstříc lidmi ani titány nepoznamenané krajině ležící mezi říšemi...