Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 63.

,,Jsi nervózní?" zeptá se Historia a já se zašklebím. Ne, nejsem nervózní. To je moc slabé slovo. Myslím, že by se ze mě stres dal ždímat a že asi každou chvíli zešílím. Neustále se strachuji, abychom to stihli a paradoxně se každým metrem, o který jsme k titánímu světu blíže, cítím hůř a hůř. Nervózní? Ne, určitě ne.

Sedíme ve svém již připraveném ležení. Obloha se nezdá, že by chtěla spouštět déšť, přesto jsme ale raději našli místo pod přírodou vytvořeným skalním převisem, kdyby začalo cokoli padat (krom toho převisu samotného ale to se snad nestane), měli bychom být v bezpečí. Mohlo by být nějakých deset hodin, kolem je šero, takřka tma. V rukou máme večeři. Nejraději bych pokračoval v cestě i v noci, ale usiloval bych tak maximálně o zlámání nohou našich koní kvůli noční tmě a nebo o jejich padnutí vyčerpáním. I já jsem po celém dni v sedle rozlámaný.

,,Bojím se, že to nevyjde," přiznám. Sám si moc nejsem jistý, o čem teď vlastně mluvím. Co nevyjde? Nepřijedu včas? Nepustí nás dovnitř? Nestihnu ho dostat pryč? Nebo jde o něco úplně jiného?

Pravdou je, že i když bych se měl bát hlavně toho všeho kolem plánu Bomba, cítím také strach týkající se Erena jakožto osoby. Nemohu couvnout. Nejen to, ani nechci couvnout. Nesmím. A přesto se tolik bojím toho, co bude následovat. Bude na mne koukat vyčítavě? Zlomeně? Naštvaně? Bude na mne vůbec koukat, nebo mě rovnou pošle do háje? Ne, to by snad neudělal. Takový on není. A přeci, zmizel jsem z jeho života bez jediného slova, to nejde jen tak přejít. Má právo se zlobit, měl by se zlobit.

,,Nechci říct, že to vyjde, protože to nevím. Nikdo neví, co se stane dál, naše životy jsou nevyzpytatelné, nepředvídatelné. Nemyslím si, že by naše budoucnost byla vepsaná ve hvězdách. Jsou nádherné, mystické, ale nemyslím, že by určovaly, co s námi dál bude. Náš osud je v nás. jedině my můžeme určit, co se stane dál. Vyprávěl jsi mi o Erenovi a tebe znám, vím, že ani jeden z vás není zlý. Nebude chtít zničit příběh, který byste spolu mohli napsat. A ty to sám víš.

Všechno bude ve vašich rukách. Život vám připravil spoustu překážek," zašeptá, její hlas na chvíli utichne a někde daleko je slyšet jakési zvíře. Noční les je neskutečně pozoruhodný.

,,Ale bez ohledu na to, jak zle se tváří minulost, nic není dáno předem. Příběh, který ještě napíšete je pouze ve vás, to vy ho přenášíte na papír. To vy jste ti, kdo ho bude psát do těch hvězd, chápeš? Možná... možná když si uvědomíš, že je to jen a pouze o tom, jak to ty celé uděláš a o ničem jiném, nebudeš se tolik bát. Zní to naprosto šíleně, ale oba jste rozumní lidé a když si člověk uvědomí, že nic dalšího - žádná vyšší moc, magie, skřeti, víly, či ty hvězdy - v tom není, jen ty a on, pochopíš, jak je všechno vlastně jednoduché.

Spousta věcí se může pokazit. Vždycky mohla, tak to prostě je a já neříkám, že není. Nezbývá, než věřit sám sobě a Erenovi, ale znáš ho, nejlépe víš, jaký je," řekne zamyšleně.

Má pravdu, všechno je to o nás dvou. Náš vlastní příběh. Jenže co když právě v tom je ten problém? Co když to, co vždy vše zkazí, jsem právě já sám?

Faktem zůstává, co všechno už se pod mýma rukama pokazilo. Nemohu si dovolit další selhání, jenže copak já to ovládám? Copak jsem chtěl plán Bomba? Copak jsem chtěl, aby se Erwin rozhodl jak se rozhodl? Copak jsem chtěl smrt své sestry? Ne, nechtěl. Nic z toho jsem nechtěl, neplánoval. A i když vím, že budoucnost neřídí nic krom nás samotných... i tak je to všechno sakra děsivé.

Když oba dva dojíme svá jídla, popřejeme si dobrou noc a ulehneme ke spánku. Není čas plýtvat drahocennou možností odpočinku povídáním, to můžeme i za cesty. Krom toho nás ještě čekají dlouhé dny v sedle, je důležité, abychom byli plní sil. Nebo minimálně abychom nebyli unavení a necítili se pomalu jednou nohou v hrobě, jako když jsme jako teenageři kašlali na všechno a všechny a záhadně se probouzeli bůh ví kde. To se mi bohudík stalo jen párkrát, protože i když jsem byl výtržníkem a puberťákem jako jiní, měl jsem Mikasu a zodpovědnost. I tak si ale dost dobře pamatuji, jak jsme oslavovali úspěšné ukončení studia a dodnes nevím, co přesně jsem tu noc dělal, ale asi jsem docela rád, že jsem se probral "pouze" na střeše školy... Co si budem, kantoři ze mne tehdy nebyli moc nadšení.

Po zhruba půl hodině vedle mě Historia klidně oddychuje, byla opravdu unavená. Musím přizdat, že ženeme skutečně rychleji, než bylo původně v plánu, i já jsem unavený, ale spánek se stejně ne a ne dostavit. Hlavou mi kolují myšlenky, vzpomínky, ale hlavně dohady a předpoklady. Touha věděl, co se stane se mísí s pocitem bezradnosti, přísahám, že nic není tak těžké jako usnout, když vím, že každá minuta kterou nesedím v sedle a nepochybuji se kupředu může být osudová. Jenže je fakt, že koně si také potřebují odpočinout. Prostě to nejde.

Nikdy jsem nevěřil v žádného boha nebo nějakou vyšší moc. Náš svět obecně nic takového neřeší, kdyby to existovalo, nedopustilo by to války, nedopustilo by to tolik trápení. Víme ale, že ti před námi na podobné věci věřili. Doufali, že je kdosi zachrání, spasí.

Nevím, zda skutečně nějaká vyšší síla existuje a pouze na mne z vysoka sere, nebo neexistuje a já tu přemýšlím úplně zbytečně, možná spíš to druhé, ale jestli něco je - cokoli, bůh nebo velká zlatá myslící lžíce, je mi to fuk - dost by se hodilo, kdyby se to teď koukalo. Ti před námi věřili, že cosi hlídá každý náš krok a stará se to, aby se nám nic nestalo. Mám tak nějak dojem, že jestli to tak je, to, co má hlídat mne, má na očích šátek, v uších sluchátka a hraje kdesi slepou bábu, ale teď... teď asi budu potřebovat, aby mi to pomohlo. Ať už je to cokoli. Velká zlatá lžíce, budeš mě mít na svědomí...