Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

kapitola 88.

A tak jsem teď tady, před hradní bránou, shlížející do údolí a snažící se dát si dvě a dvě dohromady. Sakra, konečně chápu, odkud ten špatný pocit může pramenit a zároveň doufám, že jsem se spletl, že to tak není. Musím dovnitř!

A s tou myšlenkou se, poháněn něčím, co bych přesně nedokázal specifikovat, rozběhnu do hradu. Slyším hlasy, nevím, o čem mluví, ale slyším je a to mi stačí. Běžím, jak nejrychleji a zároveň nejtišeji to jde. Netrvá dlouho a vím, kdo mluví. Tedy, jeden z těch hlasů je stále neznámý, ale druhý muž ho nazývá "Erwine".

konečně se dostanu ke dveřím, za kterými se Levi s nenáviděným Erwinem nacházejí. V ten moment ale zaslechnu něco, co jsem tedy rozhodně slyšet nechtěl. Ten muž, vysoký blonďák, kterého znám jen z fotky a spousty domněnek, které o něm mám, vyzná Levimu lásku a místnost se ponoří do ticha. Ne, teď tam nemohu vlézt. Musím slyšet, co na to Levi řekne, tak zoufale to potřebuji i když to vlastně vím.

Ne, nesmí mu to opětovat, ne po tom všem! Vždyť to Erwin chce válku, chce to všechno, proti čemu Levi bojuje! Teď se ti dva přeci nemohou udobřit, teď... Ne, prostě to nejde! Levi, moc tě prosím, dej mu košem... Asi to je sakra sobecké, ale já prostě nedokážu poslouchat o něžných citech, které k sobě ti dva cítí. Nedokážu to přijmout, nikdy jsem nedokázal, i když to vím už jakou dobu, protože...

Protože Leviho miluji.

Ta slova se mi vybaví v hlavě snad samovolně a jsou tak jasná, až mne to samotného překvapí a zarazí. Za tu dobu jsem se skutečně snažil zapomenout na něj, snažil jsem se jít dál. Pak, když přijel, bylo to tak náročné, myslel jsem, že jde pouze o otvírání starých ran. Myslel jsem, že to všechno, co jsem dělal jsem dělal, protože to bylo správné, že to tak mělo být, ale až teď, v tenhle moment mi plně dochází, jak moc jsem se pletl.

Miluju ho. I když jsem se skutečně snažil, i když mi zavdal dost důvodů, já je všechny smetl a jeho chování pochopil. Možná, že on to neví, možná jsem to doteď netušil ani já sám, ale já už mu to všechno odpustil. Dávno. Ať je to jakkoli, ať už má Erwina nebo ne, ať už stejně nakonec zmizí z mého života nebo se se mnou bude stýkat alespoň přátelsky, já ho miluju. A nemůžu to zastavit, nemohu se toho zbavit. Nejde vyškrtnout jeho jméno, ozdobným a upraveným písmem jemu vlastním, vryté do mého srdce. Je tam už navždy, nikdy nezmizí. Miluju ho.

Jejich další slova mne ale zarazí. Nejen že o opětování citů nepadne z Leviho úst ani zmíňka, dokonce zní, jako by... Je to naprosto šílená myšlenka a rozhodně bych ji ve své hlavě neměl podporovat, přesto se toho dojmu ale nejde zbavit. Přesto zní, jako by nechápal. Jako by nevěděl, o čem to Erwin mluví. Jako by ho celá situace překvapila.

Co by to ale mohlo znamenat? Co ten dopis? co všechy ty věci, které jsem našel? Ne, nemůže být možné, že by spolu nikdy pár netvořili. Že by o Erwinových citech nevěděl. A přesto to z jeho slov vyplývá tak jednoznačně...

Pokud jsem ovšem byl při těchto slovech zmatený, po tom, co řekne Erwin dál, si přijdu jako vyoraná myš absolutně netušící, proč je kolem ní najednou světlo. Muž, který se nachází ve vedlejší místnosti s Levim totiž začne vyprávět svůj příběh, který mi naprosto vyrazí dech. Stejně jako to, co řekne potom.

,,Ty mne ale nemiluješ, viď?" Mám pocit, že se mi po těch slovech snad zastavilo srdce. Setiny sekund mezi otázkou a odpovědí jsou dlouhé jako hodiny, mám pocit, že pokud odpověď neuslyším co nejdříve, asi se rozpadnu v prach, asi mne to čekání zabije. Jsem tak blízko zhroucení a zároveň, kdesi ve mně, hoří plamínek naděje, že by přeci jen odpověď mohla být taková, jakou bych si přál...

,,Promiň, ale nejde to. Asi jsme si prostě nebyli souzeni, jsme si v mnohém až moc podobní a v jiném zase až moc rozdílní, abychom mohli být spolu. A taky... taky už mé srdce patří někomu jinému. Mrzí mne to, ale já už miluji Erena a navždy ho milovat budu, nikdy bych ho ve svém srdci nedokázal nahradit. Promiň," řekne Levi a celý můj svět se zhroutí, myšleno ale v dobrém slova smyslu. Přijdu si, jako bych mohl létat, tančit a zpívat, jako bych byl v tom nejkrásnějším snu, v pohádce, ačkoli tak se peklo kolem mne nazývat rozhodně nedá.

Ti dva spolu nikdy nebyli. Dopis, který jsem našel, posílal Erwin, protože chtěl Leviho uhnat, on se ale nenechal, protože ho nikdy nemiloval. On miloval mě. Kruci, stále miluje mě!

Přísahal bych, že teď musím být ta nejšťastnější osoba v lidské i Titání říši, nejšťastnější osoba na celém tomto světě co kdy žila, před i po válce. Nejšťastnější osoba všech dob. Už už se hrnu ke dveřím abych tam mohl vpadnout jako velká voda, další slova blonďáka mne ale donutí zastavit se v pohybu. Kleknu si, obličej nalepím ke dveřím tak, abych skrz klíčovou dírku viděl do místnosti. Osoby vevnitř se pohybují a tak bych je alespoň na chvíli mohl zahlédnout, pomyslím si. K mému štěstí se zastaví přesně naproti dveřím u zdi.

Zamračím se. Situace, do jaké blonďák Leviho dostal, se mi, přiznávám, vůbec nelíbí.

,,Ne, ty už nic takového neuděláš. Víš toho až moc, vidím ti na očích, jak se ti celé mé chování příčí. Nejsi se mnou na stejné lodi, už ne. Skončíme to, miluji tě a zůstanu navždy s tebou. Jako Romeo a Julie. Zemřeme oba, já ve válce a ty..." na to Levi bleskově vytáhne své čepele, Erwin mu je ale vyrazí těmi svými. Dopadnou až moc daleko na to, aby je mohl zvednout. všechna krev mi v ten moment ztuhne v žilách.

Co teď? Sakra, musím dovnitř, není čas se rozmýšlet. Pokud si mě všimne, zabije ho, čepele má v rukou připravené. Pokud se neukážu, udělá to také. Musím tam jít!

Otevřu dveře jak nejtišeji to jde a jen se modlím, aby nezačaly vrzat. Blonďák je vysoký jako hora, Levi mne přes něj nemůže vidět a to je dobře, pokud by se byť jen na chviličku koukl mým směrem, nemuselo by to dopadnout dobře.

Erwin mluví dál a já se tiše plížím k němu, zbývají poslední metry...

,,Miluji tě. Už budeme navždy spolu, to ti slibuji," řekne a rozmáchne se s úmyslem zasadit Levimu poslední ránu.

NE! bleskne mi hlavou. Nesmí ho zabít, slíbil mi, že tu neumře, stejně jako jsem mu to slíbil já! Miluju ho a on miluje mě. My to musíme přežít, abychom se mohli dát opět dohromady, jako princ a princezna z pohádky! Musí to přežít, abych ho už nikdy nemusel pustit ze svého dosahu, leč to zní sobecky. Sakra, musí tu zůstat, protože ho tak kurva moc miluju...

Sám nevím co dělám, je to jako by mé tělo jednalo podvědomě za mě, v mžiku ale vytáhnu jednu ze svých čepelí, chytím ji oběma rukama a vší silou ji vrazím do těla před sebou. Krev onoho muže, jehož tělo se bezmocně skácí k zemi, postříká celou bílou stěnu před ním, včetně Leviho, tomu je to ale fuk. Jeho stříbrné oči se upírají přímo na mě a září v nich tolik štěstí, radosti, úlevy, vděku a hlavně lásky, až mám pocit, že všechny ty emoce neustojím. Na mé tváři se usadí velký, upřímný úsměv.

,,Jako Romeo a Julie," odfrknu si s posledním pohledem věnovaným umírajícímu blonďákovi, kterého už ale nikdo nezachrání. Mít Leviho? To sotva. On si ho nezaslouží, ani kdyby se o něj snažil dalších dvacet let. Protože tenhle Romeo už svoji Julii má. A ta se ho jen tak nevzdá...