Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 52.

,,Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života."
- Paolo Giordano

...

Když jsem byl ještě dítě, často jsme s Mikasou chodili do přírody. Ona milovala les, zvířata, milovala ten klid a atmosféru, jakou může nabídnout jen místo daleko od všeho, co tak hrdě nazýváme pokrok. A já to miloval taky. Nikdo z toho moc nadšený nebyl, extra strýc, který se o nás po smrti rodičů měl starat. Tedy, on u nás byl tak málo, že kdyby jsme někde chcípli, asi by to zjistil až po půl roce, jestli vůbec. Byli jsme mu fuk. Ale svou mrtvou sestru, naši matku měl rád, miloval ji stejně jako já miloval tu svoji. Byli jsme to jediné, co po ní zbylo a ačkoli děti z duše nesnášel a my pro něj byli jakási koule na noze, přesto nás nenechal zemřít. První týdny trávil u nás, i přes zjevný odpor. Neviděl nás rád, mě jako desetiletého spratka a mou osmiletou sestru už vůbec ne.

Učil mne. Právě od něj jsem se naučil jak přežít, jak se postarat o sebe i o malou sestru. A i když pak odešel a vracel se pouze zřídka na rychlou kontrolu že jsme oba stále ještě na živu, posílal nám dost peněz abychom přežili. Ze začátku jsme samozřejmě nakoupili první týdny zbytečné věci a další zjišťovali, jak se dá asi najíst z poloviny rohlíku na den, ale člověk je přizpůsobivý tvor a po nějaké době si zvykne takřka všemu.

Staral jsem se o ni, jak nejlépe to šlo. Lépe, než to kdy dělali naši rodiče, ačkoli jsem je samosebou také miloval. Byli často pryč. Pan a paní Ackermanovi, členové Vojenské policie sloužící samotné vládě říše byli velmi vážení a také velmi vytížení. Doma netrávili moc času a o Mikasu jsem se tak většinu času stejně staral já. Tahle povinnost mne proto nijak moc nepřekvapila, byl jsem zvyklý. Byla jediné malé dítě, které pro mne znamenalo celý svět. A když rodiče položili své životy za říši, zbyla mi jen ona.
A jí jsem zase zbyl jen já.

Vztah mezi náma dvěma se za ty roky natolik prohloubil, že jsme bez sebe neudělali krok. Neustále jsem ji hlídal, nedokázal jsem si připustit, že by jí snad mohl někdo ublížit, ačkoli byla Mikasa Ackermanová skutečně dcerou svých rodičů a sestrou svého bratra - přestože vyrůstala do krásy, byla velmi, velmi silná. Po ztrátě matky a otce navíc tichá a rozvážná, v tomto jsme byli stejní. Alespoň na veřejnosti. V soukromí mluvila, zpívala a smála se. Měla krásný, přirozený smích, čistý a ryzí, jako srdce.

Naše společná minulost nebyla nijak růžová, ztráta rodičů a ignorující strýc nás poznamenala, o tom se nedá pochybovat. Přesto na to ale rád vzpomínám, protože v téhle době se zrodila spousta nádherných vzpomínek, které pro mne strašně moc znamenají.

Sedím pod stromem. Kolem je tma, v trávě cvrkají cvrčci a v dálce vyjí vlci na měsíc. Někde kousek nad mou hlavou zahouká sova. Noc zahalila celou říši jako plášť a zem se uložila ke spánku, spolu se vším živým, co se na ní nachází. A já tu sedím v lese, ve kterém se zrodila spousta těch nádherných chvil už nadosmrti uložených v mém srdci a nechávám vzpomínky kolovat mou hlavou.

Znamenala pro mne všechno. A i když mi většina lidí z okolí říkala, že ji nemusím tolik hlídat, přesto jsem byl neustále u ní a byl ochoten pro ni položit život. A ona mi zase svěřovala veškerá tajemství, dojmy, radost i bolest ze zlomeného srdce. Svěřovala se s láskou i trápením. Měla velké, milující srdce, čisté a ochotné nabídnout pomocnou ruku komukoli, včetně záhadných cizinců přicházejících z dalekého světa stovky kilometrů od nás.

Nikdo je tehdy neznal, ale věřili jsme jim. Byl mír. Měli povolen vstup k nám a my zase k nim. Lidé a titáni se poznávali, přátelili a smíšené páry už také nebyly nic nezvyklého. Byli takřka naší součástí. Proč bychom jim neměli věřit?

Smutně sklopím hlavu. Jsem hloupý, neměl jsem sem chodit. Jak dlouho že jsem tu nebyl? Nejspíš od její smrti. Sedm dlouhých let. Bál jsem se. Jenže teď mám v sobě tolik protichůdných emocí způsobených návštěvou titání říše, že jsem sem prostě musel. Chtěl jsem jít spát, byla noc, jenže mi nešlo usnout a v mé hlavě se toho dělo tolik, že jsem se rozhodl, že si musím své myšlenky někde srovnat. A představa srovnání myšlenek dala sama mé nohy do pohybu, neovládal jsem je, ačkoli jsem tak nějak podvědomě tušil, že mne zanesou právě sem, do našeho lesa. Pod náš strom. Nic se tu nezměnilo. A nebo vlastně všechno, protože tohle místo vždy bývalo veselejší, vždy jsem tu měl její společnost a teď poprvé sedím pod stromem, pod kterým jsme sedávali spolu, sám.

Stal jsem se členem armády, stejně jako byli rodiče, ačkoli jsem nikdy nechtěl sloužit vládě jako člen policie - své srdce jsem chtěl dát říši, Legii. A to se mi podařilo. Mikasa na mne byla pyšná.

A pak přišel ten jeden jediný hloupý den, kdy se všechno pokazilo. Zmizela z mého života, zničila mé srdce, jako by z těch hradeb spadlo s ní. Změnil jsem se. Už jsem neměl proč se smát, proč ukazovat emoce, proč někomu důvěřovat. I přes snahu přátel jsem se uzavřel sám do sebe a rozhodl se nikdy znovu nevylézt z ulity, nikdy znovu nedopustit ztrátu někoho tak blízkého. Kdybych se vrátil dřív, kdybych byl rychlejší, kdybych se víc snažil... byla ještě na živu. To jediné, na čem v mém životě záleželo bylo udržet Mikasu na životě a nedopustit, aby jí kdokoli ublížil a i to jsem pokazil. Jsem k ničemu.

,,Erene..." zašeptám někam do tmy lesa. Všechno jako by na mne najdnou dolehlo. Emoce, které jsem držel z odjezdu z říše, ze ztráty Erena, z toho všeho, co se stalo včetně vzpomínek na sestru se najednou oběví a po mých tvářích začnou stékat slzy.

Nebrečel jsem. Nebrečel jsem když jsem ztratil rodiče, nebrečel jsem ani potom - vše, co se stalo mne nutilo uzavírat se víc a víc a ani při všem tom, co se dělo s mou první láskou, s mým jedinečným Erenem, ani tehdy jsem nebrečel. Ale teď to najednou všechno přijde a já už to nevydržím. Nevzlykám ani nic takového, jen ventiluji veškerou bolest a nechávám ji odplavit se.

Erene, nezasloužil jsem si tě. Ani Mikasu. Byli jste ti nejdůležitější v mém životě a já vás nikdy nechtěl vidět zemřít.
Nikdy.
Ale to neznamená, že jsem nic necítil.

Kruci, tak strašně moc to bolí. Mé srdce se svírá, jsem slabý. Neskutečně slabý. Nedokázal jsem udržet šťastnými jediné lidi, kteří pro mne tak moc znamenali.

Ale Erene, i přes to všechno, ať jsi kde jsi, poslouchej:
Buď šťastný. Dělej, co miluješ. Žij tak, jak bys se mnou nikdy nemohl, bohužel.
Ani nevíš, jak strašně moc tě miluju...

A v ten moment se tam, pod naším stromem automaticky schoulí mé tělo do klubíčka, křečovitě sevřu oči a nechám slzy téct.