Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 56.

Jsem ubohý.
Věděl jsem to předtím a vím to i teď, akorát tak milionkrát víc. Teď, v tenhle jediný hloupý moment. A možná právě proto jsem zrovna tady.

Můj dnešní den probíhal ve stejném stereotypu, do jakého se od setkání s Levim na našem místě dostal vcelku rychle. Jít do práce, vyplňovat nudné papíry pro nějakého starého dědka, který stejně celý den přemýšlí co by dělal kdyby nemusel chodit do práce a pak cesta domů. Tam si občas popovídat s holkama, občas se nechat pokárat na téma "vypadáš jako tělo bez duše" a zalézt do svého pokoje, kde nějak přežít zbytek dne. Když nad tím takhle přemýšlím, zní to dost nudně, ale zároveň je to potřebné. Potřebuji nějaký stereotyp, nějakou jistotu. Všechno se mi změnilo. Práce, zábava, myšlenky... nemám nic, co jsem měl dřív. Potřebuji alespoň o něčem vědět, že se to už nezmění, i kdyby to mělo být sebeubožejší.

Jenže dnes se můj krásný plán zbořil jako domeček z karet. Vstal jsem. Jako normálně. Šel jsem do práce. Jako normálně. Vyplňoval jsem papíry. Jako normálně. Vyrazil jsem domů. Jenže cestou se mé myšlenky rozutekly směrem, kterým rozhodně neměly. Přestal jsem vnímat co se děje kolem, vzpomínal na všechno, co jsem zažil a nedokázal zabránit přívalu smutku, který všechny ty vzpomínky obaloval. Byl to tak strašný pocit - vždy jsem myslel, že na svou první lásku budu jednou vzpomínat jako na velmi krásné období. Pak jsem potkal Leviho a nedokázal si ani představit, že by to všechno jednou mělo skončit. A pak to skončilo.

Jenže i přes to, jak nádherné chvíle to byly, nemohu na ně vzpomínat se šťastným úsměvem na tváři, protože kterákoli vzpomínka je zároveň připomínka toho, že už jde skutečně jen a pouze o vzpomínku...

Nepřemýšlel jsem - alespoň ne nad realitou. Vedlo mne podvědomí, které, jako by zároveň vedlo mé kroky do nejvytouženějších míst a zároveň se mne snažilo přivést do hrobu, jelikož když jsem před sebou spatřil Leviho domek, celý můj svět se nepříjemně zatočil. Mé  srdce začalo zběsile bušit, bolelo, krvácelo. Dech jsem měl splašený, najednou jsem opět stál a nevěděl, jak dál. Mozek mi velel otočit se a utíkat, jak nejdál to půjde, ale cosi jako by mne zároveň táhlo k těm dveřím. Možná to bylo srdce, které si přálo ještě alespoň jednou vidět svého vlastníka, černovláska s nádherně šedýma očima, jejichž může kohokoli probodnout jako nejostřejší kopí, prozkoumat až na samé dno duše, svlékat i hladit. Milovat i nenávidět.

Najednou jsem nevěděl, co je správná varianta. Přál jsem si se rozhodnout tak, abych necítil další bolest, ale ta přicházela už jen z toho, že jsem tam stál. Zoufale jsem ho potřeboval vidět, zároveň jsem ale cítil, že by mne to shledání mohlo zničit ještě víc, než jsem byl doteď. Netušil jsem, co udělat a tak jsem se nakonec na vše vykašlal. Možná to bylo nějakou záhadně nabytou odvahou, možná jsem byl prostě šíleně hloupý, ale vydal jsem se blíž, ke dveřím, na které jsem následně zaklepal. V ten moment jsem si maličko připadal jako opilý - věděl jsem, co dělám, ale to bylo tak všechno. Nějaké tušení proč to dělám, strach nebo bolest, všechno jako by se najednou vypařilo. Jen někde hluboko ve mně sídlila jakási tichá úzkost,kterou jsem nedokázal přesně určit z čeho vlastně plyne.

Nic. Levi nepřišel, ani po pěti, ani po deseti minutách. Dokonce ani po patnácti.  Vlastně ani nevím, jak dlouho jsem tam tak přihlouple stál a klepal znovu a znovu, než jsem pochopil, že mi neotevře. V tu chvíli se ve mně rozlilo najednou hned několik pocitů, které jsem pak nějakou chvíli musel třídit, abych je vůbec rozeznal. Nevěděl jsem, jestli jsem překvapený nebo ne, tenhle krok jsem si nijak neplánoval a vlastně jsem ani netušil, co jsem vlastně čekal nebo co bych dělal a říkal kdyby ty dveře přeci jen otevřel. Zato jsem ale cítil jistou zvědavost a zároveň možná i strach. Bál jsem se, že by se Levimu mohlo něco stát, touhle dobou by už totiž měl být z práce doma. Zvláštní bylo, že na možnost, že by mě nepustil dál schválně, protože by mne u sebe nechtěl, jsem ani nepomyslel.

Asi jsem to neměl dělat. Možná byl v ten moment nejvyšší čas stáhnout ocas mezi nohy a pelášit domů, možná se tam zhroutit, možná být smutný a možná to postě nějak přežít. Možná jsem prostě měl odejít, dokud byl čas. Jenže v ten moment už jsem stejně porušil tolik svých vlastních pravidel, jež jsem od ztráty černovláska tak úpěnlivě dodržoval, že mi to vlastně bylo jedno. Nebo tak nějak jsem si to alespoň nalhával.

Vytáhl jsem z kapsy svazek klíčů, mezi nimi i ten náhradní k domku. Levi mi ho kdysi dal, abych nemusel klepat pokaždé, když k němu půjdu. Řekl mi tehdy, že právě mě rád uvidí vždy. Zpětně mi to přijde maličko jako ironie osudu. Tenkrát jsem se tetelil štěstím.

Tak jak tak, ten klíč jsem měl a právě v ten moment jsem ho prostě použil, myšlenky na to, co všechno mohu spatřit jsem prostě ignoroval. Jenže mám dojem, že i kdybych je neignoroval, tohle bych nečekal.

Domek byl prázdný. Tedy, věci v něm byly, myšleno věci jako gauč nebo jídelní stůl, ale všechny osobní věci, které tu Levi měl tu najednou nebyly. Znal jsem tohle prostředí nazpaměť. Prostě jsem věděl, že takhle to být nemá.

Nejspíš jsem dnes byl prostě nějaký zpomalený, ale zjevný fakt že tu Levi není jsem prostě nějak nepochopil. Přidal jsem do kroku, rychlou chůzí procházel celý domek, ke konci jsem už běžel, ale nikde nic. Můj šedoočko tu nebyl a mě to konečně došlo. V ložnici jsem se pak sesunul na jeho postel, zavřel oči a tiše vzlykal. Všechno mi najednou došlo, v ten moment jsem si konečně uvědomil, že jsem ho ztratil. Ne v den, kdy jsem odešel, ne jindy, ale teď. Odešel zpět do svého světa a já o tom ani nevěděl.

A pak jsem si všiml šuplíku naproti sobě. Byl pootevřený, což bylo vcelku divné - vše v domku totiž bylo (snad pro majitele, snad pro budoucí osadníky a snad jen z principu) chorobně uklizené. Vše vyrovnané a vyčištěné, postel převlečená a všechna křesla i gauč také. Vše mělo své místo a tenhle šuplík v tom jaksi nehrál, jako by byl opomenut. Nebo jako by byl takto schválně, snad aby připomněl, že je ještě potřeba něco s ním udělat, jenže to se nikdy nestalo.

Vstal jsem a zaraženě k tomu šuplíku došel. Opět mne ovládla zvědavost a zároveň možná i naděje. Byl jsem tonoucí, který se chtěl chytit posledního stébla. Přál jsem si, aby to tak bylo pro mne, aby byl záměr že ten šuplík otevřu a najdu vysvětlení všeho. Bůh ví jaké hloupě naivní scénáře se mi v ten moment honily hlavou, jenže pak jsem se podíval dovnitř a všechno se vypařilo. Nacházely se tam totiž jen tři věci. Tři věci, které si tu Levi zapomněl, které roztříštily mé srdce na miliony kousíčků a které mne přivedly do toho stavu, ve kterém jsem teď.

"Drahý Levi,
Ani nevíš, jak se mi už teď po tobě stýská. Čekám dnem i nocí kdy se mi opět vrátíš, vím, že tobě už chybím taky. Hlavně se mi vrať živý, zlatíčko moje~
S láskou, vždy tvůj,
Erwin"

Tato slova stála černá na bílém v dopise, pod kterým se schovával zbytek - vibrátor se vzkazem, který jsem očima přelétl jen rychle jelikož jsem se na něj nevydržel děle dívat a rámeček s fotografií páru dvou objímajících se lidí, šťastných, že jsou spolu. V tu chvíli jsem věděl, že toho Erwina nenávidím, dál jsem ale nevěděl nic.

Levi, co jsem pro tebe vlastně byl? Byl jsem náhrada za muže, kterého miluješ? To proto jsi se mnou pak skončil a ani neřekl, že mi navždy odjíždíš? Protože jsi se vracel domů, za svým milovaným? Cítil jsi ke mně vůbec něco, nebo měla Annie pravdu?

V ten moment už jsem nevěděl nic. Zoufale jsem si přál Levimu věřit, ale zároveň jsem prostě nemohl. Kdyby s tím mužem nic neměl,  nedostal by od něj takový dopis. Nenechal by si ho, neměl by s ním tu fotku. Zoufale jsem si přál vědět, že to nebylo tak, jak jsem si myslel. Nic jsem si v ten moment nepřál víc. Jenže vše, co jsem měl, svědčilo proti němu...