Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 21.

,,Nashledanou," zazní sborově a my se vydáme pryč. Naši šéfové jdou vepředu, já a Eren vzadu. Fajn, co teď? Musím z něj tu věc dostat, jestli ji na něm nechám, nedopadne to dobře...

V ten moment na zemi kousek od nás zahlédnu větvičku. Pořádně tlustou větvičku, která mi vnukne nápad. Promiň, Erene...

EREN

Jdu po cestě za pány Hooverem a Braunem, cestu před sebou absolutně nevnímaje. Myšlenky se mi honí hlavou jako splašené, fakt, že jsem to ale skvěle absolutně pozor nedávající ochranka se tam ale překvapivě neobjeví ani jednou. V mé hlavě totiž létá jen jedno- ta pusa. Polibek. Dotyk našich rtů. Ugh, moc se tím zabývám, ale ono to nejde jinak!

Monika se mne snažila "balit" už delší dobu. Většinou mi to bylo tak nějak fuk, jelikož jsem si ji nechtěl znepřátelit- nikoho jsem si nikdy nechtěl znepřátelit. Jenže teď jsem přišel s Levim a ona udělala něco, co se mi tedy už rozhodně nelíbilo. Začala balit jeho.

To, jak si z ní udělal legraci s právě nalezenou umělou řasou mi vyrazilo dech. Nečekal jsem, že by udělal něco takového, ovšem tomu, co následovalo, se to překvapení nikdy nevyrovná. Políbil mne, ačkoli pouze na tvář a řekl mi lásko. Nikdy jsem nezažil něco tak naprosto úžasného. V mém břiše se rozletělo hejno motýlků, tvář mne z toho dotyku pálila a brněla, ovšem bylo to neskutečně příjemné. To oslovení mi pohladilo duši i všechny buňky v těle. Mohl bych říct, že to, co jsem udělal potom, bylo vlivem situace. Nebo že jsem to udělat musel, kvůli Monice. A nebo že jsem prostě netušil, co dělám. Ale všechno by to byly jen hloupé výmluvy před krutou pravdou- já to chtěl udělat. A kdybych měl tu možnost, udělal bych to znovu. A to mne děsí, ale na úplně jinou stranu... je se čemu divit?

Není. Od první chvíle, co jsem ho viděl, mě neskutečně fascinoval. A krom toho je perfektní. Nádherný, krásný, ne, on je víc než to! On je dokonalý a o jeho rtech ani nemluvě. V tu chvíli jsem byl pod vlivem té krásné situace a plnými doušky si užíval toho, že to můžu udělat, aniž by mne skopal do kuličky, čehož by někdo jako on byl určitě schopen. Jeho rty byly sladké a měkké, jako ty nejjemnější polštářky, které jsem si okamžitě zamiloval. Můj den se okamžitě stal ještě barevnějším a krásnějším, a to je co říct. Nadšený jsem totiž byl už z toho, že jsem ho konečně zase viděl, mohl s ním mluvit a koukat do jeho nádherných očí. Jsou tak neskutečně tajemné, ledové a já z nich přesto cítím teplo. Nějakým záhadným způsobem cítím, že v jeho očích- jeho bráně do duše- dokážu i přes všechny ty zámky a zdi kolem něj, číst, nořit se do nich a topit se tam.

Jsem zoufalý případ. Celé ty tři dny, kdy jsem ležel doma jsem měl před očima jen a pouze ty oči, tu povahu, to tělo- prostě celého Leviho. Připomínalo mi ho naprosto vše... Možná proto jsem byl tolik nadšený, když jsem ho zahlédl na cestě do práce. Ano, nejspíš nebylo nejchytřejší vybafnout na někoho, kdo pracuje jako ochranka. Mělo mi být jasné, že jsou jeho reflexy na opravdu vysoké úrovni, jelikož stále nevěřím, že je to nováček. Budu znít jako úplný blázen, ale psalo se mu to v očích.

Celé jeho chování mne tam neskutečně potěšilo. I když jsem mu nerozuměl, jelikož v titání říši se jen pár jedincům nedaří rychlá regenerace, i přes to jsem cítil, že jeho otázky podněcuje strach. Strach o mne. A nikdy bych nemohl být šťastnější, jelikož jsem si v ten moment uvědomil, že i přes všechno odhánění a zlá slova jsem měl pravdu- skutečně mu na mně záleží.

Když jsme se přesunuli pryč od Moniky a zapadli do výtahu, plně jsem si uvědomil, co se to vlastně stalo. Políbil jsem ho. Jistě, on mi dal pusu taky, ale na tvář! Kdežto já ho líbal přímo na rty a rozhodně ne nijak cudně. Zrudnul jsem jak rak a bál jsem se začít mluvit, bál jsem se podívat se mu do očí, nemohl jsem nic. Cítil jsem se neskutečně trapně. Ne že by se mi to nelíbilo, o tom žádná, ale přiváděla mne do rozpaků myšlenka, jak se asi musí cítit on. Měl jsem pocit, že se mu musím omluvit, abych alespoň nějak odčinil ten stud, který musel cítit, v koutku duše jsem ale stále tak nějak doufal, že by přeci jen mohl říct, že je to v pořádku, že se mu to líbilo. To by ovšem bylo až moc romantické.

Možná jsem se neměl omlouvat, jen si užít ten nádherný pocit a nechat to být. Jeho slova mnou totiž prošla jako zrezivělý nůž, mnohem hůř, než když mi pan Hoover řekl, že mám padáka. Tenhle zásah byl totiž přímo do srdce.

O nic nešlo. Zapomeneme na to.

Ale... ale já na to nechtěl zapomenout! Kdyby tak věděl...

Hlavou se mi honí všechny tyto myšlenky, cesta přede mnou je oproti nim proto značně nedůležitá a věnovat jí pozornost se zdá jako zbytečné. V tu chvíli se mi ale přímo pod nohama oběví větvička, která se tam dostala snad zázrakem, jelikož bych přísahal, že tam ještě před chvílí nebyla. Samozřejmě ji zaregistrují pozdě a podklouzne mi to, oční víčka stisknu pevně k sobě a myšlenkami se intuitivně připravím na tvrdý dopad na ne zrovna pohodlnou zem, když najednou... nic. Kolem mého těla jsou obmotány dvě silné paže, jedna mne drží pod koleny a druhá někde nad lopatkami. Opatrně otevřu oči a naskytne se mi pohled do těch nádherných, šedých studánek, jež tolik obdivuji.
,,Děkuji za záchranu... zase," zaseptám a věnuji mu úsměv, vykouzlený jen a jen pro něj. Hlavou mi v tu chvíli probleskne vzpomínka na to, jak si mne přitáhl do obětí v té vile.

Chyběl jsi mi...

On mi chyběl taky, neskutečně moc! Tváře mi při té vzpomínce opět naberou rudý odstín a já jsem jen a jen rád, že si šéfové ničeho nevšimli a jdou dál. Pak je doběhneme...
I kdyby se mu ta pusa nelíbila, jako že zřejmě ne (určitě ne tolik, jako mě), i tak mi opět zlepšil den. Opět mne donutil se usmát, už jen svou existencí. Je tak zvláštní...

...
Tak, tomuhle se říká vydat kapitolu brzy ráno...
Je 2:37 a já netuším, co teď dělám na wattu. Zítra (vlastně dnes) budu nepoužitelný a mrtvý únavou. Mno...😂😂😂🤦‍♂️