Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 66.

,,Musím za Erenem!" vyhrknu okamžitě, načež mne ona přejede napůl znuděným a napůl naštvaným pohledem. Mám dojem, že bez toho prvního jsem ji snad nikdy neviděl. Asi to bude mít v povaze...

,,Jo?! Tak poslouchej, od doby, co jsi odešel to s ním jde od desíti k pěti, stále z kopce, horší a horší! Co jsi si myslel?! Kruci, možná jsem mu to neměla říkat, ale ty bys mu to neřekl nikdy a pak odjel, ne?! Sám! To jsi se kruci nemohl zachovat líp?!" vychrlí na mne vše a já na malý moment zvládám jen koukat a mlčet, pak se ale vzpamatuji. Má pravdu. Kruci, má víc než pravdu, ale já musím být silný, musím za Erenem! Teď nebo nikdy!

,,Ne, teď poslouchej ty mě. Je mi úplně jedno, co si o mně myslíš, ty mně za ním teď pustíš. Bez výmluv. V sázce je daleko víc, než můžeš byť jen tušit," řeknu spěšně, ale nekompromisně. Jako by se mi konečně podařilo získat ztracený klid. Ledový a autoritativní. A ona, poprvé za celou tu dobu, co ji znám, přestane vypadat, jako že za chvíli usne. Poprvé za celou tu dobu na ní vidím, že jsem ji překvapil.

,,Eren tu není. Říkal, že potřebuje klid, tak šel na nějaký "speciální místo", sama nevím, kde je, to ví jen on," dostane ze sebe. Upírá na mne překvapené oči, jsem si jist, že toto se už dlouho nikomu nepodařilo. Kdybych se nesnažil působit tak, jak působím, asi bych se zašklebil.

Speciální místo, které zná jen on sám...

Hlavou mi bleskne vzpomínka na nebe plné hvězd, odrážející se na průzračné hladině. Tehdy v restauraci tvrdil, že to tam zná jen on, že je to jeho speciální místo!

Otočím se a bez jediného slova nechám překvapenou blondýnku stát na místě. Opět běžím, tentokrát ale na místo, ke kterému se pro mne váží vzpomínky opravdu vzácné. I pro něj. Nebolí ho tam být? Je jako já, když jsem šel pod můj a Mikasin strom, dojde mi.

Přede mnou se objeví les, kterým se k jezeru jde a já si uvědomím, že jsem tehdy měl přikryté oči. Kam kruci teď? Ne, nesmím nad tím moc přemýšlet. Šli jsme hodně rovně, myslím. Rozběhnu se tedy tam, krs les, ačkoli to běh značně znemožňuje.

,,Erene!" mé volání se rozléhá mezi stromy, odpověď ale nepřichází.

,,Erene!!" snažím se volat stále hlasitěji. Stromy se stávají hustějšími. Děsí mě to. Nesmím se tu ztratit, to je skutečně to poslední, co bych potřeboval. Musím ho najít, musím mu všechno vysvětlit, musím ho dostat pryč! Jsem tak blízko, nemohu ztroskotat na něčem tak hloupém!...

,,Erene, sakra, ozvi se! Prosím..." už neběžím, nemá to moc cenu. Prostě jdu, jinak bych se někde vysekal nebo si něco zlomil ještě před tím, než bych ho vůbec našel. Stromy a keře běh nepovolují.

,,Levi?" slyším kousek od sebe. Je to tak tiché, bojácné, jako by dotyčný nevěděl, jestli se mu to všechno jen nezdá, jako by to sděloval větru. Proderu se keři směrem, kde ten hlas tuším a v ten moment se přede mnou objeví útes, jezero a... a on.

,,Erene!" vykřiknu a rychle se k němu rozběhnu, je to tak automatické, nepřemýšlím nad tím. Prostě ho chci obejmout, potřebuju to. Nic víc. Jsem tak šťastný, že ho opět vidím, živého a zdravého, že sám nevím co dělám, mé tělo jedná za mne.

On se v ten moment otočí a v očích se mu mihne šok. Trhne sebou, jako v nejhorším klišé příběhu ale opět stojí na kraji, na úplném konci a zem pod jeho nohama zmizí.

Nenávidím momenty, kdy se historie opakuje. Nenávidím dejavu tohoto typu. Nenávidím vidět Erena v takovýchto situacích.

Tentokrát ale zareaguji téměř okamžitě a rychle se za ním natáhnu, své prsty pevně obmotám kolem jeho zápěstí. Jaksi ale zapomenu počítat s tím, že on je přitahován gravitací a navíc, i když je lehký, kvůli výšce přeci jen i bez zemské přitažlivosti těžší než já. Než se naději, zmizí zem i pode mnou.

Všechno je pak jako zrychlené, průzračná hladina se přibližuje světelnou rychlostí. Rychle na sebe Erena natisknu a cítím, jak kolem mne pevně obmotal paže. Tím mi rozepne plášť, zpod kterého rychle vytáhnu jedno lanko a vystřelím ho k nejbližšímu stromu.

Jsme těsně nad vodou, na malý moment sklopím pohled a vidím, jak hnědovlásek křečovitě drží oči zavřené, pak už ale lanko konečně zabere a my letíme vzduchem. Eren tiše vykvikne a naše pohledy se setkají, je to ale opravdu malý moment, snad pouze v řádu milisekund.

Obletíme daný strom, lanko přitáhnu zpět k sobě a další umístím nahoru, na strom rostoucí na útesu. Hlavou mi probleskne jak dlouho už jsem svou výstroj nepoužíval. Od doby, kdy jsem přestal trénovat s Erenem, vzduchem jsem neletěl a čepele se také nepodívaly na svět. Také to na to celkem vypadá, všechny mé pohyby se mi zdají, leč nepatrně, zpomalené, neohrabané. Možná si toho jiní nevšimnou, já ale ano. A rozhodně se mi to nelíbí.

Musím se vzpamatovat, pomyslím si a přistanu i s brunetem v náručí na pevné zemi. Rozhlédne se kolem sebe, jako by stále nemohl uvěřit, že není utopený nebo alespoň mokrý. Pak se svýma nádhernýma zelenýma očima přesune na mne. Odráží se v nich všechny emoce, vždycky byly jeho branou do duše a tolik mi chyběly. Miluju je.

,,Já..." dostane ze sebe a mezi námi se rozhostí ticho. Musím přiznat, že jsem čekal všechno možné, ale takovéto setkání opravdu ne.

,,Erene, omlouvám se, omlouvám se za všechno," začnu nakonec, pohled připoutaný někam do země.

,,Ne, to je v pořádku. Já... já to chápu, Levi," řekne, v jeho hlase i očích se ale odráží smutek. A to mne zarazí.

Proč? Proč není naštvaný? proč nekřičí, proč mnou neopovrhuje? Sakra, chtěl jsem, aby žil šťastně a na mne zapomněl, snažil jsem se o to, aby mne nenáviděl a i když by mne to teď neskutečně bolelo, tohle jsem nečekal a... nechtěl. Bolí to snad ještě víc, než kdyby se zlobil. Proč je smutný?

,,Opravdu se omlouvám..."

,,Není za co," odtuší. Zní to tak prázdně a bolavě, až sebou trhnu.

,,Děkuju, že jsi mne zachránil," dodá poté. A já ztratím veškerá slova, která bych na to mohl nebo měl říct, protože v jeho výrazu se jasně zračí, že odpověď není na místě. A musím přiznat, že i když jsem se připravoval na vše, málokdy v životě jsem byl takhle zmatený.

...

Přeji všechno nejlepší k narozeninám našeho skvělého Leviho :-D
Hodně štěstí a zdraví, kamaráde, budeš ho ještě potřebovat...