Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 10.

LEVI
,,Máte padáka," řekne pan Hoover a já i Eren se nezmůžeme na nic jiného, než na něj šokovaně zírat. On ho vyhodil? Jak mohl? Vždyť... jak jinak by mohl přijmout mne? Kdybych ho neporazil, nemohl bych dostat to místo. Jistěže někteří budou lepší než druzí, tak to v životě chodí, ale nemůže ho kvůli tomu vyrazit! To vyhodí všechny horší než já? Kolik má pak v ochrance lidí?
,,Na co čekáte? Váš průkaz k volné přeměně, pane Jaegere," požádá a natáhne k němu ruku. Aha, tak proto se Eren mohl změnit.
,,Tak honem," popožene ho a ten spratek začne lovit v tašce. V těch velkých, jindy veselých a šťastných oceánových očích, do kterých se smutek ani nehodí, se nyní začnou tvořit slzy. On se je ale znaží zamrkat, snaží se být silný.
,,Prosím, pane, já-"
,,Dejte mi ten průkaz!"
,,Potřebuju to místo, já-"
,,Na to jste měl myslet před tím, než jste přímo přede mnou ukázal, jak jste vlastně neschopný. Říkám to naposledy. Dejte mi ten průkaz!" zvýší pan Hoover hlas, takže na bruneta křičí. Ten se krčí, jako by se chtěl udělat menším. Vypadá najednou tak zranitelně a mě... mě je ho líto.

Já vím, je to hloupé. Jsem tu, abych zjistil pravdu, oni jsou monstra, která zabila mou milovanou sestřičku. Zabila Mikasu! Ale i přes to, že si to v jednom kuse opakuji a snažím se sám sebe přesvědčit, že to tak není, i přes to, co se Mik stalo mi tenhle kluk najednou přijde jako chudák. Slzy v jeho očích mne zvláštním způsobem bolí, cítím, že by to takhle být nemělo.

Eren vytáhne svůj průkaz a naposledy se na něj podívá, jako by se tím pohledem neloučil nejen s ním, ale i s celou svou prací, se svým místem, se vším, co zde měl. A já v něm v ten moment najednou zahlédnu opět toho kluka s hloupými ideály, kterého jsem potkal včera. Toho naivního spratka, jemuž jsem řekl, že se jednou krutě spálí. A on se pouze usmál a odvětil, že mu to nevadí. Že nakonec pravda a dobro vždy zvítězí.
,,Měl jsi pravdu," zašeptá ke mně zlomeně, jako by tušil, na co myslím a natáhne k panu Hooverovi ruku s průkazem, v ten moment ale dusnou atmosféru místnosti prořízne můj hlas.
,,Ne," řeknu nejprve tiše, oba dva se na mne ale překvapeně podívají. Sám tomu nemohu uvěřit, sám nechápu, proč vlastně dělám to, co právě dělám, proč jsem řekl, co jsem řekl, další slova mi ale vykétnou z pusy téměř samovolně, jako by to tak prostě mělo být.
,,NE!" vykřiknu tentokrát nahlas, chytím Erenovu ruku s průkazem a stáhnu mu ji opět zpět k tělu.

Na co to "ne" vlastně bylo? Na to, co se děje? Nebo na to tiché "měl jsi pravdu"? Možná na obojí... ale proč? Změřím si toho spratka pohledem, nevím, co si myslet. Jsem překvapený a vyděšený sám sebou- proč mi záleží na jeho štěstí? Ještě včera jsem se ho rozhodl nenávidět. Kruci, vždyť ještě včera jsem si opakoval, jak špatné tyto zrůdy jsou. Možná mi přeskočilo, možná je se mnou něco špatně a možná... úplně maličko možná, to je varianta, která se krčí někde na samotném dně mé duše, možná prostě nechci, aby byl smutný. Možná to jediné, proč to dělám je fakt, že si nepřeji, aby ten hlupák s naivními ideály přišel o svůj vysněný svět. Vím, že jsem mu včera říkal úplný opak, sám tomu moc nerozumím, ale něco na tom jeho hloupém dětském já se mi z nepochopitelného důvodu líbí a nechci, aby to umřelo.

Kdysi jsem byl stejný. Nevím, proč na to vzpomínám zrovna teď, v tuto chvíli, ale byl jsem stejný jako on- také jsem měl hloupé, naivní ideály, které neměly co dělat s realitou. Žil jsem v růžovém světě a netušil, jak blízko jsem bolesti a strachu. A pak přišel ten den- vracel jsem se zrovna domů z brigády, bylo mi 18 a Mik 16. Přišel jsem z práce dřív, chtěl jsem ji překvapit. To, co jsem viděl...
Okna byla otevřená a na zemi vzkaz, který byl nepochybně psaný Mikasinou rukou. Kvůli otevřenému oknu dovnitř ale pršelo a ze vzkazu jsem tak mohl přečíst maximálně věnování mě, nic víc. Možná to byly požadavky, co mám udělat, aby mi ji vrátily, nevím, ale už se to ani nikdy nedozvím.

To, co následovalo, mne zničilo. Ale pokud umře tohle roztomilé dítě i v něm...
,,On vám ten průkaz nedá!" doplním ještě přísně a pan Hoover na mne vytřeští oči. Nezmůže se na slovo, překvapil jsem ho. Proto toho využiji a pokračuji:
,,Pokud Erena vyhodíte, odejdu taky!" oznámím a můj nový šéf překvapeně zamrká.
,,Nejste v pozici, kdy byste si mohl určovat podmínky," řekne stále ještě vykolejeně, do hlasu se mu ovšem vrací jeho původní, přísný, ředitelský hlas.
,,Mé schopnosti jsou opravdu dobré, to víte. Pokud odejdu já i Eren, kdo vás bude hlídat? Pokud oba zmizíme, jste nahraní. Vy i pan Braun," poznamenám drze, vím ale, že mám pravdu.

V ten moment na svém těle ucítím pohled. Vím, komu patří- neboj Erene, já sám tomu to taky nechápu. Ačkoli je to ovšem zvláštní, jednou věcí jsem si jist- vím, nebo spíš podvědomě cítím, že dělám správnou věc. Možná jsem pouze hloupý, jelikož dovolit si na šéfa těsně poté, co mne přijme není chytré, ale on nás viděl. Ví, že mé schopnosti jsou vskutku značnou výhodou pro stranu, která je vlastní.

Na tváři mého nového, a za chvíli možná bývalého šéfa se zračí zamyšlení. Chápu ho, netuší, co dál- na jednu stranu nemůže přeci ustoupit, on je tady šéf, on je tady hlavní! Na druhou stranu, přijít o oba členy ochranky? Vždyť to je, pro někoho tak vysoce postaveného, jako právě Bertold Hoover a Reiner Braun lístek na smrt. Kdo ví, co se může stát, kdykoli a kdekoli.

,,Dobrá tedy," řekne po chvíli, jež se zdála jako věčnost a já si na malý moment oddychnu. Udělal jsem "dobrý skutek", i když pro Titána, a můžu mít po zbytek života čisté svědomí. Vlastně mi to ani nic neudělalo...
Škleb na tváři pana Hoovera mne ale přesvědčí, že to není vše. A taky že ne:
,,Levi, tímto vám pana Jaegera přiděluji na starost a dávám vám za něj veškerou zodpovědnost. A aby to nevypadalo zle, platí to i obráceně, pane Jaegere. A teď vypadněte, po zbytek dne vás už nebudu potřebovat, dnes nikam nejedeme. Na vyčerpání veškeré energie jste mi bohatě stačili vy dva," pronese a já i Eren na něj vytřeštíme oči, možná ještě překvapeněji, než když chtěl toho spratka vyhodit. No doprdele...