Být člověkem (Ereri/Riren)✔️

Kapitola 17.

,,Ale vždyť je to jasné! Levi, ty jsi se zamiloval!"

,,Cože?!" vykřiknu okamžitě, jen co dozní její slova.
,,Hloupost! Bell, přestaň si ze mě dělat srandu. Potřeboval jsem pomoc, ne výsměch," řeknu trpce. To poslední, co jsem chtěl, bylo, aby si ze mne dělala legraci.
,,Ale já si z tebe legraci nedělám. Ten popis, který jsi mi právě dal tomu nasvědčuje tak dokonale, že to snad ani jinak být nemůže. Je hezký?" zeptá se s nadšením v hlase a já si povzdechnu, prvotní šok zatím volně odezní.
,,Vždycky jsem si tě tak nějak vážil. Pro tuto misi tě vybrali, protože úžasně vidíš do lidí a to na tobě fascinuje i mne. Ale v tomhle se pleteš. Krom toho, znám ho tři dny. Za tři dny bych se nemohl zamilovat, ani kdyby byl ten nejhezčí-"
,,Takže je hezký?" vyhrkne a přeruší tak má slova. Dobře, nepochopila to. Ugh...
,,Jo, je hezký. Ale to neznamená že-"
,,Já to věděla! Levi, někdy ho musím vidět! Ááá, Leviho první láska, bože, to je tak naprosto úžasný! Počkej, až to zjistí Farlan, ten bude taky nadšený, uvidíš!" vykřikne madšeně. Cože? Tak to počkat!
,,Ne ne ne ne ne! Bell, uklidni se, ano? Uklidni to nadšení a poslouchej. Zaprvé- já ho nemiluju. Zadruhé- neuvidíš ho, protože ho nemiluju. Zatřetí- Farlanovi ani nikomu jinému nic neříkej, protože ho nemiluju. Jo a ještě jedna věc- já ho nemiluju! Chápeš?!" řeknu ledově klidně, tak, aby to i ona pochopila.
,,Dobře, neřeknu jim to. Chápu, že si svoje tajemství chceš nechat pro sebe, ale jsem ráda, že jsi se se svým zamilovaný srdíčkem svěřil alespoň mě."

Fajn. Mám chuť začít mlátit hlavou o zeď. Kruci, proč jsem jí volal? Já to věděl, že se mi to vymstí. Sice jsem myslel, že trochu jinak, ale i tak- nouzové použití by mělo zůstat nouzové. Alespoň vím, že příště bude nejlepší odpověď na otázku, jež mne trápí, prostě nemít.

,,Co ti mám na tohle říct, Bell? Jak ti mám kruci vysvětlit, že ho nemiluju, nejsem do něj zamilovaný, nic hlubohého k němu necítím a bůh ví jak se dá láska ještě nazvat?! Prostě nic! Nic, nic, nic a nic!" řeknu a pokusím se znít klidně, i když je má trpělivost již hodnou chvíli v tahu. Ach jo, tohle mi za to vážně nestálo. To poslední, co jsem dnes chtěl dělat, bylo dohadovat se s Isabel o její představě lásky, fakt...
,,Dobře Levi, rozumím," řekne tiše a já si oddechnu. Že by to konečně pochopila? Tedy, normální člověk by pochopil rovnou, ale tohle je Isabel. Nějak mi to nesedí.
,,Ale doufám, že alespoň on se se mnou někdy, jako s nejlepší přítelkyní svého milence bude chtít setkat," zasní se.

Dobře, na tohle nemám, pomyslím si. Jí to nevysvětlím...

,,Už budu muset jít. Rád jsem tě slyšel. Zatím, Bell," řeknu spěšně, jelikož tento rozhovor mi nejen že absolutně nepomohl, byl také dost nepříjemný.
,,Zatím, Levi," odvětí ještě, to už ale stisknu červené tlačítko pro ukončení a uložím krabičku hluboko do batohu, abych na ní nemusel koukat. Tohle byla sakra chyba, nikdy jsem to neměl dělat. Co jsem si myslel? Ano, Bell do lidí, zejména do mě viděla, ale v tomhle se plete. Nejsem zamilovaný, to probíhá jinak.

A jak?
ozve se hlásek v mé hlavě. Na chvíli se zamyslím. Jak to vlastně vypadá, když je člověk doopravdy zamilovaný? Faktem je, že nevím. Nikdy jsem s nikým nebyl, nepotřeboval jsem to. Tedy, se spoustou jsem spal, ale nikdy jsem do postele nepotřeboval tahat lásku nebo city. Byla to jednorázová akce, ráno jsem ty lidi prostě vykopl a dobrý. Nikdy jsem ani nechtěl s nikým chodit. Nejdůležitější část mého života tvořila Mik, a to až do mých osmnácti let. Jí bylo tehdy šestnáct, když se to stalo. Od té doby jsem k nikomu ani nic cítit nechtěl. Byla to láska? Určitě, jen trochu jiná, než myslí Isabel. Nebyla romantická, necítil jsem všechny ty obecně známé hlouposti jako motýlky v břiše, ale skutečně jsem ji miloval, byla to nejdůležitější v mém životě, nepřál jsem si nic než moct ji navždy chránit a neztratit ji, nikdy. Měla žít dlouhý, krásný život plný lásky a krásy. A selhal jsem už po pouhých 16 letech...

Jak ale vypadá ta romantická láska? Ta plná polibků a něžných slov? Netuším. Ale vím, že Eren pro mne toto není. On... je těžké vůbec pochopit, co se děje. Je jiný než ostatní titáni. Trávit s ním čas, nebo prostě být v jeho společnosti je fajn. Je i hezký a milý, připomíná mi Isabel a možná proto mi už od samého začátku není, jakožto monstrum, odporný. Ale to je celé. Nic víc bych ani nechtěl...

Možná ho vždy zachráním právě proto, ze v něm vidím svou dlouholetou kamarádku. Nebo prostě nejsem zas taková svině (s tím bych moc nepočítal). A nebo reaguji automaticky- jsem voják, vycvičili mne pro to- a nemají na to žádné city vliv. Ano, to bude nejspíš ono. Ačkoli je to nadmíru zvláštní.

To, jak byla Bell nadšená... Nevím, jak jí, až ji opět potkám, vysvětlím, že jí Erena skutečně jako svého přítele nepředstavím. Občas skutečně nechápu, proč má ta holka tak přehnané reakce a hlavně, proč je šťastná z takových kravin. Ale jedno vím- tuhle hloupou teorii ji nerozmluvím. Ach jo... Jen doufám, že dodrží slovo a skutečně se nikomu nesvěří s tak "žhavou novinkou", jelikož vysvětlovat ještě zbytku legie, že se proslulý nejsilnější voják lidstva vážně nezamiloval...

Nemohla si vymyslet něco jiného? Mohla mne nařknout prakticky z čehokoli, ale tohle je totální hloupost. Láska- krásný, čistý cit, ale já ani milovat neumím. Od doby, co Mik zemřela, zemřela i má schopnost tohoto krásného citu. Ale mě to nevadí, nechci, abych se zase stal slabým. Láska ničí schopnost bojovat, snižuje naši výkonnost a přidává strach o druhou osobu, což nás v boji omezuje. Láska je něco, co pro mne prostě není. Ale to by Bell nepochopila, ona má až moc velké srdce a až moc krásné ideály na to, aby pochopila, jak moc jsou naivní. A ona i Eren na to jednou doplatí...