New life with Daddy ~ Larry ✓

92.

"Jistě, lásko, přece bych si nedal snídani na dva talíře. Dobrou chuť," zasmál jsem se.
"Vím, že jsem tě asi malinko vyděsil tou smlouvou, navíc takhle po ránu, ale sám jsi ji podepsal. Navíc, nechci teď vyznít jako někdo víc, ale můžeš být rád, že tvůj Daddy jsem právě já. Kdyby tu bych byl jeden z těch dominantů, co jenom mlátí a znásilňují své suby, ještě bych tě zbil, že sis třeba klekl k jiné židli, než ke které jsem chtěl..."

Vylekalo mě, že i za takovou blbost by mě mohl někdo zbít.
"Já... Já jenom malinko zapomněl. A... A nemusel by si mi říkat sub... Prosím, zní to ošklivě a mně se to opravdu nelíbí. Není to hezké oslovení," kňučel jsem potichounku, zatímco jsem uždiboval ze sladkých toastů.

"Vím, že se ti to oslovení nelíbí, nebudu ti tak říkat. Ty budeš moje princezna, moje zlatíčko... Jak jen budeš chtít. Nebo co mě zrovna napadne," zasmál jsem se. "A teď jez, když je to ještě teplé."

"Děkuju daddy," pípl jsem a líbl ho na bradu.
"Dobrou chuť," popřál jsem a pustil se do jídla.
"Mňam, výborné," pochválil jsem ho, ale pak mi něco došlo. "Loui, proč nejsi v práci?"

"Mám dovolenou," odsekl jsem mu hned. I když to nebyla tak úplně pravda. A má slova hned vyvrátil hluk zezdola, kde byl právě Jacob a uklízel. Křečovitě jsem přivřel oči a vydechl. Sakra!

Viděl jsem, že se něco děje a když se ozval rachot zezdola, bylo mi jasné, že to není pravda.
"Loui... Proč mi lžeš? Děje se něco? Proč nejsi v práci?" divil jsem se, nezdálo se mi to. Lou mi nikdy nelhal.

Povzdechl jsem si a rukama si přetřel oči, než jsem začal.
"Asi o dva bloky dál, skoro v centru města, teď postavili novou, velkou veterinární kliniku, kde přidělali i menší útulek. Je opravdu velká, je tam hned několik veterinářů, takže tam nejsou velké fronty v čekárně. Lidi teď chodí tam, místo sem. Dokonce jeden můj kámoš, co má taky vlastní veterinu jako já, mi říkal, že ji musel zavřít, kvůli té nové," vysvětlil jsem.
"Je mi líto tu mou veterinu zavřít. Byl to vždy můj sen a nechci ho jen tak zahodit. Takže teď jenom nechávám Jacoba dole, ať tam někdy poklidí. Kdyby přišla nějaká objednávka, tak ji vyřídí a taky se staral o zvířata, co máme ještě v péči. Kdyby náhodou byl nějaký problém nebo přišel nějaký pacient, přijde mě zavolat."

"Aha..." pípl jsem smutně a koukal na jeho ruce. Bylo mi to opravdu líto.
"Začnu víc malovat! Pomůžu ti to trochu potáhnout. Mé obrazy se prodávali celkem dobře. Jěstě mám nějaké barvy a plátna taky," navrhl jsem. "Bude dobře..."

"To nemusíš zlato. Ono se to zase vrátí do starých kolejí, nemusíš se bát. Ještě máme dole pár zvířátek, které musíme doléčit a vrátit majitelům. A nějaký věrný pacienti nám snad zůstali," řekl jsem s poloúsměvem.

"Já budu nápomocný rád... Nechci, aby si měl problémy jenom proto, že mě musíš živit. Dokážu si na sebe vydělat," pousmál jsem se a věnoval mu pusu na bradu.
"Chci pomoct," broukl jsem ještě. Spokojeně jsem jedl svou snídani a při tom sledovaô Louiho ruky, které byly omotány kolem mě.

"Jsi strašně hodný, děkuji, že chceš pomoct, ale opravdu to není potřeba. Navíc, nemám problém, že tě živím. Tak tě to napadlo? Já tě tu mám rád," šeptl jsem a políbil ho pod ucho.
Sám jsem se pak pustil do své porce snídaně. Hmmm, jsem dobrý kuchař.

"Já chci," mňoukl jsem a spokojeně papal tu dobrotu na stole. Louimu po chvilce začal vibrovat telefon a tam bylo obřím napsáno MÁMA.
"Lou, volají ti rodiče," ťukl jsem do něj a podal mu telefón.

"Děkuji, zlato," pousmál jsem se a políbil ho na spánek. Oba jsme se s úsměvy pustili do snídaně, než náš vyrušil můj telefon.
"Promiň," omluvil jsem se, zvedl se a šel si to vzít do obýváku, ať se může Harry v klidu najíst.
"Holky mi to řekli! Jak si mohl?" vykřikla na mě, a to jsem ještě nic neřekl.
"Co? Nerozumím ti."
"Dvojčata mi řekla o klukovi, který u tebe bydlí. Chtěli jsme tě sem k nám zavolat, protože nám chybíš a holky se zeptali, jestli přijede i Louiho kamarád, co u něj bydlí. Jak si mi o něm mohl neříct?!"
"Ach, mami, promiň. Nějak jsem na to zapomněl."
"To nic. A teď povídej. Kdo je ten kluk?" řekla už šťastně a nedočkavě. Asi pochopila, že kamarád to rozhodně nebude.

Snažil jsem se poslouchat co říká, ale Loui byl opravdu dobrý v tom, aby mluvil tak, abych ho vůbec neslyšel.
"Potřebuju lepší uši," broukl jsem si sám pro sebe a ujídal jěště poslední kousky toustu. A taky jsem ukradl kousek ovoce od Louiho. Ten se pak s úsměvem objevil ve dveřích.
"Co chtěla maminka?"

Hovor s mamkou byl opravdu dlouhý. Už jsem chtěl hovor zrušit, ale k vlastní mámě mi to nepřišlo milé, takže jsem jen poslouchal, jak je ze mě šťastná a že se těší, až Harryho pozná.
Pak jsem se konečně mohl vrátit ke své snídani a svému zlatíčku.
"Ptala se na tebe. Chtěli mě zavolat k nim domů a dvojčata se zeptala, zda přijedeš i ty. Máma byla celkem v šoku," zasmál jsem se a vložil si sousto do úst.

Nemohl jsem uvěřit svým uším. Ty dvě malé zlatíčka si na mě pamatovala? A dokonce chtěla, abych přišel tak?! Bylo to opravdu hezké, cítil jsem se opravdu dobře.
"Opravdu? A ona se nezlobila, že máš kluka?" pípl jsem. Když ale zavrtěl se smíchem hlavou, musel jsem se usmát. "A kdy přijdou?"

"Proč by se měla zlobit? Byla šťastná, že nejsem sám a někdo mě dělá šťastným," usmál jsem se na něj a políbil ho na nosík.
"No, jak znám mamku, přijede když to budeme nejméně čekat," zasmál jsem se. "Řekla ale, že ještě zavolá, abychom se přichystali a nebyli zaskočeni."

"No pěkně, to abych se bál usnout," zavtipkoval jsem, ale pohled v Louiho očích mě přesvědčil o tom, že to není jenom vtip.
"Okay, takže spím s otevřenýma očima!" prohlásil jsem sebevědomě.
"Dnes bych asi šel malovat."

"Jestli tak usneš, klidně tak spi," zasmál jsem se. Moje máma byla mistr všech překvapení. Někdy mě přijeli kouknout když jsem tu ani nebyl. Pak mi volala a vyšel jsem z toho já jako ten špatný, ne ona, co mi ani neřekla, že přijedou.
"Můžu se dívat?"

"Samozřejmě, že můžeš! Budu opravdu rád, když tam budeš, jenom... Není tu nějaké místo, které bych nezničil tím, že tam dám stojan? Opravdu se bojím, abych ti něco neumazaal barvami," navrhl jsem a koukl na něj. Ten jenom koukal do blba a přemýšlel.

Opravdu tuze jsem se zamyslel. Moc míst tady nebylo, které by neumazal.
"No jedině na chodbě nebo ve tvém pokojíčku. Ale nejvíc světla bys měl v obýváku u okna. A i kdybys cokoliv umazal, to nevadí."

"Dám si tam igelit," usmál jsem se na něj a koukal na to hezké místo. Tam se bude malovat úžasně. Několikrát jsem si sám pro sebe přikývl a zaběhl do pokojíku pro všchny věci, co potřebuju.

Pobaveně jsem nad ním pokroutil hlavou a dojedl svou snídani. Po umytí talířů jsem se vydal za ním.
"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal jsem se s nadzvednutým obočím. Bylo vtipné a sladké najednou, jak se snažil všechny věci pobrat najednou a navíc sám.

"Nene, zvládám to!" usmál jsem se zpoza věcí a spokojeně to donesl až na místo, které jsem opatřil folií.
"Taaak, může se začít!" zhodnotil jsem a pohladil plátno. které jsme si připravil. "Co jdu malovat?"

Se zájmem jsem ho sledoval, jak to všechno nese a nechce si nechat pomoci. Když už to měl všechno nachystané, pohodlně jsem se usadil do křesla, odkud jsem měl skvělý výhled na plátno a i na Harryho.
"To nevím. Co jen chceš...?" usmál jsem se pobaveně.

"Hmmm, květy?" navrhl jsem a začal s náčrtem. Loui mě pořád sledoval, pak se ale vydal vařit oběd.
"Dal bych si něco slabého!" křikl jsem do kuchyně, zatímco jsem maloval jednu z Lilií.

Sledoval jsem tahy tužkou a pak tahy štětcem. Jeho ruka jezdila po plátnu tak lehce, dělal plynulé tahy, nijak neváhal. Bylo to fascinující.
Pak jsem se ale rozhodl udělat nám oběd, než mi přišel požadavek od Harryho.
"Neboj, něco už vymyslím!" křikl jsem mu nazpátek se smíchem.
Rozhodl jsem se pro salát s kuřecím masem, ať chvíli jíme i zdravě. Sice to nebylo úplně podle jeho představ, ale snad se potěší...