New life with Daddy ~ Larry ✓

99.

Celkem mě mrzelo jak byl ticho. Chtěl jsem vědět, co se stalo, co jsem udělal. Nebo možná Liam? Já nevím.
Dojeli jsme domů a já sám jsem se odplahočil do mého původního pokoje. Sedl jsem si na peřinou ustlabou postel a rukou hladil měkký polštářek.

Zaparkoval jsem před domem a hned jak jsem otevřel dveře, Harry zmizel ve svém pokoji.
S povzdechem jsem se vydal do kuchyně, abych nám udělal něco rychlého a dobrého k večeři.
"Harry?" šeptl jsem, když jsem zaklepal a pootevřel dveře jeho pokojíku. "Nemáš hlad? Udělal jsem brambory na smetaně a se zeleninou."

Pořád jsem přemýšlel nad tím, co se stalo. Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně. Hladil jsem chlupatý polštář a jenom přemýšlel - potichu a sám. Když se Louis ozval jestli nejsem hladový, jenom jsem v prstech stiskl několik vláken.
"Ne..." pípl jsem z mého úkrytu v pokojíku.

Jeho hlásek byl opravdu tichý a smutný. Povzdechl jsem si a přikývl, že chápu. Přesto jsem ale vešel do pokoje a přešel blíž k posteli.
"Trápí tě to?" zeptal jsem se, i když to asi bylo očividné.

"Ne..." zalhal jsem, zatímco jsem opatrně zaplétal malé copánky na bílé srsti polľtáře. Vždy mě uklidňovalo si s něčím hrát, když jsem přemýšlel. Na základce jsem žmoulal papír, na střední pokaždé sluchátka. A teď? Chlupatý čtverec.
Nechtěl jsem se na Louise podívat. Chtěl jsem vědět, co se stalo.

Tenhle tón jsem znal. Moc dobře jsem věděl, že lže. Moc se mi to nelíbilo, ale Harry měl teď právo se zlobit. Prostě tomu nerozuměl. Došel jsem až úplně k posteli a sedl si na ni. Harry se na mě pořád nepodíval.
"Vím, že mi lžeš. A nemám ti to za zlé, taky bych se zlobil. Ale opravdu si neudělal nic špatného."

"Tak co se tam stalo?" zaskučel jsem sklesle. Trápilo mě, že nevím, co se tam stalo. Je to možná maličkost, ale mě to mrzelo hlavně kvůli tomu, že jsem nevěděl, co to způsobilo. Příště se to může stát zase a potom budou opět smutní.
"Nejsem hladový..."

"Dobře," přikývl jsem a nadechl se. Chtěl jsem mu to říct, sebevíc to bylo trapné a směšné.
"Víš jak vás Liam poslal do Niallova pokojíku na ty nehty? Udělal to kvůli mě," řekl jsem na jeden nádech.
"Víš, to jak si mi okusovali prsty ve mně něco probudilo a já se bál, že by padla celá má sebekontrola. A Liam to viděl... Nechtěl jsem, abych tě vylekal. A když ses vrátil, už jsem se snažil ovládat a šlo mi to. Dokud nezačal Liam do toho šťourat, ovšem ne moc hezky," poslední část jsem přecedil přes zuby.

Takže to bylo kvůli mně! Opravdu jsem to udělal já! Cítil jsem se otrasně. Bylo to kvůlu mně... Nešťastně jsem si lehl na postel do klubíčka a přetáhl přes sebe deku. Nechtěl jsem ho teď vidět. Určitě se na mě zlobil, protože jsem ho strapnil před Liamem. Pretože si se mnou neuměl dát rady.
Pod dekou jsem objal medvídka a jenom ležel. Nechtěl jsem vylézt.

"Já vím, že to zní trapně a je to směšný důvod k odchodu, ale Liam mě tím vytočil. Nejdřív mi radil a pak se posmíval. Tohle se prostě nedělá. Doninanti si prostě střeží své území a nemají rádi, když jim do jejich věcí či rozhodnutí někdo zasahuje, obzvlášť ne ty Liamovy posměšky a narážky," zavrčel jsem nakonec. Když jsem se ale podíval na Harryho, povzdechl jsem si. Byl celý zachumlaný pod dekou a s medvídkem. I přes deku jsem mu pohladil bok.
"Harry, notak. Nezlobím se na tebe, to bych nedokázal. Tak vylez, ať tě můžu obejmout."

"Ne," pípl jsem potichu. Nechtěl jsem být na něj zlý, ale to kvůli takové hovadině jsem nemohl být s Ninim?! Občas mi jeho dominantní stránka pořádně lezla krkem! Jako kdyby nic jiného, než jeho pýcha neexistuje. Nespokojeně jsem se zatočil víc do peřin.

Povzdechl jsem si. Ještě jednou jsem jej pohladil po jeho krásném boku a pak se postavil z postele.
"Dobře, tak si rady trucuj. Snad tě to přejde," řekl jsem a odešel z jeho pokoje.

Že prý trucuj! Já netrucuju... Jenom, no... Netrucuju, jenom se zlobím!
Nespokojeně jsem se zatočil do peřiny a přitáhl si k sobě medvídka. Nechci si teď povídat, ani s ním. Mrzelo mě, co se stalo... Že jenom kvůli jeho hrdosti jsem musel domů.

Hlad i chuť k jídlu mě hned přešla a já se nezmohl na nic jiného, než bylo jen svalení se na gauč a čumět na televizi. Ovšem, po dvou hodinách mě to přestalo bavit. Harry byl pořád zalezlý v pokoji, ani jednou odtamtud nevylezl.
S pokroucením hlavy jsem vypnul telku a odebral se do postele. Snad budem zítra lepší den.

Odmítl jsem vylézt z pokoje celý den. Nakonec jsem tam i usnul, sice sám, ale usnul. Ráno mě probudilo až sluníčko, které mi tancovalo po tvářích. Opatrně jsem pootevřel oči a rozhlédl se kolem. Pořád jsem byl v mém pokojíku, sám. Naštvanost se pomalu vytratila, už jsem byl jenom zmatený.

Ráno jsem se vzbudil, bohužel bez úsměvu na tváři, než jak u mě bývá zvykem. Neměl jsem totiž po svém boku to moje koťátko. Vstal jsem a šel udělat sobě i Harrymu snídani. Věděl jsem, že se na mě pořád zlobí, ale hlad ráno mít určitě bude. Ale měl jsem v plánu se mu klidit z cesty a jít raději dolů ke zvířatkům.

Když jsem ráno uslyšel kroky, byl jsem už asi dvě hodiny vzhůru. Potichounku jsem poslouchal, jestli se Louis nezlobí, jestli s něčím netříská. Jediné zvuky, které jsem ale slyšel, bylo cinkání příboru a talířů. A pak bylo ticho. Opatrně jsem vykoukl na chodbu a poslouchal, jestli je pryč. Asi šel k zvířatům... Vyplížil jsem se tedy z pokoje a zalezl do kuchyně k snídani.

Zkontroloval jsem zvířata, která jsme tu měli, pár majitelům jsem zavolal, že si můžou přijít pro mazlíčka a dokonce jich pár přišlo i samo. Dnes se v práci dařilo. Bylo to mnohem lepší, než třeba minulý týden, kdy nepřišel nikdo.
Odpoledne jsem ale ambulanci zavřel a šel nahoru. Otevřel jsem dveře a chvíli naslouchal. Bylo ticho. Žeby byl v pokoji? Pak jsem ale přeci jen vešel dovnitř.

Potichounku jsem snídal a pak už jenom svíral hrneček s již studeným čajem. Koukal jsem ven z okna a přemýšlel, než se tichem bytu opět ozvaly kroky. Moje naštvání bylo ty-tam, když jeho nohy překročili práh kuchyně. Ihned jsem vyletěl ze židle a běžel k Louisovi. Hodil jsem se mu kolem krku a začal bezmyšlenkovitě brečet.

Přešel jsem jenom pár kroků, než jsem se objevil v kuchyni. A ani jsem se nestihl vzpamatovat, už mi Harry visel kolem krku a brečel.
"Harry? Co je? Stalo se ti něco?" vyzvídal jsem. Nechápal jsem, proč brečí.

"Promiň mi to, promiň..." kňučel jsem do jeho hrudě a nešťastně se mu snažil vnutit do objetí. "Odpustíš mi daddy? Prosím, odpustíš? Mrzí mě, že jsem udělal takovou blbost."

Rukama jsem ho pevně objal a tiskl si ho na sebe. Jeho drobným tělíčkem otřásali vzlyky.
"Ale no tak, baby, šššš," šeptal jsem.
"Není ti co odpouštět," usmál jsem se a malinko se od něj odtáhl, abych mu mohl zlíbat slzy z tváře.

"Promiň mi..." šeptl jsem jěště a nechal si zlíbat všechny slzy, které byli na mých tvářích.
"Nechoval jsem se, jak bych měl... Mrzí mě to," zabroukal jsem jěště, než jsem se k němu opět přitiskl. Tohle mi chybělo.

"Baby," šeptl jsem mu do vlásků, když se ke mně zase tiskl.
"Už klid, miláčku," pousmál jsem se a pohladil ho po zádech. Rukama jsem sklouzl níž a za stehna jsem si ho vytáhl do náručí a i s ním jsem si sedl.

Když si mě vyhodil do náruče, vypískl jsem.
"Daddy," pípl jsem a položil si hlavu na jeho rameno, abych se mohl uklidnit.
"Promiň..." šeptl jsem, zatímco jsem se nechal kolébat v jeho náručí.

"Ale notak, Harry. Už se neomlouvej, všechno je dobré, v pořádku," šeptl jsem a rukou mu u toho prohrábl jeho kudrnaté vlásky. Druhou rukou jsem mu jezdil po zádech ve tvaru kruhu.
"Už je všechno dobré," usmál jsem se.