New life with Daddy ~ Larry ✓

52.

"Ne, ne, ne, ne, neee, Harry! Neusínej, neopouštěj mě!" zavzlykal jsem. Harry zavřel svoje oči a já nevěděl, na jak dlouho. Jenom jsem doufal, že ne navždy. To bych asi nepřežil.
Přenesl jsem ho do postele a začal mu ošetřovat ruku. Rány neměl moc hluboké, ale zastavení krvácení bylo dlouhé. Nespal jsem, nemohl jsem, čekal jsem až se probere.  A tak se stalo až na další den.
"Bože, Harry. Ty blázne, co mi to děláš?" vzlykl jsem.

"Promiň mi, Loui, promiň. Stydím se za sebe, já... jenom jsem se lekl. Tá myšlenka byla až moc skutečná," plakal jsem a prsty si opatrně bubnoval po mé ruce.
"Promiň mi, moc prosím, já už to neudělám, slibuju. Jenom mi to přišlo až moc reálné a zůstalo mi to líto. Promiň mi," omlouval jsem se. Plakal jsem a kňučel, až dokud se mé tváře nedotkla jeho ruka a hned poté se objevili jeho rty na těch mých.

Nechtěl jsem poslouchat jeho omluvy, to opravdu ne. Stačilo mi vidět, že toho opravdu lituje. Beztak jediná věc, na kterou jsem myslel byla ta, že je tu pořád se mnou a neodešel mi. Naklonil jsem se k němu a pořádně, dlouze ho políbil.
"Hlavní je, že jsi v pořádku," šeptl jsem a setřel slzu jak jemu, tak sobě.

Koukl jsem na něj spod řas. Vůbec jsem neviděl, že by se zlobil, jenom se usmíval a držel mi ruku, kterou opatrně hladil.
"Moc ti děkuji Lou, tak moc, že můžu zůstat při tobě," mňoukl jsem a hodil se mu kolem krku, ikdyž jsem musel zasyčet, protože ruka bolela.
"Děkuji Loui, moc, tak moc."

"Za nic mi neděkuj. Bez tebe bych tu být nechtěl," šeptal jsem do ticha. Objímal jsem ho kolem boků pevně, potřeboval jsem ho u sebe cítit. Že je tady a opravdu neodešel.
"Tak jo, dáme ti najíst a pak si ještě oddechneš v posteli," usmál jsem se na něj.

"Ale já chtěl jít ven..." pípl jsem potichounku a koukl na něj. Jeho pohled mi ale naznačil, že musím ležet.
"Dobře, už jsem potichu," doplnil jsem a vytáhl si peřinu až po oči.
"Počkám tady," zakončil jsem s jemným smíchem a koukal na Louiho úsměv.

Spokojeně jsem přikývl. Pochopil, že ho dnes nikam nepustím. Budu se o něj co nejlépe starat.
"Zlato, dnes nikam nepůjdeme, možná zítra, až si oddechneš. Teď ti donesu nudlovou polévku, ta tě zahřeje," vysvětlil jsem mu a hned se zvedl z postele.

Když se zvedl, jemně jsem ho chytl za zápěstí a pousmál se na něj.
"Moc ti děkuju, Loui." Věnoval jsem mu jeden úsměv a následně se zabalil do peřin, které tak krásně voněli ním. Jenom jsem si tak položil hlavu na polštář a poslouchal, jak šel do kuchyně a pak zpět. Zvedl jsem se až když se v mých vlasech objevila Louiho ruka. Na táce, který donesl, byla veliká miska polévky, která vypadala opravdu krásně! A hlavně dobře.

Co nejrychleji jsem mu zašel pro polévku, rychle ji ohřál a vrátil se k mému zlatíčku v posteli.
"Tak, tady ji máš," usmál jsem se na něj a podal mu onu misku.
"Dobrou chuť zlato," popřál jsem mu ještě a sledoval, jak spokojeně ujídá z polévky. Postupem se mu do tváří vracela barva a už celkově vypadal omnoho lépe.

"Děkuju..." pípl jsem. Pořád jsem se cítil provinile, protože jsem zpanikařil a udělal něco, co jsem neměl. Mohlo mě to stát život a hlavně Louiho. Ten pocit mě silně píchl při srdci, určitě se na mě zlobí a vyhodí mě. Teď měl důvod a moje srdíčko začalo bít o něco rýchleji. Lžičku od polívky jsem položil v půlce pohybu.
"U-už jsem plný."

"Dobře, zanesu misku a hned jsem u tebe," mrkl jsem na něj a opět se rychlostí vytratil a vrátil. Bál jsem se o něj. Moje zlatíčko.
Lehl jsem si vedle něj a lehounce jsem ho objal. "Ty můj miláčku, snad je ti líp. Už na tebe dám pozor, to slibuju."

"Hm..." broukl jsem a raději jsem se koukal na své prsty, které se třásli. Moje srdce mi bouchalo neúprosně do řeber. Pořád jsem si moment, kdyby mě vyhodil z bytu přehrával v hlavě. Po mých tvářích se začali kutálet slzy. Opatrně jsem k němu vzhlédl.
"Lou? T-ty... Ty mě o-opustíš.... Že ano..." snažil jsem se vykomolit mezi vzlyky.

Harry v mém náručí začal plakat a naříkat. Překvapeně jsem se na něj díval. Slova, která říkal, mě bolela. Nebyla to vůbec pravda!
"Co to říkáš? Nevyhodím tě. Mam tě moc rád a moc mi na tobě záleží."

"Ale já jsem zlý přítel... Udělal jsem si něco, protože jsem to nezvládl. Udělal jsem zlou věc a ty mě vyhodíš. Jsi na mě tak hodný a já...." plakal jsem mu do trika. To se měnilo z trika na mokrou látku, která ho určitě studila.

"Ne ne ne ne ne," šeptal jsem. Vzal jsem jeho tvář do rukou a donutil ho podívat se na mě.
"Zlato, někdy se to stane. Někdy prostě nemáš sílu všechno zvládat. Je to normální. Ale hlavní je si svou chybu uvědomit a buďto ji napravit, nebo už to nedělat," šeptl jsem a setřel mu slzy.
"Tak už neplakej. Jsi úžasný přítel a nikdy bych tě nevyhodil."

Když mi chytl tvář, jěště párkrát jsem smrkl a stislo mi plíce.
"J-já.... Ale...." Snažil jsem se jěstě něco namítat, byl jsem však rychle utišený jeho rty. Pomaloučku se proti mě pohybovali a hladili mě po těch mých.
"Tak moc ti děkuju, Lou..." zašeptal jsem a položil mokrou tvář na jeho hruď. "Promiň..."

"Už se tím netrap, prosím. Co se stalo, stalo se, nevrátíš to. Ale víme, že vyšší síla tě tady u mě nechala a jsem za to moc vděčný," řekl jsem a pohladil ho po tváři. "Neumím si ani představit, co bych tady bez tebe dělal. Už by to tady nebylo ono."

"Promiň mi to..." šeptal jsem potichounku do jeho ramene. Nevěděl jsem, co dělat. Jeho ruce mě zatím hladili po zádech.
"Daddy," pípl jsem a uslzenými očemi jsem se koukl do těch jeho. "Promiň mi..."

"Zlato, už si s tím nedělej těžkou hlavu, je to v pořádku. Odpustil jsem ti," pravil jsem a věnoval mu polibek na čelo.
"Hezky lež, oddechni si, abys zítra vládal na ten náš výlet," mrkl jsem na něj a na jeho tvářičce se objevil úsměv.

"Děkuji Daddy..." broukl jsem mu do hrudě, kde jsem mu udělal maličké kroužky kolem flíčků, které vytvořili mé slzy.
"Moc ti za to děkuji... za to, že tě mám," šeptal jsem mu, než jsem neusnul v jeho objetí, zatímco mě hladil.

Jednu ruku jsem měl vzadu v jeho vlasech, tou druhou jsem si ho držal u sebe a dělal mu kolečkay na zádech.
"Dobrou zlato, vyspinkej se z toho pořádně," šeptl jsem mu blízko ouška. Na to se jen ze spánku malinko pomrvil a spal dál. Já neusnul tak rychle, chtěl jsem tu být pro něj, kdyby se něco stalo.
Usnul jsem až kolem půlnoci, ale to je pak vlastně jedno, kdy vstaneme. Vyrazit můžeme kdykoliv...