New life with Daddy ~ Larry ✓

39.

Když mě drbal bylo všechno v pořádku, ale když si lehl vedle mě, zůstal jsem zaražený. Bylo toho na mě trošku moc... Opatrně jsem se odtáhl, aby mezi námi byl aspoň nějaký prostor. Tělo na tělo není nic pro mě.
"Promiň, Loui..."

"Promiň, to jsem malinko přehnal," uchechtl jsem se rozpačitě a vstal.
"Jdu se napít." Rychle jsem vstal došel do kuchyně, abych si provětral hlavu. Měl bych ubrat, trochu to už asi přeháním a já ho nechci vyděsit. Moc mi na něm záleží.

Reaguju jako malý kluk! Vždyť mi není 10. Asi jsem ho naštval. Zase jsem to pokazil. Opatrně jsem se stáhl i s dekou přitisknutou co nejblíž na tělo. Cítil jsem se z toho blbě. Nevím proč ten blok v mé hlavě nechce pustit. V jednu chvilku si užívám každičký dotek a pak blik a nechci nic.

Rychle jsem vyklopil do sebe obsah sklenice a vydal se zpátky do obýváku za ním.
"Harry? Jsi v pořádku?" Trhnutím se na mě podíval, ale nic neřekl.
"Co kdybychom se vykašlali na ten film a šli spát, ať jsme na zítra fit?" změnil jsem téma.

"Promiň mi, Lou," zakňučel jsem smutně a dal se do klubíčka. Jsem idiot, tak strašlivý idiot! Po tvářích se mi spustili slzy a mé tělo se začalo otřásat vzlyky. Proč musím být takový idiot?! Proč sakra?!
"Promiň..." zakvlílil jsem opět.

"Harry, jenom klid, nic se nestalo," řekl jsem jeho směrem a přišel k němu. Nevěděl jsem, zda se ho můžu dotknout, přesto jsem ho pohladil po vlasech.
"No tak, to nic. Půjdeme spát, ano? Zítra už bude líp," usmál jsem se na něj.

"Prosím..." zašeptal jsem potichounku. Nechal jsem se vzít na ruce a uložit do postele, kde jsem ihned usnul, stejně jako před týdnem... S jeho rukou v těch mých. Tak moc mě to uklidňovalo. Byl jsem klidný, protože jsem věděl, že je tady.

Pozoroval jsem, jak to zlatíčko usíná. Měl tak spokojený výraz. Po dlouhých minutách jsem usnul taky.
Ráno mě vzbudil randál z kuchyně. Trhnutím jsem se posadil a vybral se tam.
"Co to tady děláš?" optal jsem se, když jsem viděl Harryho, jak mu popadali hrnce a pánve na podlahu.

Ráno jsem se vzbudil o moc dřív, než Loui, jěště byla tma a tak jsem chtěl udělat snídani, poprvé za dlouhou dobu. Ale pro něj. Chtěl jsem udělat vajíčka, no nějak se mi to nepodařilo.
"P-promiň, L-Lou já, chtěl jsem t-ti udělat snídani..."

"Jsi zlatíčko," usmál jsem se na něj. Bylo to od něj moc hezké.
"Ale to si nemusel. Vždyť bych nám něco udělal." Došel jsem k němu a pomohl mu sesbírat nádobí.
"Jestli chceš, pomůžu ti s tím," nabídl jsem se a jeden z hrnců si vzal.

"Prosím..." zamumlal jsem a řídil se tím, co mi říkal. Dělali jsme ovsenou kaši s ovocem. Tak krásně to vonělo! Teplá snídaně je úžasná věc.
"Dobrou chuť, Loui," usmál jsem se a začal se ládovat úžasnou kaší. "Mňam!"

"Jsi moc šikovný pomocník, Hazz," mrkl jsem na něj a ochutnal tu dobrůtku, kterou jsme společně ukuchtili.
"Asi s tebou budu vařit častěji," zazubil jsem se na něj. "Co ty na to?"

"Výborně!" zajásal jsem spokojeně a napchával se tou kokosovou dobrůtkou.
"Jak to může být tak dobré? Jak to může být tak dobré?!" mumlal jsem s plnou pusou. Bylo to sladké, teplé a prostě mňam!

"Protože jsi to moc dobře uvařil," zasmál jsem se a dojedl poslední sousto své porce. Opravdu to bylo skvělé.
"Takovou snídani bych si nechal líbit každý den. Je to moc dobré," mrkl jsem na něj.
"Jak tak na tebe koukám, tak tobě chutná až moc," zasmál jsem se a usmál se na něj.

"Když budu vařit s tebou, tak mi to nevadí," pousmál jsem se a pohladil si plné bříško.
"Tak asi půjdeme, ne?" zeptal jsem se opatrně a koukl na tašku na zemi. Byl v ní můj skromný majetek, který jsem vlastnil.
"Asi... Asi by jsme měli jít. Jenom to umyju..."

"Tak jo," usmál jsem se na něj a sledoval ho, jak umývá nádobí.
"Tak dobře, já ti vemu věci do auta a počkám tě tam. Pokud by ses chtěl ještě naposled projít po bytě," řekl jsem a zvedl se.

"D-dobře." Louis mi sebral tašku a kufřík s barvama. Nakonec jsem zůstal doma sám. Prošel jsem místnosti, kde zůstalo až moc věcí na to, že jsem se stěhoval. Tenhle byt měl až moc vzpomínek, chtěl jsem začít znovu. Vypnul jsem jěště elektřinu a vodu, aby se nic nestalo. Zamknul jsem a pomaloučku běžel dolů. Loui parkoval hned před vchodem a tak jsem jenom nastoupil. Nejdřív jsem nervózně těkal očima všude. Byl jsem nervní.
"M-mů-můžeme..."

Když nasedl, vypadal nesvůj. Podal jsem mu svou ruku a on se jí hned chopil.
"Nemusíš se ničeho bát. Bude to v pořádku. Už ti nikdo neublíží, slibuju," upřímně jsem se na něj zadíval. "Jenom klid, všechno bude v pořádku."

"D-dobře..." zamumlal jsem a auto se pohlo.
"Já... No asi... Asi si lehnu, pokud ti to nevadí... Líp mi ujde cesta..." zamumlal jsem nesourodou větu a ani jsem se nenadál, už jsem spal. Spalo se tu podivně, no bylo to lepší, než sledovat všechno kolem.

Nastartoval jsem motor a pomalu vyjel na cestu.
"Jasně Hazz, klidně si zdřímni," usmál jsem se na něj a malinko ztlumil rádio, ať tolik neřve a nebudí to roztomilé spící stvoření. Harry spal opravdu dlouho, alespoň hodinu a půl, ne-li dvě.
"Aah, dobré ráno, jak se ti spalo? Nemáš hlad? Cestou jsem se stavil koupit bagety."

Po dlouhé době jsem zmateně otevřel oči. Všechno kolem se hýbalo a já byl skroucený na sedačce jako nějaké štěně. Jeli jsme po cestě, na které bylo málo aut a tím pádem i lidí. Byl jsem o moc klidnější. Opatrně jsem si tedy vzal nabízenou bagetu a začal ji jíst. Jeli jsme potichounku, nechtěl jsem Louiho rušit, abych ho náhodou nerozptýlil a nenaboural.

Do ticha nám hrálo jenom rádio, i to potichu. Harry moc nemluvil, asi byl ještě ospalý. Ale byl jsem rád, že jedl.
"Tak jakpak se ti spalo?" prolomil jsem nakonec to ticho. "Vypadal si moc spokojeně, jakoby tě nic netrápilo a byl jsi šťastný. Musel to být krásný sen."

"Já... Jenom jsem po dlouhé době na nic nemyslel. Cítím se při tobě bezpečně... Asi proto," pousmál jsem se jemně a půlku bagety odložil na palubní desku, měl jsem dost.
"Nechci tě rozptylovat, aby si nenaboural..." zamumlal jsem jemně. Opatrně jsem se schoulil na sedadle a sledoval přírodu za oknem.

"Nerozptyluješ mě, klidně si můžeme povídat," usmál jsem se na něj. Měl takový výraz, že mi moc nevěří.
"Koukni, dokážu nenabourat když vezu ségry. Jsou to dvojčata a je jim 7," zasmál jsem.

"Já... No raději pro jistotu. Nechci, aby jsme nabourali," zamumlal jsem si beztak své. Sedmi leté holky a já je něco jiného, se mnou by si musel povídat, takže raději ne. Mohlo by ho to opravdu rozptýlit.

"No jak myslíš," pousmál jsem se a věnoval se řízení.
"Cesta bude trvat ještě 2 hodiny, takže můžeš ještě spát, nebo si zpívej písničky z rádia... Neboooo, nevím, koukej z okna. Jak jen chceš," mrkl jsem na něj a zrovna zatočil doleva.

Nečekal jsem tak náhlý pohyb a tak jsem byl natisknutý na sklo. Proboha, co to je?! Opatrně jsem se posadil zpět a schoulil se do klubíčka. Raději budu spát, ujde mi to rychleji. Opravdu jsem po chvilce usnul. Když jsem se však vzbudil, málem jsem dostal infarkt! Stáli jsme na přechodu a na mě se upíralo asi 20 párů očí!